nekorektně.com

Pročítaje se internetem, všude vidím, kolik lidí se přiživuje na "senzačním" odhalení některých podvodných měření ve věci klimatických změn. Nazývají celou "aféru" Climategate , podle slavné aféry Watergate , kdy Richard Nixon dal špehovat kancelář Demokratické strany. Oba druhy podvodů jsou samozřejmě neetické, nicméně oba - a především ten klimatický - jsou pochopitelné. Jsou totiž kompenzací onoho demokratického defektu, kdy i hloupým lidem je dovoleno se politicky projevovat. V lidské populaci, a to kdekoliv na světě, se vyskytuje velmi masivní zástup blbců, kteří si nevidí ani na špičku nosu, leč o to radši a o to hlasitěji by rozhodovali o společenském a politickém vývoji přinejmenším vlastní země, nejlépe celého světa. To je jedna z největších vad demokracie jako společenského systému, která je však nezbytná proto, abychom mezi obrovskou skupinou lidí mohli dát možnost těm opravdu schopným se projevit. Existence blbců však nutí architekty demokratického systé

Dnes je tomu 65 let, co byli osvobozeni vězni z nacistického koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau, který se stal symbolem šoa, genocidy, která předčila svou organizovaností, pečlivostí svého provedení a masovostí všechny co se staly do té doby. Zlo, které však ten tábor postavilo, nespadlo jen tak z nebes a pokud si neuvědomíme jeho příčiny, nikdy nemůžeme vyloučit, že by mohlo nastat znovu. Ve východním bloku bylo zvykem vykládat nárůst preferencí nacismu v Německu víceméně tak, že Němci mají doslova ve své krvi zakořeněný militarismus a nesnášenlivost (tuto představu mimochodem pěstoval už Masaryk) a že pak přišel nějaký blázen Hitler a protože jsou Němci takoví militaristé, nebyl problém je "přimět pochodovat". Toto pojetí je velmi zcestné a řekl bych až nebezpečné - pohodlně vůči sobě samým totiž opomíjí univerzálnost varování, které nám ze šoa plyne - totiž že podobně zrůdného zločinu je schopná jakákoliv společnost kdekoliv, pokud k tomu budou nastaveny podmínky. Ve

Vítězství republikánského kandidáta Scotta Browna v senátních volbách ve státě Massachussetts, USA, by se dalo přirovnat k hypotetické výhře ultralevicového přistěhovalce, který by měl na programu zákaz držení všech střelných zbraní a hromadnému propuštění všech vrahů z vězení, v Texasu. Přesto se tak stalo. Proč? Protože Barack Obama. Na mapě Spojených států amerických by člověk těžko hledal "modřejší" (tedy v americké barevné symbolice liberálnější, ergo levicovější) stát, než je Massachussetts. Jako v historicky prvním z amerických států se zde legalizovaly svatby homosexuálů (v roce 2004, tehdy se tak stalo vůbec pošesté na celém světě, po velmi liberálním Holandsku, Belgii a třech kanadských provinciích). Představitelé Massachussetts v Kongresu jsou bez výjimky členy Demokratické strany. Co se Senátu týče, republikánský kandidát zde nebyl zvolen od roku 1972. Až nyní. A to i přesto že protivníkem Scotta Browna byla žena, Martha Coakley (tato skutečnost sama o sobě zname

Každá společnost, co jich na světě je, inklinuje k hnilobě, úpadku a zhovadilosti svého druhu, tu českou nevyjímaje. Způsoby, kterými se tyto zkaženosti projevují se, ovšem, společnost od společnosti liší; stejně jako ochota s nimi něco dělat a snažit se je potírat. Dlouho jsem přemýšlel, co je společným jmenovatelem té české, až to ideální jméno jí dal Luděk Frýbort v Novém Polygonu: proletářství. Vzhledem k tomu, že v současné době pobývám v Polsku, nestačím žasnout nad rozdílností polské společnosti od té české a snažím se tomu rozdílu porozumět. To, že jak Češi, tak Poláci mají své zhovadilosti, s nimiž by měli něco dělat, mi je očividné už dlouho a právě proto, že v polské společnosti částí své nohy stojím, přičemž si zachovávám odstup, je pro mě snazší pojmenovat tu polskou než tu českou, která mi pije krev velmi dlouhodobě. Akorát včera jsem se bavil se svou slezskou kamarádkou Marysiou o česko-polských rozdílech – i pro ni, coby (polskou) Slezanku, je toto téma nesmírně zaj

Přečetl jsem si článek o tom, že vedení školy v Británii propustilo učitelku z důvodu, že se modlila za svoji nemocnou studentku. Původně jsem se chtěl rozohnit o další oběti politické korektnosti, která starou dobrou Anglii sžírá jako mor. Protože jsem ale nechtěl čerpat jen z tuzemského (a značně zaujatého) zdroje, přečetl jsem si místní zpravodajství a zjistil, že se celý příběh mohl odehrát také úplně jinak. O co tedy šlo? Celou story kompletně popisuje tento článek , který sice stojí na straně poškozené učitelky, nicméně je psán v poměrně objektivním duchu, názor tedy dostala i protistrana, což je podle mého názoru klíčové. Podle všeho silně křesťansky založená Olive Jonesová, která pracovala nikoliv jako učitelka ale jako doučovatelka dlouhodobě nemocných dětí, navštěvovala čtrnáctiletou dívenku nemocnou leukémií. Podle svých slov nabídla prý jejím rodičům, že se bude za dívenku modlit. Byla ujištěna, že rodina oné dívky není věřící, takže v tomto tématu dále nepokračovala. Mat

Také se už těšíte na květnové volby a na to, jaká plichta z nich zase vzejde? Zde je širší úvaha nad všemi možnými scénáři, jak to vlastně může dopadnout. A ani jeden není bohužel příliš optimistický. Je teď už zřejmé, že vítězi posledních voleb se výhra v roce 2006 bude obhajovat velmi, velmi těžko. Kauza plzeňské právnické fakulty, kauza Opencard, tichý souhlas s přijetím pro tuto zemi katastrofálního rozpočtu - tohle všechno voliči vnímají především jako průšvihy Občanské demokratické strany. Velkou roli hraje i čím dál tím viditelnější rozkročení této kdysi pravicové partaje do takzvaného politického středu (politicky korektní termín pro levici), stejně jako vnitřní pnutí a rozhádanost uvnitř strany. ODS si je bohužel dobře vědoma toho, že pravicoví voliči u nás nejsou. Pokud ano, patrně by nestačili k překročení pětiprocentní hranice. Levicové smýšlení je v Česku celoplošně dominantní, a to navzdory tomu, že se spousta lidí tak označuje jen proto, že nemají rádi komunisty a asi i

Poslední dobou se někdo na českém Těšínsku (Zaolziu) baví vskutku "inteligentní" zábavou - ničením polských nápisů. Někomu leží nápisy jako Czeski Cieszyn, Bystrzyca nad Olzą nebo Trzyniec natolik v žaludku, že je sprejuje, rozbíjí nebo úplně strhává. Nedá mi to si nevzpomenout na komentáře našich "civilizovaných" diskutérů utrhujících si ze Slováků kvůli antimaďarskému hysterčení - po Karlových Varech jde o další důkaz toho, že agresivní tupci jsou všude bez ohledu na státní hranice. Stejně jako ve slovenském případě, i zde slyšíme argumenty typu "když sem přitáhli, ať mluví česky" a podobně - což, opět stejně jako na Slovensku, poukazuje zejména na naprosto nedostatečné vzdělání společnosti v historii, která neví, že ani slovenští Maďaři, ani těšínští Poláci, nikam nepřitáhli, ale naše zlatá dobrá mírumilovná vlast jim jejich tradiční území zkrátka sebrala, zejména ze strategických důvodů. Pokud někomu seberu území, kde nikdy nebylo povinné mluvit jazyk

Je to jako v blázinci. Píše se rok 2010 a přesto, že existuje dálnice D5, tak pokud jedete do Bavorska jakoukoliv jinou cestou, jako byste stále překračovali pozůstatky železné opony. Nejde jen o vylidněné pohraničí, ani o nevzhledná tržiště a erotické kluby, jde o nedostatek vůle ke společným projektům a vzájemnému uznávání. Pravda, z bavorské strany by zájem o kontakty s Českou republikou byl, ovšem Praha systematicky ignoruje skutečnost, že Bavorsko, stejně jako Sasko nebo Durynsko, je Freistaat - tedy jednotka, která funguje prakticky jako samostatný stát, který sdílí se Spolkovou republikou pouze zahraniční a bezpečnostní politiku. Dodnes se neuskutečnila žádná oficiální schůzka premiérů obou zemí; představitelé bavorské vlády jsou systematicky posíláni na jednání s Plzeňským krajem. V případě kontaktů s Hessenskem, Braniborskem nebo jakoukoliv jinou spolkovou zemí by to mělo smysl, ovšem nikoliv v případě našich sousedů. Vezmeme-li v potaz poválečnou historii, nechybělo mnoho ab

Dnes se nám zdá, že identifikace je věc docela jasná věc. Mám český pas, tedy musím být Čech. Vedeme debaty o tom, jestli je možné být Evropanem, ale většina lidí má jasno – existuje něco jako národ, který je daný buď etnicky, historickými hranicemi, nebo obojím. Překvapivě však tento koncept není vůbec starý – ještě před nějakými dvěma sty lety by naše vidění světa připadalo lidem jako nanejvýš divné. Přibližně před sto lety se v rámci “modernizace” v ruském carství úředníci rozhodli, že udělají “pořádek” v tom, které národy v říši žijí. Traduje se dodnes jaké velké problémy měli na dnešním pomezí Polska, Běloruska a Litvy, kde lidé velmi vytrvale tvrdili, že jsou tutajszy (=místní) a odmítali se rozhodnout, zda jsou Poláky, Bělorusy či Litevci. Příslušnost k etniku podle moderních kritérií pro ně nic neznamenala – a to není známka jejich tehdejší zaostalosti, jako spíše zdravého myšlení. Národ, vytvářející kolektivní identitu vyžadující loajalitu vůči celku, je koncept 19. s