SPOLEČNOST: Komunistická (inter)nacionalistická suverenita

Komunisté se vždy považovali za ztělesnění teze o internacionalismu a o překonávání národních hranic. Připomínají to heslem “Proletáři všech zemí, spojte se!”, které by mělo být vyjádřením globálnosti a univerzálnosti jejich myšlenek bez ohledu na národnost jejich nositele. Je tomu ovšem opravdu tak? Realita nám ukazuje, že komunisté mají s internacionálností asi tolik společného, co houpací síť s internetem.

Velmi dobrý námět k zamyšlení je pořízení si mapy rozložení národnostních etnik v rámci států bývalého východního bloku a demokratického světa z let před komunistickými puči a z let následujících. Pokud srovnáme dva největší evropské státy z obou bloků (nepočítaje v to SSSR), Francii a Polsko, rozdíl je do očí bijící. Zatímco ve Francii (která sama má poměrně silně centralistickou politiku s ohledem na národnost a ústavně zakazuje státu sbírat jakákoliv data o národnosti) byli v roce 1970 přítomní kromě Francouzů Němci, Baskové, Bretonci, Okcitánci (kteří sami se dělí do dalších skupin), Katalánci, Korsičané či Vlámové; v Polsku to v témže roce byli kromě Poláků pouze Kašubové, Lemkové (Rusíni) a Slezané, přičemž sama existence těchto národů byla státem systematicky potlačována a jakákoliv aktivita směřující k vyjádření jejich “nepolskosti” byla ilegální. Podíváme-li se na obě země před druhou světovou válkou, vidíme rozdíl následující: ve Francii byli vyvražděna naprostá většina Židů, stejně tak v Polsku; kromě nich ovšem ve Francii byl počet ostatních národnostních menšin stejný. Na druhé straně v Polsku před válkou kromě Poláků, Slezanů, Kašubů, Lemků a Židů žili Němci, Češi, Slováci, Ukrajinci, Bělorusové či Litevci – po vyhlášení komunistické Lublinské vlády a jejím mezinárodním uznání byly všechny tyto menšiny buď donuceny k totální asimilaci, nebo vyhnány. Nešlo však pouze o Němce, tedy poražený národ – úplně stejně skončili polští Češi, kteří patřili mezi národy “vítězné” i “socialistické”.

Cílená eliminace jiných národností a pokus o nastolení národnostní homogenity však není pouze polskou specialitou, úplně stejný proces se odehrával ve východním Německu (potlačování lužických Srbů – jejich identita ani za Hitlera nebyla potlačovaná tolik, co za NDR), ČSSR (kromě vyhnání Němců, které šlo na vrub nacionalistické vládě šlo o šikanu vůči těšínským Polákům, Rusínům, Moravanům, Slezanům, do roku 1968 vůči Slovákům, od roku 1968 rukou Slováků vůči Maďarům), v Rumunsku (vůči Maďarům), v Bulharsku (vůči Turkům) a i v samotném SSSR vůči všem Nerusům. Jediný stát, kde v režii komunistů k něčemu takovému nedocházelo bylo Maďarsko, a to jen proto, že kvůli Trianonu nezůstaly v samotném Maďarsku (s výjimkou Němců žijících okolo Kecskemétu vyhanných Rudou armádou v roce 1945) prakticky žádné nemaďarské menšiny.

Kam se nám tedy poděl ten socialistický internacionalismus? Musíme si uvědomit, že komunistická ideologie, coby kombinace extrémního etatismu, kolektivismu, univerzalismu a rovnostářství, vidí člověka pouze jako jednotku v dokonalém Systému – a touto optikou se dívá i na mezinárodní vztahy. Komunisté považují stav, kdy v jednom státě žijí lidé různých národností za nebezpečný (pokud nežijí v jednotlivých částech státu, kam jiní nemají přístup a odkud nemají místní přístup ven), protože národnostní pluralita “hrozí” pluralitou politickou. Pro komunisty je tak ideální princip, kdy je každý národ zastupován svou “vlastní” komunistickou stranou, která pak dělá “bratrství” s jinými komunistickými stranami jiných zemí a to celé se nazývá internacionalismem. Nic víc a nic méně.

Není náhoda, že nacionalismus vyznává prakticky stejné premisy; liší se pouze v tom, kdo má “národ” zastupovat – nacionalisté připouštějí “demokracii” pod podmínkou, že na čele státu budou pouze osoby téhož etnika, komunisté připouštějí velmi podobnou “demokracii”, až na to, že jde o výběr z lidí, co jsou členy komunistické strany. Obojí má s demokracií společného tolik, co akt s pietním aktem. Srovnáváme-li tedy například komunistickou ideologii s nacistickou, vidíme podobnost i zde – obě ideologie preferují nacionalistický suverénní stát obohacený každý o svou verzi nenávisti vůči skupině obyvatel i uvnitř téže národnosti – nacisté se vymezují rasově, komunisté třídně, výsledek je tentýž. Je trpce ironické, ačkoliv si to naše společnost, jak se zdá, nepamatuje, že nacisté byli internacionalisty stejného druhu jako bolševici – NSDAP měla výborné vztahy s HSĽS, Partito Nazionale Fascista, stranou Ustaše i dalšími nacistickými a fašistickými stranami tehdejšího světa a jejich spolupráce nebyla o nic méně internacionalistická, než ta, kterou potom předvedli komunisté. Pokoušíme-li se tedy analyzovat co stálo za dvěma největšími tragédiemi dvacátého století, nacismem a komunismem, zase a znovu se ukazuje, že společný jmenovatel je přenesení suverenity z jednotlivce na stát. Na konci 40. let 20. století si toho byl Robert Schuman velmi dobře vědom a proto založil nadnárodní ECSC, které už od svého počátku má charakter instituce hájící zájmy občanů a firem proti jejich vlastním státům.