SPOLEČNOST: Potraty a pozitivní právo

V posledních letech osoby, které se v minulosti vyznačovaly házením různých věcí po ženách podstoupivších potraty před klinikami, objevily internet. I v liberální České republice se tak najde agitka odpůrců potratů dokonce i na serverech, které nejsou primárně náboženské, ba ani které nemají s potraty nic společného. Z potratu jakožto skutku nadšený nejsem, ale volání po jejich zákazu mi přijde jako nic neřešící fanatismus.

Odpůrci potratů často argumentují tím, že lidská bytost je lidskou bytostí od okamžiku početí a jako taková zasluhuje, aby její život byl ochráněn. V západní společnosti mají tito lidé nejsilnější pomocnou ruku u různých církví, především u církve katolické; která se, podobně jako islám, odvolává na tzv. přirozené právo dané Bohem, které je dané a nezměnitelné a člověkem neovlivnitelné. Minimálně v Evropské unii jsou všechny státy laické; i ty, které mají státní náboženství (monarchie s lutheránským vyznáním). Tyto země odvozují své právní tradice buď z římského práva, nebo ze zvykových práv (Common Law v Anglii, Walesu a Irsku). Právní systém České republiky je tradičně ius civile, které se opírá o monopol státu na specifikaci zákonných norem kodifikovaných, vykládaných v každém procesu zvlášť bez pravomoci soudců vynášet závazné precedenty na úrovni zákonodárné iniciativy zastřešených Ústavou České republiky. Součástí Ústavy je také Listina základních práv a svobod, která blíže specifikuje práva lidí na území České republiky. Mezi těmito právy je i právo na život (čl. 6, odst. 1), které v sobě obsahuje i větu, že "lidský život je hoden ochrany i před narozením". Přesto, že je plod označen jako "lidský život", z hlediska veřejného práva se nejedná o člověka, na něhož se vztahují práva a povinnosti vycházející z jeho přítomnosti na území České republiky. Lidským subjektem v rámci českého práva se rozumějí všichni lidé, kteří jsou buď občany České republiky, občany Evropské unie mimo občanů České republiky nebo cizinci legálně či nelegálně pobývající na území České republiky. Před narozením se o lidském životě hovoří nikoliv jako o "člověku", nýbrž jako o "lidském plodu", jehož vývoj může být přerušen do dovršení zákonem stanovené maximální hranice 24 týdnů. Česká republika jako stát nemůže lidskému plodu, stejně jako například zvířeti, přisoudit občanská práva, jakkoliv podle platné legislativy obě kategorie jsou hodny ochrany. Odpůrci potratů, jakkoliv jim to může připadat nespravedlivé, kteří hovoří o zabití či dokonce vraždě lidského plodu nepoužívají správnou legální terminologii. Vraždou se rozumí podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb., vstoupil v platnost 1.1.2010) úmyslné usmrcení jiného (implikuje jiného člověka, z hlediska logiky výše uvedené nemůže být vztaženo na lidský plod), zabitím (§141 odst. 1) se rozumí totéž v silném rozrušení, strachu, úleku nebo zmatku anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. S ohledem na zdroj českého práva, tedy demokratickou tvorbu zákonů v rámci Ústavou daného legislativního procesu, která vychází z vůle občanů projevené ve volbách, nemůže být subjektivně vnímané přirozené právo závazné ve veřejných procesech.

Katolická církev, stejně jako kterákoliv jiná církev nebo náboženská společnost má právo podle zákona 3/2002 Sb. § 4 a 5 vydávat své předpisy a pravidla, která může vyžadovat po svých členech. Tito ovšem nemohou být k dodržování těchto pravidel nuceni skrze státní aparát a mají právo z církve či náboženské společnosti kdykoliv svobodně vystoupit. Pokud tedy někdo nejedná ve shodě s církevním právem (například dopustil se interrupce), může být potrestán v rámci tohoto práva pokud trest není v rozporu s právem veřejným - a dotyčný trest zpravidla přijímá dobrovolně, pokud chce setrvat v rámci své společnosti. To je výklad vycházející z pozitivního práva, které je jediné doopravdy platné na území České republiky pro všechny občany a cizince legálně i ilegálně pobývajících - ovšem samozřejmě, že se odpůrcům potratů nelíbí. Tito se zpravidla dovolávají vyšších principů mravních či vyšších autorit - jenže neuvědomují si, že tyto principy a autority mají pravomoc pouze nad těmi, kdo je dobrovolně chtějí vyznávat.

Můj osobní názor na potraty je takový, že je to nešťastná událost, které bych se, v mém vlastním případě (pokud by šlo o plod mnou zplozený), snažil vyhnout, tedy maximálně vyvinout snahu pro narození a slušné vychovávání dítěte. Přesto ovšem si netroufám soudit druhé, jejich motivy a situaci a jsem toho názoru, že člověk svéprávný, dostane-li se do takové situace, se ji snaží vyřešit podle svého po zvážení všech dostupných možností. Pokud se taková žena rozhodne pro interrupci, jistě ví, proč to udělala a je to především ona, kdo nese ve svém svědomí tíhu takového rozhodnutí. Nesouhlasím na druhou stranu s agresivními pro-choice aktivisty tvrdícími, že je plod součástí těla matky (to je hloupost, tělesná integrita se vyznačuje především shodnou DNA všech buněk daného organismu; dítě má jinou DNA, než matka), případně agresivními feministkami přirovnávajícími plod k parazitovi, ale zároveň jsem pro naprostou liberalizaci a možnost anonymních potratů v rámci stávající legislativy, jaká je v České republice platná. Kriminalizace potratů totiž vede pouze k jejich přesunu do ilegality, nevyřeší je (pro srovnání: počet ilegálních potratů v Polsku, kde je možné provést interrupci jen v případě ohrožení zdraví či života matky, znásilnění nebo vážného genetického poškození dítěte je odhadován na 4,2-4,4 potratů na 1000 obyvatel, v České republice je přesný počet známý a za poslední rok byl 3,61 potratů na 1000 obyvatel) a povede jen k tomu, že se z potratů stane dobrý business, u nějž budou lékaři velkolepě krátit stát na dani z příjmu a bude ohroženo zdraví žen pro potrat se rozhodnuvších kvůli nevhodným hygienickým podmínkám.

Diskutujeme-li tedy o takto závažném etickém tématu, měli bychom mít především na paměti jednu věc - je na každém z nás, jak si nastaví svůj osobní kodex a měli bychom ho dodržovat především sami, než budeme poučovat jiné.