ZE ŽIVOTA KOTLINKY: Hniloba v české společnosti má jméno proletářství

Každá společnost, co jich na světě je, inklinuje k hnilobě, úpadku a zhovadilosti svého druhu, tu českou nevyjímaje. Způsoby, kterými se tyto zkaženosti projevují se, ovšem, společnost od společnosti liší; stejně jako ochota s nimi něco dělat a snažit se je potírat. Dlouho jsem přemýšlel, co je společným jmenovatelem té české, až to ideální jméno jí dal Luděk Frýbort v Novém Polygonu: proletářství.

Vzhledem k tomu, že v současné době pobývám v Polsku, nestačím žasnout nad rozdílností polské společnosti od té české a snažím se tomu rozdílu porozumět. To, že jak Češi, tak Poláci mají své zhovadilosti, s nimiž by měli něco dělat, mi je očividné už dlouho a právě proto, že v polské společnosti částí své nohy stojím, přičemž si zachovávám odstup, je pro mě snazší pojmenovat tu polskou než tu českou, která mi pije krev velmi dlouhodobě. Akorát včera jsem se bavil se svou slezskou kamarádkou Marysiou o česko-polských rozdílech – i pro ni, coby (polskou) Slezanku, je toto téma nesmírně zajímavé, protože ona sama se považuje někde mezi oběma národy – a chtěl jsem jí dokázat svou teorii o všudypřítomnosti zhovadilosti v každé společnosti tím, že jí srovnám zhovadilost polskou a českou. Leč seznal jsem, že člověku neznalému každodenní české reality je velmi těžké popsat to, co mně i mnohým našim čtenářům na české společnosti tak neskutečně vadí a nazvat to jedním slovem. Říkal jsem jí – malost, závist, strašná ohraničenost pohledů, až paranoidní strach z cizinců, nechuť k emigrantům, neschopnost unést kritiku… Jenže ona řekla – to všechno je, až na tu nechuť k emigrantům, v Polsku také; měla pravdu, leč nedokázal jsem jí vysvětlit ten rozdíl. Po dnešku dokážu – díky panu Frýbortovi.

Specifičnost českého primitivismu a všeho špatného, co jsem jmenoval výše, totiž, jak jsem nastínil již v úvodu, nazval pan Frýbort proletářstvím. To doslovně popsal jako závistivou, záštiplnou, sprostou a podlou karikaturou lidovosti – přesnější popis toho, co cítím shnilého v království českém, jsem dosud neviděl. Je to právě tato forma poníženého plebejství, jakási hrdost na vlastní jednoduchost a primitivnost, „lidovost“, jak se říká, okořeněná závistí vůči všem schopnějším a potřebou okopávat kotníky komukoliv, kdo by mohl mít něco, co náš proletář nemá. To se liší od polského primitivismu – ten se zpravidla projevuje kultem a hýčkáním uraženosti, agresivitou psychickou i fyzickou (tu u nás moc neznáme), až patologickým hýčkáním národní minulosti včetně všech proher (v tom jsou Poláci tak podobní Srbům, až to bolí), nábožensko-společenským fundamentalismem a buzerací, chorobnou potřebou vytvářet „jednotu“ a odstraňovat všechny elementy „jednotu“ narušující – a nástroji těchto sentimentů jsou nám dobře známé prvky jako malost, závist, ohraničenost pohledů, strach z cizinců, jinakosti, neschopnost unést kritiku… Počet primitivů v obou společnostech mi přijde, že je zhruba tentýž a ochota primitivismus potírat je v obou společnostech stejně nedostatečná, i když se v obou zemích slušní aktivní lidé, kteří se snaží něco změnit a něco pro to obětovat, najdou.

Abychom pochopili, v čem tkví původ českého proletářského primitivismu (a zároveň odpověď na otázku, proč si Češi jako jediní zvolili komunisty a navíc je pak ze všech nejvíc podporovali), musíme se vrátit do 19. století a národního obrození. Jiráskovské žvásty implikující zlé rakouské dráby stojící s bičem nad každým, kdo by promluvil slovo česky, můžeme nechat stranou, protože by neobstály ani mezi druhou ligou science fiction. Srovnávat je s literaturou faktu by bylo úplně mimo mísu – realita předobrozeneckých Čech byla totiž jiná. Pro české země (na rozdíl od Polska či Francie) byla odjakživa typická identifikace se zemí, kde žili, ne s vládou nebo s jazykem. Důležité bylo, aby česká země vzkvétala, byla nejkrásnější, nejvyspělejší a nejvíc podobná rozkvetlé zahrádce – a na trůnu mohl sedět, kdo si chtěl, pokud nešlapal lidem moc na krk a zahrádka české země neprorůstala plevelem. Pak přišla móda národního obrození, „návratu ke kořenům“ a obnova téměř zaniklého jazyka. Vzhledem k vyspělosti českých zemí, která stála na průmyslu a obchodu především s německojazyčnými zeměmi, bylo běžné, že kdokoliv, kdo něco znamenal a nebyl zrovna „od lopaty“, mluvil především německy, protože potřeboval dojednávat zakázky, prodávat na obrovský německojazyčný trh – a nevypovídalo to vůbec nic o tom, jestli se cítili jako Češi nebo ne. Když tedy obrozenci chtěli módně „pátrat po kořenech“ a navracet se k nim, museli se přesně z výše uvedeného důvodu obracet k těm nejhorším společenským vrstvám, lidem omezeným, nevzdělaným a jejichž obzor sahal přinejlepším k nejbližšímu městu. Jejich život, jednoduchost a přístup k životu romanticky glorifikovali, ze ctnosti z nouze dělali chlouby hodnou přednost. Vzhledem k tomu, že počátky českého (na jazykovém principu postaveného) nacionalismu šly ruku v ruce s myšlenkami všeslovanskými, stal se mezi českými intelektuály a národně uvědomělými ztělesněním společenského vzoru ruský mužik. Ruský mužik, slovansky vzájemný, prostý, bodrý, lidový, se měl stát vzorem pro národní obrození české společnosti. Je jasné, že takové ideologické podhoubí bylo mnohem příznivější pro usazení komunistické zhovadilosti (rovněž na principu života ruského mužika postaveném), než katolické prostředí romanticko-hrdinského kultu v Polsku či aristokraticko-statkářského prostředí v Maďarsku.

Česká společnost, i když to tak na první pohled nevypadá, se za posledních dvacet let zkultivovala. Pro všechny, kteří by o tom pochybovali, doporučuji cestu na Ukrajinu, která je mentálně přibližně na té samé úrovni, na jaké byly české země začátkem 90. let – ten pokrok v Čechách tedy samozřejmě je. Je ovšem třeba nezapomínat na to, že dobojováno zdaleka není; určitým způsobem může pomoci postupná generační obměna (tedy vymření lidí odchovaných na proletářském kultu, stejně jako lidí, kteří byli nejaktivnější v 90. letech, kdy měli pocit, že je dovoleno jakékoliv křiváctví), ale sama o sobě nestačí. Velmi chvályhodný je v této souvislosti program Erasmus, který nenuceně proletářskou zvrácenost odbourává, leč stále se ještě netýká příliš mnoha lidí. Česká společnost potřebuje pozitivní vzory, kterých se nedostává a dlouho ještě se dostávat nebude, ale kterých je zároveň rok od roku víc. Pokud vše půjde dobře, za dalších dvacet let bude český proletářský primitivismus upozaděn a odstrčen od moci a potřeby se vyjadřovat ke všemu bez ohledu na to, jak tomu rozumí, „k lopatě“, kde byl v první polovině 19. století. Velmi silně doufám v to, že až budou mé děti v mém současném věku, bude Česká republika – ať už z Prahy nebo z Bruselu řízenou, to je jedno – rozkvetlou zahrádkou, nejupravenější a jednou z nejpříjemnějších zemí k životu.