HISTORIE: Kde ty loňské sněhy jsou…

V české společnosti se traduje, a to oprávněně, že za Rakouska-Uherska byly české země jedny z nejbohatších a nejlépe fungujících v Evropě. Bez ohledu na pozdější nacionalistický (1945-1948) a komunistický (1948-1989) zlořád před druhou světovou válkou byly české země v jedné kategorii ne s Polskem či Maďarskem, ba dokonce i Rakouskem, ale se Švýcarskem, Švédskem či Nizozemím. Pojďme se podívat na malou exkurzi do světa našich pradědů.

V roce 1905 to vypadalo následovně – minimální plat byl tehdy 20 korun týdně, tedy měsíčně 100 korun. Člověk, kterého bychom zařadili do – tehdy vcelku široké – střední vrstvy – míval plat měsíčně zhruba 400-600 korun. Profese, v nichž se dal takový plat dosáhnout, by byly dnes ohodnoceny 25-30 tisíci korunami. Daňové zatížení bylo progresivní a to následující – osoby s minimálním platem platily 1% z příjmu, s průměrným platem 2% a nejbohatší – světe, div se té hrůze, 4%. Z takových daní mohla slušně vyžít nejen státní správa, která byla pověstně efektivní, ale i kvalitní školství, prosperující a neustále infrastrukturu vylepšující státní dráhy či dobře fungující pošta. Když vezmeme v úvahu tehdejší technologickou úroveň, dokázaly v rámci ní tyto státní instituce fungovat mnohem lépe, nežli České dráhy či Česká pošta. O státní správě či školství se radši zmiňovat nebudu. Co se týče cen – kilo hovězího masa stálo 1,66 kr, vepřového 1,70 kr, kilo másla 2,45 kr, litr mléka 23 h, kilo brambor 26 h, kilo rýže 49 h, kilo uhlí 95 h a jedna Plzeň v hospodě 33 h a jízdenka na vlak z Pardubic do Hradce Králové (cca 20 km) stála 1,75 kr. Člověka s platem 400 kr měsíčně (zámečník, pekař) taková jízdenka stála po zdanění jeho platu (daň činila 8 korun) 0,43% jeho měsíčního příjmu, což bylo na tehdejší dobu velice málo. Prakticky ve všech zemích regionu, dnes označovaného jako CEE (Central and Eastern Europe) si takovou jízdu vlakem mohli lidé dovolit jen naprosto výjimečně. Kupříkladu v Polsku v roce 1924 (po měnové reformě) prakticky stejná vzdálenost z Gdaňsku do Gdyni vlakem stála 1,2 zł, přičemž průměrný plat byl přibližně 35 zł měsíčně (dělníci měli od 12 zł do 25 zł), tedy jedna cesta vlakem by stála 3,4% z platu.

Životní úroveň se však neměří jen kupní silou, ale i zaměstnaneckými benefity či dostupností veřejných služeb. Praha dostala elektrické veřejné osvětlení v roce 1894, kompletně byla elektrifikována v roce 1913. Města o velikosti Hradce Králové či Plzně byla elektrifikována prakticky souběžně s Prahou (Hradec Králové například 1909), města o velikosti Trutnova prakticky ihned po první světové válce, malá města jako například Vysoké nad Jizerou na počátku 20. let. Pro srovnání v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku, o ještě východnějších zemích ani nemluvě, elektrifikovali kromě největších měst prakticky až komunisté. Na kvalitu života má například velký vliv sport. Zatímco ve všech ostatních zemích regionu označovaného jako CEE to trvalo prakticky až do 90. let 20. století, než se pravidelné cvičení stalo opravdu masovou záležitostí (tedy cvičí prakticky každý, kdo chce), v Čechách byla v roce 1862 založena Česká obec sokolská, která už začátkem 20. století měla miliony členů. Sportovní lyžování v Čechách zavedl v roce 1905 hrabě Harrach, který tehdy otevřel první upravovanou běžeckou trať. Lyže jako takové se používaly pro praktické účely už od roku 1893, přičemž v Jilemnici byl otevřen v roce 1894 “SKI-klub”, který pořádal na lyžích výpravy do Krkonoš. Opět něco, o čem si v jiných zemích CEE mohli nechat jen zdát ještě několik desetiletí. Klub českých turistů vznikl v roce 1888 a jediná ze zemí CEE, která měla takový ekvivalent, byla polská Halič a to pouze v Tatrách. Od roku 1890 měl Klub českých turistů značené turistické značky tak, jak je známe dodnes, už na většině českého území. Jiné ze zemí CEE, pokud se něčeho podobného dočkaly celoplošně, začaly mít podobné organizace spravující turistické stezky až od 20. let (Slovensko), 50. let (Polsko, vznik PTTK v roce 1950), nebo až v 90. letech či dodnes vůbec. Za Rakouska-Uherska měli státní zaměstnanci nárok na penzi už od 80. let 19. století, což opět výrazně předběhlo dobu (nejen vůči jiným zemím CEE, ale například i vůči Británii). O tom, kolik bylo v Českých zemích divadel či jiného městského kulturního vyžití už od druhé poloviny 19. století (prakticky každé město nad deset tisíc obyvatel mělo přinejmenším ochotnické divadlo) ani snad nemluvě. I to bylo něco, co v tak masovém měřítku, jako v Čechách, bylo jinde v dnešních postkomunistických zemích naprosto neznámé ještě dlouhá desetiletí. Skromný dodatek, že v Čechách byla negramotnost prakticky vymýcena na začátku 19. století v důsledku povinné školní docházky zavedené v roce 1774 císařovnou Marií Terezií, snad ani nemusím dodávat - přesto prakticky ve všech ostatních zemích CEE byla negramotnost problémem do 50. let 20. století.

Vyspělost českých zemí však dokládají i mnohé další vymoženosti, jinde tou dobou prakticky neznámé – bohužel se mnohé nedochovaly. Podíváme-li se na velmi pečlivou inženýrskou práci při stavbě železničních tratí, mostů a tunelů, snesou české země srovnání opravdu pouze s Rakouskem a Švýcarskem té doby. Jen tak mezi řečí – jeden z největších železničních architektů tehdejší doby byl Jan Perner, opět Čech. Tehdejší drenáže, meliorace, různé důmyslné odvodňovací kanály a další prvky kultivace krajiny, z nichž po kolektivizaci zbyly často jen nevýrazné valy, činily krajinu úrodnější a méně náchylnou k povodním či erozi půdy, než to, co je na těchto místech dnes. První moderní vodní dílo v Čechách byly přehrady Fojtka a Mlýnice dokončené v roce 1906 (pro srovnání – jinde v CEE se začaly stavět opět až po druhé světové válce), přičemž další následovaly jako houby po dešti (Desná, Les Království, …). Občané začali mít k dispozici motocykly od konce 19. století, automobily od roku 1904. Boom automobilové dopravy, kdy se automobil, popřípadě motocykl dostal k velké části lidí z bohatší části střední vrstvy (tedy již nešlo o “horních deset tisíc” proběhl ve 20. letech. Ačkoliv to s kvalitou života nesouvisí přímo, české firmy jako Škodovy závody v Plzni (zal. 1866), Laurin & Klement (zal. 1895), Tatra Kopřivnice (zal. 1850), ČKD (sloučena 1927 z firem zal. 1854 a 1896), všechny vyrábějící produkty držící kvalitu na špičce tehdejšího poznání.

Závěrem tohoto výčtu řeknu jediné – srovnejte to s naší současností. Od roku 1945 nastala systematická devastace, která dostala české země ze světové špičky. Máme na co být dnes hrdí?