SPOLEČNOST: Já jsem zdejší. Quo ergo sum?

Dnes se nám zdá, že identifikace je věc docela jasná věc. Mám český pas, tedy musím být Čech. Vedeme debaty o tom, jestli je možné být Evropanem, ale většina lidí má jasno – existuje něco jako národ, který je daný buď etnicky, historickými hranicemi, nebo obojím. Překvapivě však tento koncept není vůbec starý – ještě před nějakými dvěma sty lety by naše vidění světa připadalo lidem jako nanejvýš divné.

Přibližně před sto lety se v rámci “modernizace” v ruském carství úředníci rozhodli, že udělají “pořádek” v tom, které národy v říši žijí. Traduje se dodnes jaké velké problémy měli na dnešním pomezí Polska, Běloruska a Litvy, kde lidé velmi vytrvale tvrdili, že jsou tutajszy (=místní) a odmítali se rozhodnout, zda jsou Poláky, Bělorusy či Litevci. Příslušnost k etniku podle moderních kritérií pro ně nic neznamenala – a to není známka jejich tehdejší zaostalosti, jako spíše zdravého myšlení. Národ, vytvářející kolektivní identitu vyžadující loajalitu vůči celku, je koncept 19. století, který byl do té doby naprosto neznámý. To, co ovlivňovalo identitu tehdejších lidí, byly dvě kategorie: náboženská příslušnost a regionální identifikace. Člověk byl zkrátka Slezanem, Chodem, Valachem či Chebanem (Egerland) a nad tuto míru katolíkem, luteránem či židem – co se týče toho, v jakém státu žili, či pod kterého panovníka spadali, se až do úplného ovládnutí společnosti modernitou vpravdě feudálními zvyklostmi, tedy zjednodušeně řečeno nezpochybnitelná nepsaná dohoda s vrchností o výměně poslušnosti za ochranu – což není zrovna něco, co by budilo citovou vazbu. Láska ke státu nevzrostla o nic víc, když byla vynalezena všeobecná branná povinnost – v očích tehdejších lidí šlo v podstatě o zradu vrchnosti spáchanou na nich, protože vrchnost v zásadě přenesla to, zač byla odpovědná, na své obyvatele. Idea národa a národní pospolitosti vznikla jako logická potřeba takových států, neboť jinak by zanikly – těžko by někdo byl ochoten bojovat za vrchnost, která ani sama dostát svým povinnostem neumí. Láska k národu a sentiment, který má v popisu práce vytvářet vazbu a pouto mezi dvěma naprosto se neznajícími lidmi z opačných konců svého státu tak byla vymyšlena a implementována z čistě pragmatických důvodů něčí touhy po moci.

Ideální velikost území, jehož obyvatelé mají společné cítění a kolektivní vazby přirozeně bez ideologické indoktrinace nemůže být větší, než padesát tisíc obyvatel. Má to několik důvodů, ovšem dva jsou nejdůležitější – 1) tak je velké území, na němž je vysoká pravděpodobnost výskytu lidí vzájemně příbuzensky spřízněných či těch, co mají tamtéž přátele, spolužáky, atd., 2) tak velké je přibližně území, které má přinejmenším v Evropě společnou geografickou charakteristiku. Náš předek z roku 1800 žijící dejme tomu ve Dvoře Králové nad Labem by se dušoval že nemá nic společného s lidmi žijícími okolo Rychnova nad Kněžnou, zato by vřele souhlasil, že lidi z Trutnova jsou “jeho”. Podotýkám, že v roce 1800 se ve Dvoře Králové mluvilo především česky a v Trutnově především německy. Podíváme-li se na velikost území, která v Zemích Koruny české určovala identifikaci tam žijících lidí (tedy koho budou jmenovat, jsou-li dotázáni na to, kým jsou), opravdu jde o území, jejichž velikost je prakticky stejná a která odpovídá těm přibližně padesáti tisícům obyvatel.

Takové uspořádání mělo jednu velkou výhodu – obrovskou stabilitu a kontinuitu pro místní obyvatele. Ať už se o území vrchnost poprala (tedy více státních útvarů vedlo válku), pro místní se vůbec nic nezměnilo, pouze odváděli desátky jinam či robotovali u jiného pána. Státni hranice znamenala pouze hranici celní – pokud někdo nevezl zboží k proclení, v době po zrušení roboty neměl sebemenší problém si zajít do vedlejší země na pivo do hospody – proto také nebyl žádný problém, aby vznikaly hospody jako ta legendární šumavská, kde vedla českobavorská hranice prostředkem stolu s pípou. Představa, že by se z hranice stala uzavřená bariéra, byla jako z jiného světa; ta, že by spolu lidé různých jazyků nedokázali žít a museli se oddělovat, byla nepředstavitelná úplně stejně.

Koncept národů, hrdosti na etnickou příslušnost nebo vyžadování sentimentu k národu a státu, je pro člověka velmi nepřirozený podobně jako univerzalistická víra. Aby člověk takový sentiment cítil, musí mu být vštěpen, musí se ho naučit a musí se jím zlomit jeho vlastní přirozenost. Nepřirozený charakter národnostního konceptu je velmi zřetelně vidět například pokud se potká emigrant se starousedlíky – místo toho, aby starousedlíkům bylo jedno, kým se emigrant cítí (protože to opravdu není jejich věc), tráví dlouhé hodiny diskusemi o tom, jestli se dotyčný ještě cítí jako Čech, nebo už jako Američan, Němec, atp., pokud ano, tak je třeba jím opovrhnout coby vlastizrádcem, protože tím, že odešel a vybral si identifikaci jinou tak jakoby zklamal, zradil a opustil “své” lidi. Pokud někdo tvrdí, že národní sentiment může za první světovou válku, je to trochu nadsazené, ale přitažené za vlasy to není. Nadsázka spočívá v tom, že národní sentiment v tom nebyl sám; spoluviníky mu jsou etatismus a univerzalismus.

Evropská integrace mi je sympatická mimo jiné právě kvůli jejímu vztahu k identitě – oslabuje nepřirozené státy a národy a posiluje nikoliv sebe, ale regiony; posiluje právě ty věci, které jsou pro člověka přirozeným vyjádřením jeho domova – krajové lidové slavnosti, kroje, lokální jídla a recepty na ně, lokální jazyky – nebýt EU, nebyla by kodifikovaná a dávno by nepřežila slezština či bavorština, stejně jako by vymizela kvůli centralistickým tlakům států kašubština, okcitánština, skotská a irská gaelština a další a další jazyky, které spoluvytvářejí evropské kulturní dědictví. Evropská unie tak pomáhá aspoň nakolik jí to suverenita členských zemí dovolí napravit likvidaci individualit a lokálních zvláštností, k níž docházelo od druhé poloviny 19. století.