SPOLEČNOST: Já jsem zdejší. Quo ergo sum?
Dnes se nám zdá, že identifikace je věc docela jasná věc. Mám český pas, tedy musím být Čech. Vedeme debaty o tom, jestli je možné být Evropanem, ale většina lidí má jasno – existuje něco jako národ, který je daný buď etnicky, historickými hranicemi, nebo obojím. Překvapivě však tento koncept není vůbec starý – ještě před nějakými dvěma sty lety by naše vidění světa připadalo lidem jako nanejvýš divné.
Přibližně před sto lety se v rámci “modernizace” v ruském carství úředníci rozhodli, že udělají “pořádek” v tom, které národy v říši žijí. Traduje se dodnes jaké velké problémy měli na dnešním pomezí Polska, Běloruska a Litvy, kde lidé velmi vytrvale tvrdili, že jsou tutajszy (=místní) a odmítali se rozhodnout, zda jsou Poláky, Bělorusy či Litevci. Příslušnost k etniku podle moderních kritérií pro ně nic neznamenala – a to není známka jejich tehdejší zaostalosti, jako spíše zdravého myšlení. Národ, vytvářející kolektivní identitu vyžadující loajalitu vůči celku, je koncept 19. století, který byl do té doby naprosto neznámý. To, co ovlivňovalo identitu tehdejších lidí, byly dvě kategorie: náboženská příslušnost a regionální identifikace. Člověk byl zkrátka Slezanem, Chodem, Valachem či Chebanem (Egerland) a nad tuto míru katolíkem, luteránem či židem – co se týče toho, v jakém státu žili, či pod kterého panovníka spadali, se až do úplného ovládnutí společnosti modernitou vpravdě feudálními zvyklostmi, tedy zjednodušeně řečeno nezpochybnitelná nepsaná dohoda s vrchností o výměně poslušnosti za ochranu – což není zrovna něco, co by budilo citovou vazbu. Láska ke státu nevzrostla o nic víc, když byla vynalezena všeobecná branná povinnost – v očích tehdejších lidí šlo v podstatě o zradu vrchnosti spáchanou na nich, protože vrchnost v zásadě přenesla to, zač byla odpovědná, na své obyvatele. Idea národa a národní pospolitosti vznikla jako logická potřeba takových států, neboť jinak by zanikly – těžko by někdo byl ochoten bojovat za vrchnost, která ani sama dostát svým povinnostem neumí. Láska k národu a sentiment, který má v popisu práce vytvářet vazbu a pouto mezi dvěma naprosto se neznajícími lidmi z opačných konců svého státu tak byla vymyšlena a implementována z čistě pragmatických důvodů něčí touhy po moci.
Ideální velikost území, jehož obyvatelé mají společné cítění a kolektivní vazby přirozeně bez ideologické indoktrinace nemůže být větší, než padesát tisíc obyvatel. Má to několik důvodů, ovšem dva jsou nejdůležitější – 1) tak je velké území, na němž je vysoká pravděpodobnost výskytu lidí vzájemně příbuzensky spřízněných či těch, co mají tamtéž přátele, spolužáky, atd., 2) tak velké je přibližně území, které má přinejmenším v Evropě společnou geografickou charakteristiku. Náš předek z roku 1800 žijící dejme tomu ve Dvoře Králové nad Labem by se dušoval že nemá nic společného s lidmi žijícími okolo Rychnova nad Kněžnou, zato by vřele souhlasil, že lidi z Trutnova jsou “jeho”. Podotýkám, že v roce 1800 se ve Dvoře Králové mluvilo především česky a v Trutnově především německy. Podíváme-li se na velikost území, která v Zemích Koruny české určovala identifikaci tam žijících lidí (tedy koho budou jmenovat, jsou-li dotázáni na to, kým jsou), opravdu jde o území, jejichž velikost je prakticky stejná a která odpovídá těm přibližně padesáti tisícům obyvatel.
Takové uspořádání mělo jednu velkou výhodu – obrovskou stabilitu a kontinuitu pro místní obyvatele. Ať už se o území vrchnost poprala (tedy více státních útvarů vedlo válku), pro místní se vůbec nic nezměnilo, pouze odváděli desátky jinam či robotovali u jiného pána. Státni hranice znamenala pouze hranici celní – pokud někdo nevezl zboží k proclení, v době po zrušení roboty neměl sebemenší problém si zajít do vedlejší země na pivo do hospody – proto také nebyl žádný problém, aby vznikaly hospody jako ta legendární šumavská, kde vedla českobavorská hranice prostředkem stolu s pípou. Představa, že by se z hranice stala uzavřená bariéra, byla jako z jiného světa; ta, že by spolu lidé různých jazyků nedokázali žít a museli se oddělovat, byla nepředstavitelná úplně stejně.
Koncept národů, hrdosti na etnickou příslušnost nebo vyžadování sentimentu k národu a státu, je pro člověka velmi nepřirozený podobně jako univerzalistická víra. Aby člověk takový sentiment cítil, musí mu být vštěpen, musí se ho naučit a musí se jím zlomit jeho vlastní přirozenost. Nepřirozený charakter národnostního konceptu je velmi zřetelně vidět například pokud se potká emigrant se starousedlíky – místo toho, aby starousedlíkům bylo jedno, kým se emigrant cítí (protože to opravdu není jejich věc), tráví dlouhé hodiny diskusemi o tom, jestli se dotyčný ještě cítí jako Čech, nebo už jako Američan, Němec, atp., pokud ano, tak je třeba jím opovrhnout coby vlastizrádcem, protože tím, že odešel a vybral si identifikaci jinou tak jakoby zklamal, zradil a opustil “své” lidi. Pokud někdo tvrdí, že národní sentiment může za první světovou válku, je to trochu nadsazené, ale přitažené za vlasy to není. Nadsázka spočívá v tom, že národní sentiment v tom nebyl sám; spoluviníky mu jsou etatismus a univerzalismus.
Evropská integrace mi je sympatická mimo jiné právě kvůli jejímu vztahu k identitě – oslabuje nepřirozené státy a národy a posiluje nikoliv sebe, ale regiony; posiluje právě ty věci, které jsou pro člověka přirozeným vyjádřením jeho domova – krajové lidové slavnosti, kroje, lokální jídla a recepty na ně, lokální jazyky – nebýt EU, nebyla by kodifikovaná a dávno by nepřežila slezština či bavorština, stejně jako by vymizela kvůli centralistickým tlakům států kašubština, okcitánština, skotská a irská gaelština a další a další jazyky, které spoluvytvářejí evropské kulturní dědictví. Evropská unie tak pomáhá aspoň nakolik jí to suverenita členských zemí dovolí napravit likvidaci individualit a lokálních zvláštností, k níž docházelo od druhé poloviny 19. století.
Přibližně před sto lety se v rámci “modernizace” v ruském carství úředníci rozhodli, že udělají “pořádek” v tom, které národy v říši žijí. Traduje se dodnes jaké velké problémy měli na dnešním pomezí Polska, Běloruska a Litvy, kde lidé velmi vytrvale tvrdili, že jsou tutajszy (=místní) a odmítali se rozhodnout, zda jsou Poláky, Bělorusy či Litevci. Příslušnost k etniku podle moderních kritérií pro ně nic neznamenala – a to není známka jejich tehdejší zaostalosti, jako spíše zdravého myšlení. Národ, vytvářející kolektivní identitu vyžadující loajalitu vůči celku, je koncept 19. století, který byl do té doby naprosto neznámý. To, co ovlivňovalo identitu tehdejších lidí, byly dvě kategorie: náboženská příslušnost a regionální identifikace. Člověk byl zkrátka Slezanem, Chodem, Valachem či Chebanem (Egerland) a nad tuto míru katolíkem, luteránem či židem – co se týče toho, v jakém státu žili, či pod kterého panovníka spadali, se až do úplného ovládnutí společnosti modernitou vpravdě feudálními zvyklostmi, tedy zjednodušeně řečeno nezpochybnitelná nepsaná dohoda s vrchností o výměně poslušnosti za ochranu – což není zrovna něco, co by budilo citovou vazbu. Láska ke státu nevzrostla o nic víc, když byla vynalezena všeobecná branná povinnost – v očích tehdejších lidí šlo v podstatě o zradu vrchnosti spáchanou na nich, protože vrchnost v zásadě přenesla to, zač byla odpovědná, na své obyvatele. Idea národa a národní pospolitosti vznikla jako logická potřeba takových států, neboť jinak by zanikly – těžko by někdo byl ochoten bojovat za vrchnost, která ani sama dostát svým povinnostem neumí. Láska k národu a sentiment, který má v popisu práce vytvářet vazbu a pouto mezi dvěma naprosto se neznajícími lidmi z opačných konců svého státu tak byla vymyšlena a implementována z čistě pragmatických důvodů něčí touhy po moci.
Ideální velikost území, jehož obyvatelé mají společné cítění a kolektivní vazby přirozeně bez ideologické indoktrinace nemůže být větší, než padesát tisíc obyvatel. Má to několik důvodů, ovšem dva jsou nejdůležitější – 1) tak je velké území, na němž je vysoká pravděpodobnost výskytu lidí vzájemně příbuzensky spřízněných či těch, co mají tamtéž přátele, spolužáky, atd., 2) tak velké je přibližně území, které má přinejmenším v Evropě společnou geografickou charakteristiku. Náš předek z roku 1800 žijící dejme tomu ve Dvoře Králové nad Labem by se dušoval že nemá nic společného s lidmi žijícími okolo Rychnova nad Kněžnou, zato by vřele souhlasil, že lidi z Trutnova jsou “jeho”. Podotýkám, že v roce 1800 se ve Dvoře Králové mluvilo především česky a v Trutnově především německy. Podíváme-li se na velikost území, která v Zemích Koruny české určovala identifikaci tam žijících lidí (tedy koho budou jmenovat, jsou-li dotázáni na to, kým jsou), opravdu jde o území, jejichž velikost je prakticky stejná a která odpovídá těm přibližně padesáti tisícům obyvatel.
Takové uspořádání mělo jednu velkou výhodu – obrovskou stabilitu a kontinuitu pro místní obyvatele. Ať už se o území vrchnost poprala (tedy více státních útvarů vedlo válku), pro místní se vůbec nic nezměnilo, pouze odváděli desátky jinam či robotovali u jiného pána. Státni hranice znamenala pouze hranici celní – pokud někdo nevezl zboží k proclení, v době po zrušení roboty neměl sebemenší problém si zajít do vedlejší země na pivo do hospody – proto také nebyl žádný problém, aby vznikaly hospody jako ta legendární šumavská, kde vedla českobavorská hranice prostředkem stolu s pípou. Představa, že by se z hranice stala uzavřená bariéra, byla jako z jiného světa; ta, že by spolu lidé různých jazyků nedokázali žít a museli se oddělovat, byla nepředstavitelná úplně stejně.
Koncept národů, hrdosti na etnickou příslušnost nebo vyžadování sentimentu k národu a státu, je pro člověka velmi nepřirozený podobně jako univerzalistická víra. Aby člověk takový sentiment cítil, musí mu být vštěpen, musí se ho naučit a musí se jím zlomit jeho vlastní přirozenost. Nepřirozený charakter národnostního konceptu je velmi zřetelně vidět například pokud se potká emigrant se starousedlíky – místo toho, aby starousedlíkům bylo jedno, kým se emigrant cítí (protože to opravdu není jejich věc), tráví dlouhé hodiny diskusemi o tom, jestli se dotyčný ještě cítí jako Čech, nebo už jako Američan, Němec, atp., pokud ano, tak je třeba jím opovrhnout coby vlastizrádcem, protože tím, že odešel a vybral si identifikaci jinou tak jakoby zklamal, zradil a opustil “své” lidi. Pokud někdo tvrdí, že národní sentiment může za první světovou válku, je to trochu nadsazené, ale přitažené za vlasy to není. Nadsázka spočívá v tom, že národní sentiment v tom nebyl sám; spoluviníky mu jsou etatismus a univerzalismus.
Evropská integrace mi je sympatická mimo jiné právě kvůli jejímu vztahu k identitě – oslabuje nepřirozené státy a národy a posiluje nikoliv sebe, ale regiony; posiluje právě ty věci, které jsou pro člověka přirozeným vyjádřením jeho domova – krajové lidové slavnosti, kroje, lokální jídla a recepty na ně, lokální jazyky – nebýt EU, nebyla by kodifikovaná a dávno by nepřežila slezština či bavorština, stejně jako by vymizela kvůli centralistickým tlakům států kašubština, okcitánština, skotská a irská gaelština a další a další jazyky, které spoluvytvářejí evropské kulturní dědictví. Evropská unie tak pomáhá aspoň nakolik jí to suverenita členských zemí dovolí napravit likvidaci individualit a lokálních zvláštností, k níž docházelo od druhé poloviny 19. století.
Komentáře
Stejně tak mi přijde nepřirozený koncept "evropanství" či "evropského národa". Myslím, že pro něj platí všechny kritické připomínky, které byly v tomto článku popsány (jen se vztahovaly k onomu "konceptu národů".
K idealizaci toho "jsem zdejší" - tohle skutečně mohlo fungovat dříve, kdy se člověk stěhoval jednou, maximálně dvakrát za život (a většina lidí se přesunula maximálně o vesnici vedle). Dneska je mobilita obyvatelstva značná (myslím, že jste docela dobrý příklad - alespoň co jsem pochopil) a tím se i vytrácí vazba ke konkrétnímu území, krajině. Neříkám, že je to dobře, ale je to tak a za stávajících sociálních a ekonomických tlaků (zejména problematika zaměstnanosti) se s tím nejspíš nedá nic dělat.
Jinak samozřejmě souhlasím s tím, že je třeba vidět i přes hranice, ať jsou jakékoliv. Kdysi dávno se mi líbilo jedno "zelené" heslo, které je aplikovatelné i na tuto problematiku: "mysli globálně, jednej lokálně" (jen škoda, že se ho ti "zelení" nedrží).
Co se týče mobility, myslím, že nemáte úplně pravdu. Máte pravdu s tím, že mobilita je větší, než například před třiceti lety, ale stále je mnohem menší, než před sto lety. Před sto lety byl svět daleko globalizovanější než dnes a cestování za prací bylo (i v Čechách, doporučuji si přečíst Cirkus Humberto) mnohem normálnější než dnes. Podíváte-li se na typické občany České republiky, pak většina z nich se kromě doby studií, pokud studují, z rodného města prakticky nehne; a to není zdaleka případ jen České republiky, to je případ téměř každé evropské země. Problém je v tom, že tito nemobilní lidé, tato "sůl země", zpravidla nepatří mezi ty, kteří jsou příliš vidět.
moderní národní stát samozřejmě vznikl až v 19. století, ovšem státní formy dokonce i s nějakýmn národem(jehož definice se samozřejmě měnila) jsou v západním civilizačním okruhu už od starověku. Ernst Rennan ve své slavné stati "Co je národ" hovoří o důležitém významu polis pro vznik patriotismu. Středověký "gens" bych také nepodceňoval. Historici běžně hovoří o středověkém "protonacionalismu" (Třeštík, Šmahel, Žemlička) a to nejen až od husitství, ale i dříve. Ono se stačí mrknout do Kosmovy a zejména Dalimilovy kroniky.
Státní formy a pojem národa se samozřejmě vyvíjely, ale ten základ, který 19. století završilo, je v dějinách pozorovatelný a rozpoznatelný.
V 19. století vzniká moderní národní stát, jaký známe dnes. Státní formy, založené na příslušenství k "našemu", tady ovšem existují od starověku (v západním světě, jinde ne). Proto nelze ideu státu a národa takto odmítat.
To je ale rys většiny Tvých článků - upravit (a tím de facto těžce zvulgarizovat) historické skutečnosti, aby vyhovovaly Tvému záměru.
Vypadá to efektně, ale dělat by se to nemělo..
Maro
PS. Přidám ještě citát, který mne při čtení této "analýzy" vytanul na mysl : "Spíše než Čech jsem Evropan a socialista"
Emanuel Moravec
První problém, co který mám s evropanstvím, je ten, že přesně nevím, jaké atributy mu přisoudit. Evropa je stále hodně roztříštěná a i když globalizace udělala za posledních dvacet let velký kus "práce" , tak pořád vidím příliš velké rozdíly na to, abych se s nimi ztotožnil. Možná ale, že vy "první evropané" jen prošlapáváte cestičku.
Ale zpátky k těm atributům: jaké jsou bych přiřadil Evropě, potažmo evropanům? Už s prvními, které mě napadly - křesťanské hodnoty a sociální stát - mám trochu problém - i rámce Evropské unie vyčleňují oblasti více evropské a méně evropské. A co třeba, když odhlédneme od EU - třeba na Balkán, kde už začíná (tradiční) vliv islámu.
O tom, jak se Evropa liší z trochu globálnějšího pohledu, napsal pěkně například Petr Koubský ve svém článku Čáry dělící Evropu. Z mého pohledu by bylo přirozenější nechat vyplynout nějaké "evropanství" právě z těchto podobností - asi by z toho vzniklo několik větví, ale myslím si, že třeba koncept "středoevropanství" zahrnující většinu Rakouska-Uherska by se časem mohl prosadit.
Druhým, praktičtejším problémem, je "nositel Evropanství" - naše slavná Evropská Unie. Bohužel mám pocit, že zejména od začátku procesu rozšiřování v devadesátých letech (s významnou akcelerací v posledních deseti letech) působí spíše naopak. Na jednu stranu sice hlásá, jak je "cool", že jsme všichni v Evropě, na druhou stranu - nikdo se nechce vzdát svých národních zájmů a spíš se snaží urvat co se dá na úkor ostatních - zajímavé bude zejména chování Francie vzhledem k společné zemědělské politice, která se má řešit opět k roku 2013. Z naší malé hroudy zmíním jen zvěsti o problémech, které českým řemeslníkům dělají rakouské orgány, o "buzerkontrolách" německé a rakouské policie... O tom, že myšlenka "evropanství" je jen "nafouknutá zdechlina" mě přesvědčuje i třeba poslední dění kolem evropského "prezidenta" a "ministryně zahraničí" - jakkoli nevím, jestli na v tiché soutěži o vliv v EU opravdu vyhrála Francie, tak s hodnocením, jak to dopadlo, musím souhlasit s Nigelem Faragem.
Evropanství je možná pěkná myšlenka, ale Evropa je ni - imho - není připravena. Nebo si ji možná nezaslouží.
Upřímně řečeno, esence evropanství se dá cítit - a nemusíte kvůli tomu jezdit na jiné kontinenty. Stačí když začnete (ať už jsme styloví) v Bruselu a vyrazíte na východ - přes Německo, Českou republiku, Polsko/Slovensko-Maďarsko na Ukrajinu a pak dále do Ruska a budete se dívat, čeho v lidech, architektuře a myšlení průběžně s každým kilometrem východněji ubývá. V křesťanství ani sociálním státu to není, křesťanská se sociálním státem je i Venezuela a přesto se ve Venezuele "evropsky" cítit nebudete. Já bych to, co dělá Evropu Evropou osobně shrnul do několika kategorií:
- hédonismus (nemyslím to jako nadávku, naopak, má to velkou hodnotu), tedy schopnost oceňovat slast a stavět schopnost vychutnávat příjemno například nad "osobní čest", která je znakem nízkého sebevědomí, tedy potřeba neustále nějakým bojem svou "osobní čest" ukazovat. Pozor - to se nevylučuje s hrdostí a schopností se bránit - když jde do tuhého, Angličan či Švéd se bránit budou, ale rozhodně nebudou mít potřebu se nějak vytrhávat z vlastního pohodlí jen proto, že je urazíte. Tohle se vytrácí všemi směry, opouštíte-li průběžně Evropu, ať už na jih (k severní Africe), jihovýchod (k Balkánu) či na východ (k Rusku). Evropané nemají tendenci se mezi sebou zabíjet a nenávidět - a dělat si nepohodlí - kvůli věcem jako je krevní msta, historická nenávist a podobně - tyhle prvky v sobě ještě mají některé národy z nových členských zemí, ale už se vytrácejí; velmi silně jsou zažité například v Srbech a proto Srby zatím v Unii s jejich krevní mstou a bojovností nikdo nechtěl, akorát by dělali bordel.
Dalším velmi výrazným prvkem evropanství je smysl pro estetiku. Prototypem estetiky může být ať už urbanistika bavorské či rakouské vesnice, ošacení Italek či Francouzek nebo stylovost anglických domů - a opět, čím víc jdete nejen na jih, jihovýchod a východ, ale i na západ (včetně USA), tím přibývá neladu, nevkusu, kýče. Pokud si vzpomenete na to, jak vypadá taková typická Ruska nebo jak to po stránce estetické vypadá sotva překročíte ukrajinské hranice (a není to otázka peněz, estetický se dá být i za pár korun), budete vědět, o čem mluvím.
Tyhle charakteristiky velmi podstatně ovlivňují charakter Evropy a Evropanů a silně nás odlišují nejen od civilizací východních, ale i od Američanů - urazit Američana je mnohem snadnější, než urazit Evropana a mnozí Američané jezdí do Evropy proto, aby 1) viděli náš celospolečenský skanzen estetiky, 2) si zkusili "užívat života" jako my - často to nechápou, nerozumějí, ale fascinuje je to. Totéž platí pro Japonce, Korejce či Číňany Evropu navštěvující.
Vypadá to jako málo, ale je to víc, než by člověk čekal, jakmile se dostane do prostředí, kde výše uvedené chybí - to sakra dobře poznáte, že už v Evropě nejste a velmi dobře Vám přijde vhod, setkáte-li se v hospodě s jinými Evropany; garantuji Vám, že zažijete, že jste Evropanem.
To je ale čistě Tvůj výběr a Tvoje subejktivní interpretace. Není nic subjektivnějšího, než estetika. A na subejktivním nelze stavět definici něčeho, co chceme aby se stalo svým způsobem objektivním.
Zatím Ti ta definice Evropy moc nejde ;) Jiný může přijít a říci, že "stylové anglické domy" vůbec nejsou stylové, že Francouzsky se oblíkají blbě. Stejně jako, že hodnoty jako nenávist, nevraživost a prudkost (která narůstá směry na východ a jihovýchod) nejsou "evropské", to jsi vzal kde? Zase si to jen myslíš. Potkal si snad většinu Evropanů, aby si nemohl říct, nikdo není prudký a netouží v duchu po krevní mstě (kterou v něm potlačuje jen strach z represivního systému své země)? A není to spíš tak, že je Evropa historicky směsí řady i protikladných kultur od Gibraltaru po Ural? Od Faerských ostrovů po Krétu? A ta pasáž o hedonismu...no tak to už se mohlo rovnou vysílat na Silvestra v televizi :))
Co se hédonismu týče, tak to nedokážu posoudit, skoro mám pocit, že většina lidí na světě má tendenci preferovat příjemné; na druhou stranu si myslím, že to souvisí i s tou sociální stránkou věci, protože - ve svém skromném rozhledu - na mne Evropa působí jako kontinent, ve kterém jsou nejmenší rozdíly mezi chudými a bohatými (což jsem myslel tím sociálním státem).
A konečně: Finrode, pokud si myslíte, že EU není socialistická, tak (si myslím), že se mýlíte. Respektive - myšlenka, se kterou vznikalo Evropské společenství uhlí a ocele (či jak se to jmenovalo) a její následovníci přes EHS až k EU (možná) socialistická nebyla (zde správně zmiňujete např. celní unii), ovšem praxe, zvlášť v dnešních dnech, je úplně jiná. Nejsou to jen žárovky, jsou to i nejrůznější kvóty na všechno možné - kolik kdo smí vyprodukovat cukru, vysadit vinic, omezení volného pohybu pracovních sil - a zejména hlavní atribut socialistického hospodaření - přerozdělování peněz.
Nebo jinak - jaké jsou vaše argumenty (nejlépe s příklady) pro to, že EU není socialistická?
Finrode, jenže to se právě děje! Jak je možné, že například farmář z Řecka dostává dotace v průměrné výši 600 eur za hektar obdělávané půdy, zatímco jeho lotyšský kolega pouze 100 eur?
Bylo by krásné, kdyby EU šla směrem k boření bariér, ale opravdu se jedná jen o zbožné přání a realitou je maximálně ta dojná kráva - kterou ovšem někdo musí napást a někdo podojit.
...že členské země dělají naschvály a pak hážou špínu na Brusel... Je tedy řešením kapitulovat na zástupce členských zemí a nechat vše na unijních úřednících (což mimojiné znamená vzdát se (zastupitelské) demokracie ve prospěch jakési kombinace monarchie a byrokracie (zde opravdu ve smyslu řeckého kratein)? (A potom jen čekat na další "žárovkovému podobné" nařízení?)
V současné době je EU - imho - pouze obrovským kafemlejnkem na peníze a jako k takovému se k ní lidi (politici, úředníci) chovají, zatímco samotná EU se propadá do bezvýznamnosti.
musím souhlasit s Ondrou - ten hédonismus mě opravdu rozesmál. Raději bych bral celý článek jako poněkud "Silvestrovský".
Občas mám pocit, že debata, která je "přeintelektualizovaná" nikam nevede.
To, kde se cítíme DOMA asi každý vycítí sám - domluví se tu, vyhovuje mu kultura i příroda, chápe místní souvislosti. Nejlépe, má-li zde i příbuzné a přátele.
Ovšem pocit PŘÍSLUŠNOSTI k něčemu (idea, Bůh, národ, stát, rasa, společ.vrstva apod...) je zase něco jiného, jak již bylo zmíněno.
A tyto dvě kategorie se mohou překrývat, ale mohou jít klidně i napříč - nejsou svázané.
M.Adamec