nekorektně.com

Dnes už bývalý ministr životního prostředí prý chtěl být v budoucnu premiérem. Nice try. Abych pravdu řekl, zpočátku jsem "kauze Drobil" vůbec nerozuměl. Motala se mi jména, kdo vlastně koho korumpoval a kdo koho nahrával (každý každého). Až po několikátém přečtení různých zdrojů se mi udělalo trochu jasno, ale to hlavní - totiž jasné vysvětlení celé akce - mi stále uniká. Každopádně občané v Kocourkově by si už konečně měli zvyknout na jedno: Korupce tu je, byla a bude. Máme ji zakořeněnou v krvi tak pevně, že žádná vláda a žádná politická strana, i kdyby tenhle termín používala jako magické zaklínadlo ještě tisíckrát víc než doteď, s tím nic neudělají. Přiznejme si konečně, že veškerý boj s korupcí je pouze předvolební strategií a že v zemi, kde za minulého režimu bylo nepsaným pravidlem, že doktorovi musíte přinést flašku, jinak vás nevyšetří, to nikdy jinak nebude. Je mi k smíchu, když se čeští politici ohánějí korupcí jako mucholapkou a vážně nechápu jak to, ž

Třebaže je pro mě, coby politologa, tento únik něco jako jackpot, obrovský dárek k Vánocům či materiál studia na několik měsíců(let), byl bych radši, kdyby tato data nikdy zveřejněna nebyla. Náš svět se totiž může teď stát horším a nebezpečnějším, než předtím. Ze zpráv, které jsem zatím měl tu možnost číst (čili tak polovinu těch, které vyšly) vyplývá poměrně jasně velmi důležité poselství: svět je v dobrých rukou, jeho vůdci jsou zodpovědní a nebezpečí jde – světe, div se – doopravdy od íránského či severokorejského režimu. Včerejší vydání WikiLeaks odhalilo, že Izrael tajně čile spolupracoval se Saúdskou Arábií, Spojenými arabskými emiráty či Kuvajtem, a že měl až nadstandardní vztahy s Egyptem a Jordánskem. To je zpráva pro bezpečnost na Blízkém východě velmi dobrá, nicméně její platnost skončila s jejím zveřejněním. Jak teď může dál například král Abdulláh spolupracovat s Izraelem, byť tajně? Většinová populace v arabských zemích je protiizraelsky a protiamericky zaměřená; jejich

Vážení čtenáři, tento článek vyšel už před nějakým časem v polském deníku Gazeta Wyborcza , nicméně jeho obsah je natolik důležitý, že jsem se rozhodl jej přeložit do češtiny a publikovat zde. Pojednává o světě hodně chudých “obyčejných” lidí a protože si myslím, že jeho autor má dobrý postřeh, rád se o něj podělím s vámi. Kdo nasedá se sedmnácti dalšími lidmi do malého minibusu? Je potřeba žít jako člověk, každý musí někam dojet, i kdyby to bylo do práce na černo… Označit viníka tragické nehody u Nového Města nad Pilicou nevypadá na první pohled jako těžký úkol. Je možné poukázat na vinu řidiče. Jak mohl vzít 17 cestujících, když mohl vzít jen pět? Proč jel tak rychle, proč předjížděl v mlze? Jen smrt ho zachránila od pokuty. Můžeme připsat vinu sběračům jablek z Drzewice – přeci nemůžou sednout v osmnácti lidech do malého minibusu. Kde je zdravý rozum? Sami si za vše mohou. Je možné potrestat majitele sadu u Grójce. Proč zaměstnávali lidi na černo? Kontrolu na ně, pokutovat! Nako

Jak pročítám internet, všude čtu, jakou je zveřejnění diplomatických depeší pohromou pro Spojené státy a žasnu nad tím, že jsem zatím neviděl pohled novináře, který by zjistil, že Spojené státy jsou v celé této kauze spíše vítězem, než poraženým. Z toho, co jsem na Wikileaks četl, jsem totiž na rozdíl od hlídacích psů demokracie zjistil spíše to, že Spojené státy mají velmi racionální a férovou zahraniční politiku; různá žertovná označení pro světové státníky jsou možná pikantní, ale neubírají vážnosti samotných zpráv. Je jedno, že je Putin označován za alfa samce, ale je důležité znát jeho pravý názor na tehdy plánovanou radarovou základnu Spojených států. Američané měli také dosti prozíravý zrak, když hodnotili evropské státníky – je jedno, jestli se “teflonová” Angela Merkel, “nahý císař” Sarkozy nebo milovník náctiletých slečen Berlusconi urazí, ale popisy jejich politiky jsou velmi trefné. Média se ovšem poslední dobou značně bulvarizují a dávají tak větší důraz na to, jak byl

Zítra se před budovou pražského Magistrátu čeká velké mecheche a kdekdo tam bude demonstrovat za anulování pražských voleb a nastolení vlády vojenské junty. Nebo tak nějak. Původně jsem také zamýšlel, že bych se tam mohl ze zvědavosti mrknout, abych viděl, jakým že to lidičkám vlastně leží budoucnost města pražského tak strašně na srdci. Ale raději nepůjdu. Jednak jsem se v sobotu víceméně náhodou zúčastnil rozsvícení megastromu na Staroměstském náměstí a ačkoliv nejsem zrovna střízlík, chvílemi jsem se bál ušlapání od pubescentů, toužících si celou událost zdokumentovat svými iPhony, jednak jsem zaměstnaný člověk a na rozdíl od mých levicových přátel na podpoře nemám přes den na povykování před magistrátem čas. Beztak vím dopředu, co se tam přibližně sejde za skvadru a troufám si tvrdit, že voliči těch dvou stran, které si tak padly do náruče, tam ve větším měřítku zastoupeni nebudou. Ostatně napovědět by mohla i osoba hlavního protestanta - pan Marek Jehlička , který patřil k nejrud

Možná si to ještě málokdo stačil uvědomit či přiznat, ale právě my stojíme na prahu či úsvitu nových poměrů ve společnosti. Ovšem buďme v klidu, netýká se to nás, ale až našich dětí. Novými poměry ve společnosti myslím přiklonění se s některé z nám již historicky známých situací. Přiznejme si to otevřeně – je to buď nová forma demokracie, anebo nacismus. Těžko si někdo z nás mohl nevšimnout, že určité etnikum získává ve společnosti stále větší vliv – v každém městě již vlastní několik obchůdků či spíše již obchodů. Před deseti lety věc zcela nevídaná. Příslušníci tohoto etnika se úspěšně integrují do společnosti a nyní již jejich děti chodí do našich škol. A tam mezi studenty patří k nejlepším. Ale jsou prostě jiní. Co to pro nás znamená? Za 10 až 20 let, když vývoj půjde podobným směrem jako doposud, toto etnikum bude získávat ve společnosti stále větší význam – rodiče budou získávat větší a větší ekonomickou sílu, jejich děti budou získávat prestižnější zaměstnání a výz

Německu se dodnes často vyčítá, že rozpoutalo dvě světové války na evropském kontinentě, přičemž se tento argument zpravidla vytáhne tehdy, když je potřeba něčím Německu zalepit pusu a žádný racionální argument momentálně není po ruce. Podobný přístup je v menším uplatňován i vůči některým bývalým spojencům Německa – Maďarsku nebo Rakousku. Zajímavé je, že to neplatí pro Slovensko či Itálii – ale nepředjímejme. První světová válka byla válkou impérií a jejich zájmů v podobě teritoriální a mocenské expanze. Nic víc, nic méně. V rámci Dohody byla nejvíce válkychtivá a krvelačná francouzská Třetí republika, která toužila po odplatě vůči Německu za výprask, jaký dostala po napoleonských válkách; ze strany Ústředních mocností bylo nejvíce válkychtivé a krvelačné Německo, které chtělo vydobýt některá území zejména na Francii – a které se zároveň bálo francouzského militarismu, který byl ještě horší, než ten německý. V rámci Ústředních mocností pak Itálie byla o něco méně ochotná k válečn

Roky jsem přemýšlel nad tím, z jaké strany uchopit toto velmi vážné téma. Většina lidí, kteří prošli traumatickými kolektivními situacemi má tendenci těm, kteří to nezažili, zakazovat zpochybňování jejich činů, případně je znevažovat – a zároveň na základě svého traumatu říkat ostatním, že bylo sice tvrdé, ale obohatilo je. Mám za to, že se tito lidé hluboce mýlí. Vybavuji si rok 1990, respektive první roky po pádu totality – byl jsem tehdy ještě dítě, ale už jsem se dost zajímal o politiku, jak to z mého pohledu bylo možné. Říkalo se, že teď, na cestě zpět do Evropy, jim (těm na Západě) přinášíme něco, co oni nemají – zkušenost s totalitním režimem. Jedním z nejjasnějších příkladů tohto přístupu bylo vystoupení Václava Klause na ekonomickém fóru v Davosu, kam nepřijel poslouchat, ale poučovat. Nemá ovšem smysl dávat vinu Klausovi – toto přesvědčení tehdy sdílela velká část české společnosti a bohužel sdílí dodnes; on jen tlumočil většinový názor země, z níž pocházel. Troufl bych s

Kauza neonacistických žhářů, kteří naplánovali, a evidentně s cílem zabíjet, vypálili dům s romskou rodinou ve Vítkově, je u konce. Dostali poměrně vysoké tresty, od dvaceti do dvaadvaceti let. Je to hodně nebo málo? Odpověď není tak prostá, tento judikát otvírá závažné otázky o našem justičním systému. Jsou všehovšudy tři způsoby, jak soudit v případě trestního práva. Buď se stanovují sazby odnětí svobody s ohledem na 1) způsobenou škodu, 2) úmysl, 3) kombinaci obojího. Náš justiční systém i trestní zákon vycházejí především z ohledu číslo 1, tedy vyměřují tresty odnětí svobody za trestné činy s ohledem na to, kolik škody bylo způsobeno. Nepovažuji tento systém za nejšťastnější a kauza Vítkov ukázala jasně proč. Rozhodnutí soudu o odsouzení pachatelů k odnětí svobody v trvání 20-22 let je podle mého názoru lidsky v pořádku (ba dokonce by mohl padnout i výjimečný trest), nicméně problém je v tom, že naše legislativa je tak nastavená, že se rozhodnutí soudu nedá vykládat jinak, než

Nemohl jsem si nevšimnout, že mnoho lidí označuje za původ “krize naší doby” odklon od tradičního modelu cti, “zachovávání tváře”, “smývání urážek” a podobně. Málokdo se však zamyslel nad tím, že obhajováním těchto tradičních konceptů si podřezává větev například v kritice například vůči tzv. “vraždám ze cti” – ty jsou postaveny totiž na tomtéž základě, liší se jen intenzitou “zásahu”. Ztracená tvář v tradičním pojetí je velmi těžko uchopitelná. Na jednu stranu se špatně definuje, na druhou stranu je poměrně snadno vyčíslitelná její finanční hodnota – jako ušlý zisk v případě pokusu o “znovuzískání tváře”, či o její “neztrácení”. Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát, že ona “tvář” je věcí velice osobní, ve skutečnosti jde o záležitost poměrně jasně kolektivní. “Tvář” si nezachovávají lidé ani tak kvůli sobě, jako spíš kvůli druhým – vidí v ní jakési kritérium, podle něhož jsou hodnoceni. S měřítkem tohoto hodnocení je už však spíše problém – ještě jsem nikde neviděl ani neslyšel

Představme si, že je rok 1774. Rodiče sedmiletého dítěte se brání císařským drábům, kteří na základě povinné školní docházky schválené císařovnou Marií Teresií hodlají odvést dítě násilím do školy, za hlasitého protestu rodičů. Umím si představit, co se tehdy po hospodách říkalo - “k čemu jim bude umět číst, když se o grunt nebudou umět postarat!” Přesto z dnešního pohledu víme, že císařovna udělala velmi správnou věc. Důsledek jejího kroku totiž o několik desítek let později udělal z Čech “středoevropského tygra”, který se rozvinul v bohatě prosperující industriální velmoc. To vše v době, kdy země, které na tak osvícenou panovnici štěstí neměly, se stále ještě vláčely s pluhem a jejich poddaní většinou neuměli číst a psát. Jen tak pro informaci – v ruské části Polska, v Irsku a v dalších chudých zemích Evropy roku 1900 stále ještě většina obyvatel neuměla číst a psát. Rodiče tehdejších děti, které byly v roce 1774 odváděny do škol místo toho, aby je rodiče zapřáhli na pole, protes

Chápu, že z důvodu existence kulturistiky není úplně snadné používat termín kulturismus v politickém smyslu, ale soudím, že tento termín vcelku výstižně popisuje základ rodící se společné evropské identity. Evropský národ ve smyslu Herderových definic neexistuje a s pravděpodobností blížící se stům procent nikdy ani existovat nebude – neznamená to ovšem, že neexistuje zároveň základní myšlenka, na které se dá postavit společný evropský politický lid, neboli démos. Kritici namítají, že nic takového neexistuje, ale moje námitka zní – jak může neexistovat evropský démos, když Evropané jsou nezávisle na sobě schopni velmi dobře určit, kdo všechno může být Evropan a kdo nikoliv? Proč jsou takové diskuse o Turecku v EU, či o “společenské vyspělosti” nutné k tomu, stát se Evropanem v případě Západního Balkánu či Východní Evropy? Tak, jako národní stát hledá klíč ke svému raison d’être ve vlastním jazyce či etnickém původu, dávaje zavděk ideologii nacionalismu, tak evropská společnost (s

Z toho, jak si všímám argumenty, které se vyjadřují ostře pro vstup nebo ostře proti vstupu Turecka do EU, nabývám často dojmu, že ti, kteří jsou jeznoznačně pro, postrádají smysl pro právní otázky, a ti, kteří jsou jednoznačně proti, nevědí o Turecku vůbec nic a rozhodují se jen podle pocitů, které nabyli z obrazů o Turcích u Vídně. Realita je totiž mnohem komplikovanější. Až do nástupu Mustafy Kemala Atatürka bylo Turecko (respektive Osmánská říše) v takovém stavu, že by jiná než vojenská integrace do západních struktur byla velmi komplikovaná, ne-li nemožná. Je pravda, že Atatürk modernizoval Turecko způsobem vskutku obdivuhodným, nicméně ve svém cíli vychovat z Turků moderní Evropany zapomněl na jednu důležitou věc – Evropan tolik nepodléhá kultům. Na druhou stranu – nedá se mu to příliš zaznívat, protože kdo tvořil jeho soudobou Evropu? Jen tak namátkou – Hitler, Mussolini, Franco, Piłsudski (toho považoval obzvláště za následováníhodný vzor), Horthy a v podobném výčtu bych mo

Sem tam se víceméně z rutiny kouknu na Patočkův Deník Referendum, jen abych byl kdyžtak dopředu informován o tom, kdy a jak přesně nastane rudá ozbrojená revoluce a kdo ji povede. Odkazy na některé články mi zase hážou na Facebook mí levicoví přátelé. Naposledy jsem tam objevil zajímavou kauzu. Ministr životního prostředí Pavel Drobil prý vzkázal porotě soutěže festivalu ekologických filmů Ekofilm, aby dokumentární snímek Auto*Mat nevyhrál ani jednu z cen. Takové jednání by samozřejmě bylo skandální. Nicméně po přečtení obou článků celkem snadno zjistíte, že je třeba zase všechno jinak - čtěte ZDE a hned potom ZDE . Po nastudování tématu si pojďme položit několik otázek. Co se vlastně stalo? Jeden z porotců, architekt Milunić, řekl redaktorovi Deníku Referendum, že porota dostala vzkaz od ministra Drobila, že film Auto*Mat nesmí vyhrát. Nevzpomíná si však, kdo porotě vzkaz vyřídil. Milunić později (v dalším článku) celou informaci popřel. Respektive řekl jen, že

Společnost na východní straně bývalé železné opony řídí často principem, který označuje za zdravý selský rozum . Podíváme-li se důkladně na to, jakým způsobem se ve společnosti používá, zjišťujeme, že se jedná o jakou si berličku nahrazující zákonnost a právní stát – zdravý selský rozum se dává do protikladu s (opovrhovaným) americkým souděním se o cokoliv, s předpisy z Bruselu či v podstatě s jakýmikoliv zákony. Je ovšem selský rozum opravdu to nejlepší, co naši společnost mohlo potkat? Jedním z největších zločinů, které komunismus napáchal v zemích, kde vládl – a šlo skutečně o komunimsus, ne o fakt, že ho vedli Rusové – je rozostření, respektive smazání hranice mezi soukromým a veřejným. Nejde nutně o majetek, jako spíš o společenskou funkci jedince; přitom odstranění následků takové degenerace není jednoduché a nezůstává nutně propojené s komunistickou ideologií. Příklad první – jedu vlakem z Bohumína do Prahy, v kupé sedí velmi solidně vypadající Rom, dáme se do řeči. Mlu

Ačkoliv se tomuto pojmu mnoho lidí pravidelně vysmívá a označuje jej za komunistický, opak je pravdou. Všeobecné dobro je ekonomickou veličinou, kterou se každý člověk svým jednáním (pokud je racionální) snaží dosáhnout – jde o v tu chvíli maximální dosažitelnou hodnotu peněz, štěstí či jiných měřitelných veličin. Dá se říci, že všeobecné dobro je situace, v níž je tok hodnot ve společnosti efektivní. Všeobecné dobro je v absolutní podobě nedosažitelné, ovšem cílem každého racionálního jedince je jeho hodnotu zvyšovat. Existují dva typy situací, v nichž ke zvýšení všeobecného dobra dochází – předpokládejme kontrakt nebo spor minimálně dvou stran, kde jsou následující možné výsledky jednání – vyhrají strany A i B (obě mají na konci kontraktu/sporu více než na počátku), strana A vyhraje a strana B prohraje, strana B vyhraje a strana A prohraje a obě prohrají. Situace, kdy vyhraje jen jedna strana, se dají rozdělit podle toho kolik kdo vyhrál nebo prohrál – pokud vyhrála jedna strana