EVROPA: Společná zemědělská politika aneb černá díra na peníze

Když se sestavoval poslední rozpočet EU, Tony Blair svorně s Komisí prosazovali myšlenku, že současná podoba Společné zemědělské politiky (Common Agricultural Policy; CAP) je zastaralá a že je třeba dotace zemědělství zásadně omezit a ušetřené peníze investovat do podpory univerzit a technologií, protože jinak bude tzv. Lisabonská strategie (do roku 2010 se dostat na úroveň USA) neuskutečnitelná. Plán kvůli neústupné pozici Francie a Polska na Radě ministrů zemdělství selhal a v současné době tak CAP tvoří 49% výdajů rozpočtu EU.

CAP vznikla jako logický důsledek narovnávání trhu a likvdace protekcionismu - státních zásahů do volného trhu v rámci jednotlivých členských zemí. Evropská unie je postavena ekonomicky na stejném principu jako Světová obchodní organizace (WTO), což znamená především důsledné udržování volného trhu nepodporovaného dalšími dotacemi a subvencemi. WTO funguje jako společenství průběžně odstraňující bariéry neustálým aktualizováním režimu GATT (General Agreement on Tariffs and Trade) tak, aby bylo odstraněno co nejvíce překážek v mezinárodním obchodu. Jedním z důležitých principů fungování WTO je zákaz jakýchkoliv státních dotací soukromým podnikům, protože export jejich zboží může fungovat jako nekalá konkurence - díky dotacím totiž pak firma prodává za cenu pod výrobními náklady, čemuž nemůže jiný výrobce konkurovat a vznikají tak kartely omezující konkurenční prostředí, čímž samozřejmě nejvíce trpí jednak inovace a jednak koncový uživatel.

Pravidla WTO, třebaže od roku 1995 regulují možnosti států subvencovat své zemědělské produkty určené na export do jiných členských zemí, z důvodu chybějící politické vůle nelikvidují dotace úplně, zatím byl pouze snížen maximální objem povolených dotací na 21% ceny produktu, přičemž tato pravidla samozřejmě neplatí pro třetí země. Evropská unie funguje na podobném principu - a národní dotace zemědělství úplně zakazuje, aby nebylo možné křivit společný trh se zemědělskými produkty například zaplavením zboží celého trhu z Francie, která k silné podpoře zemědělství inklinuje a jejíž zboží by zlikvidovalo jakoukoliv konkurenci už jen tím, že by nikdo nebyl schopen produkovat tak levně. Vzhledem k tomu, že bylo - a nadále je - ve všech členských zemích politicky naprosto neprůchodné dotace do zemědělství zrušit zcela, byly tyto národní dotace alespoň nahrazeny Společnou zemědělskou politikou, která platí pro všechny zemědělce v EU stejně.

V rámci CAP existuje i mnoho kvót, zejména na takové produkty, jako je mléko - jehož produkce je velmi konstantní a nezávisí například na počasí či ostatních činitelích jako většina rostlinné výroby. Tyto kvóty jsou stanoveny na produkty, u nichž se lze obávat dvou problémů: 1) existence dotací a skutečnost, že si jsou zemědělci vědomi politické neprůchodnosti jejich zrušení, může vést velmi snadno k tomu, že bez jakékoliv starosti o to, zda vůbec po tom produktu bude nějaká poptávka, se bude vyrábět, vyhazovat a přitom tito zemědělci pořádně "podojí" unijní rozpočet; 2) hrozí extenzivní ničení zemědělské půdy, kdy se produkují plodiny jen proto, že na ně jsou dotace a ignoruje se skutečnost, že nelze pěstovat na jedom poli v dvou po sobě jdoucích letech totéž aniž by došlo k poškození (a časem trvalému poškození) půdy, což vytváří nebezpečí do budoucna. Samozřejmě že je možné zemědělské produkty vyvážet, ale do členských zemí WTO pouze ty, které nebyly subvencovány státem (resp. z CAP), což vzhledem k tomu, že zemědělcům jde především o dotace víc než o prodej je příliš nezajímá a tak tuto možnost nevyužívají. Do zemí, které nejsou členy WTO vyvážet zemědělské produkty (zejména mléko) prakticky nejde, protože mají vlastní protekcionistická opatření, kvůli kterým by byly evropské produkty na těchto trzích příliš drahé a nekonkurenceschopné.

Samozřejmě řešením je příliv peněz do CAP když už ne zrušit, tak aspoň minimalizovat; nicméně to je to, oč se Evropská komise snaží už posledních několik desítek let a systematicky u toho naráží na odpor politických reprezentací členských zemí, a to nejen Francie či Polska. Zemědělci ve všech členských zemích, Českou republiku nevyjímaje, mají často tu špatnou vlastnost, že si umějí brát v různých stávkách a protestech za rukojmí celou společnost (myslím, že naši čtenáři pamatují na slámu na Severojižní magistrále či dálnici D1 zablokovanou traktory) a je tak politicky téměř nemožné jakoukoliv změnu prosadit. Do Lisabonské smlouvy podléhala jakákoliv změna pravidel CAP souhlasu členských zemí, přičemž každá měla právo veta; snaha zavést v tomto odvětví na Radě hlasování kvalifikovanou většinou je již velmi stará, snahy o to byly už v 60. letech, na což ovšem tehdejší prezident Francie Charles de Gaulle reagoval nehoráznou obstrukcí hlasování v Radě zvanou "krize prázdné židle", kterou se podařilo vyřešit až slibem, že Francii, jakož i dalším, zůstane právo veta v otázce zemědělství.

Lisabonská smlouva toto mění, nyní již bude možné Francii přehlasovat. Nakolik je to reálné ukáže čas, neboť principiálně stejný postoj v této otázce jako Francie zastává pouze Polsko, přičemž je málo představitelné, že Německo půjde proti Francii; je možné, že se hlasování zdrží, neboť samo s mohutným penězotokem do CAP nesouhlasí, ale francouzsko-německý tandem je velmi stabilní. Přesto však i spojení Francie, Polska a Německa je přehlasovatelné i kdyby se k této koalici přidalo několik dalších zemí. Rozpočet CAP, který má platit od roku 2013, počítá s výrazným snížením na 32% celkového unijního rozpočtu, ovšem pravděpodobnost této změny závisí na tom, jak budou jednotliví ministři zemědělství na Radě hlasovat. Přestože je většina zemí EU i Evropská komise pro snížení objemu peněz do CAP, není jisté, zda k němu dojde kvůli silnému politickému tlaku zemědělské lobby na vlády jednotlivých členských zemí. Umí si naši čtenáři představit, co by se v ČR stalo, kdyby ministr zemědělství prohlásil, že bude v hlasování o snížení zemědělských dotací hlasovat pro?