SPOLEČNOST: Omezenost škodí duševnímu zdraví

Česká republika má jedno zajímavé specifikum. Na rozdíl třeba od Polska, kde jsou mezi masovými emigranty lidé často velmi pochybní (a lidé pracovití a slušní zůstávají v Polsku a vyjíždějí za prací ven asi tak často, jako Češi, tzn. v míře nepříliš velké), jsou lidé opouštějící Českou republiku jejím výkvětem, podle něhož si těžko dělat obrázek o společnosti. Kontakt s domácí realitou totiž pak může působit hůř, než ledová sprcha.

České země jsou v tomto specifiku zvláštní dlouhodobě - navzdory faktu, že země svým elitám zpravidla život tak znepříjemňuje, že skoro z každé generace dojde jednou za čas k masové emigraci inteligentních a otevřených lidí, se otevření, milí, tolerantní a po poznání dychtící lidé rodí v každé generaci zas a znova - třebaže jsou pokaždé mezi svými spoluobčany menšinou. Již nevím, ve kterém periodiku jsem to četl (tuším, že iDnes), ale našel jsem naprosto geniální označení pro tu obrovskou skupinu buranů, která mezi našimi spoluobčany je, a sice lidi, co maj ty králíci. Samozřejmě to není myšleno tak, že kdokoliv chová králíky, je primitiv, ale naši čtenáři soudě podle diskusí jsou inteligentní lidé a tak si jistě domyslí, proč je to označení tak trefné.

Přinejmenším polovinu české populace totiž tvoří lidé omezení, kteří se starají jen (obrazně řečeno) o ty králíci a cokoliv je za hranicemi jejich nejbližšího okolí, považují pokud ne za rovnou nebezpečné, tak přinejmenším za divné. Mám takového člověka přímo před očima: člověk s tupým výrazem ve tváři, který nikde nebyl, zato ale má jednoduché řešení na všechno, člověk opovrhující vzděláním, který je zvyklý "nadávat" jiným do "inteligentů", případně "intelektuálů"; který cokoliv cizího považuje za divné a který není schopen vybřednout ze zaběhlého stereotypu svého života. Prakticky jediné, co umí, je neustále nadávat na "ty nahoře", bavit se s ostatními v hospodě, jak by "jim to všem nandal", jenom kdyby ho "tam nahoru" pustili.

Podobný tupec může být vzdělaný základně, stejně jako i vysokoškolsky; může být na podpoře i mít vysoký plat. Tupce a omezence z něj totiž nedělá ani finanční situace ani nedostatek titulů, jako spíš jeho vztah k okolí. Znám v České republice lidi, kteří nemají maturitu a nejsou na tom finančně nejlépe, ale o svět se zajímají a i když třeba nemají peníze na velké cesty, podporují své děti v tom, aby studovaly, účastnili se programů jako je Erasmus; jsou lační po informacích o tom, jak to "venku" chodí. Někteří z nich chovají i králíky - přesto do kategorie těch, co mají ty králíci nespadají. Na druhou stranu znám některé lidi vysokoškolsky vzdělané (a to jak technicky, tak humanitně), z nichž bych první označil bez uzardění za fachidioty a druhé za tupce bez smyslu pro realitu. První jmenovaní se zpravidla vyznačují tím, že pohrdají jakýmkoliv společenskovědním oborem a stejně jako jejich kolegové bez maturity mají pocit, že celý svět je špatný jen proto, že oni osobně ho neřídí. Druzí jmenovaní působí většinou jako "alternativci", kteří umějí být pořádně protisystémově alternativní, ovšem dokud je živí někdo jiný. Mají spoustu nápadů ohledně toho, jak by se společnost měla řídit, nicméně uskutečnitelný zpravidla není ani jeden.

Politicky se tito lidé zpravidla vyznačují tím, že domácí, evropskou i jinou mezinárodní politiku vidí jako fotbal, v němž se hraje o to, kdo má pravdu (respektive kdo dokáže toho druhého umlátit "argumenty"). Nedochází jim, že politika je rozhodování o budoucnosti každého z nás, že žádné z našich rozhodnutí nemůžeme vrátit. Nedochází jim, že politika není počítačová hra, která se dá v nejhorším restartovat. Aniž by se hlouběji dokázali zamyslet nad problémy, o nichž si "dělají názor", identifikují názory s politickými stranami, které podporují tak, jako jedni Spartu a druzí Baník. Většinou patří mezi příznivce paroubkovské ČSSD, spolku okolo Václava Klause (ať už si říká jakkoliv), Demokratické strany zelených či KSČM. Jsou schopni v případě, že jejich guru otočí přes noc názory o 180° je změnit bez uzardění také - a ještě k tomu nadávat na ty, kteří mají názory konzistentní, jako na odpadlíky.

Nedělám si iluze o tom, že omezení lidé jsou všude; zatím jsem měl příležitost blíže pozorovat společnost českou, slovenskou, polskou a norskou a omezenci jsou ve všech čtyřech zemích hojně zastoupení. Náš problém ovšem je v tom, že 1) necháme je dělat z naší budoucnosti fotbalové hřiště, ta inteligentnější část naší populace není často schopná veřejně ani hlesnout o tom, že se jí to nelíbí, 2) i mnozí inteligentní lidé čas od času propadnou záchvatu paranoidního strachu šířeného omezeným davem, 3) na rozdíl od jmenovaného Polska, Slovenska či Norska u nás není koherentní velká skupina lidí, kteří by se aktivně snažili o to omezencům sebrat co nejvíce vlivu je možné. Rok 2009, který právě končí, byl téměř od začátku do konce pro tuto republiku jako jeden velký špatný vtip, který mnohé v zahraničí šokoval. Bylo to totiž poprvé v naší novodobé historii, kdy tupost našich omezených občanů měla takové důsledky, že se dokázala ukázat i ven. Hledáme-li tedy příčinu toho, proč nás nikdo nebere vážně, nehledejme odpověď ani v Paroubkovi, ani v Klausovi, ani v komunistech. Jsou to totiž naši vlastní spoluobčané; zhusta ti, kteří milují být označování jako "obyčejní lidé". Klausové, Paroubkové a komunisti akorát uspokojují poptávku; souhlasně s Palackým tvrdím, že kdyby nebylo Klause, Paroubka nebo komunistů, museli bychom si je vymyslet.

PS: Dostala se mi do rukou zajímavá kniha, v níž jsem našel následující - nelze než dodat: jaký lid, takový pán:

"Je celkem pochopitelné, že polský vývoj v roce 1989 naháněl československým komunistům hrůzu a tak nepřekvapí, že vůbec nepospíchali s jakýmkoli odbouráváním bariér. Skutečně absurdní je však skutečnost, že volný styk s Polskem nebyl zaveden dokonce ani po pádu komunismu v Československu. Podle tvrzení profesora Jacka Balucha (Rozmluva autora s prof. Baluchem v Krakově v roce 1998.), polistopadového polského velvyslance v Praze, se proti otevření hranic postavil tehdejší federální ministr financí Václav Klaus, přičemž to zdůvodnil obavami z přílišného vývozu předmětů denní potřeby z Československa. Takové obavy ovšem už tehdy vůbec nebyly na místě, nehledě na to, že u liberálního ekonoma působí podobný argument přinejmenším zvláštně." - zdroj: Rychlík, Jan: Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu: pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848-1989. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha, 2007, 259 s. ISBN 978-80-7285-081-5. Citovaný fragment je na straně 106.