POLSKO: Blíží se konec polské teokracie?

Když německý Der Spiegel označil v době vlády PiS Polsko za Írán Evropy, silně přeháněl, nicméně určitý prvek má Polsko a Írán společný. V obou případech mají náboženské instituce silný vliv na to, co se ve státním aparátu děje – a jak v Íránu, tak v Polsku, v posledních letech především mezi mladými lidmi dochází občanům s teokracií trpělivost. Možná se jednou nebudeme stačit divit, jak se z Polska stane i “bezbožnější” stát, než je Česká republika.

Trvalo mi několik let působení v Polsku abych tu zemi, její společnost, politiku a vztah k náboženství pochopil důkladně a jsem velice rád, že mohu v Polsku pobývat teď, kdy se ta země mění neuvěřitelně rychle doslova před očima. Není to jen ekonomický růst, jsou to především hluboké společenské proměny, které souvisejí s generační obměnou. Komunistický režim v Polsku svrhly především dvě síly – katolická církev a odborové hnutí Solidarność; v obou případech ovšem šlo o instituce opírající se v polském prostředí nikoliv o inteligenci, intelektuály nebo akademiky, ale především o příslovečné “dělníky a rolníky”, kteří však byli antikomunističtí. Problém pozdějších let spočíval v tom, že tito lidé začali být hlavními konstruktéry nové třetí republiky (III. RP) – se vším svým kolektivismem a jednoduchým viděním světa. Ačkoliv si to mnoho z těchto lidí neuvědomuje, osoba Leszka Balcerowicze, coby autora polské privatizace a transformace byla pro Polsko neuvěřitelným štěstím – Balcerowicz totiž dokázal uvolnit ruce mnoha svobodomyslným Polákům nejen v podnikání, ale i v jiných aspektech života. Příklad polské církevně-solidaritové revoluční elity poměrně zásadně ukázal, že úpadkem komunismu, avšak zachováním “vedoucí úlohy dělníků a rolníků”, se umazala jen polovina problémů – z tohoto období pochází například naprosto iracionální a hloupé rozhodnutí o ukončení stavby jaderné elektrárny v Żarnowcu (byla cca ve stejném stavu, jako byl tou dobou Temelín), protože prý šlo o symbol “sovětské dominance” a hlavně to ohrožovalo dělníky v uhelných dolech. Solidarność udělala z horníků a dělníků v loděnicích (Gdańsk, Gdynia) posvátnou krávu, na kterou se nesahá, proto jak loděnice tak doly byly postupem času dovedeny prakticky k bankrotu kvůli umělé přezaměstnanosti (pod heslem “zrušit tato posvátná místa je svatokrádež”), stejně jako se v zemědělských oblastech Polska velice extrémně etablovala církev, která v polských poměrech nemá příliš mnoho společného s oficiální doktrínou KC ve Vatikánu; jde spíš o jakýsi fanklub kultu osobnosti Jana Pavla II. vyznávající taková společenská pravidla, že by přední mulláhové Talibanu zůstali stát s otevřenou pusou a psali si poznámky.

Protože výše zmíněné skupiny “hrdinů revoluce” patřily k těm vrstvám lidí, kteří jsou spíše nevzdělaní, plní předsudků a jednoduchých emocí, byly počty lidí, kteří se s nimi mohly identifikovat, velmi značné. To způsobilo odlišnou situaci od České republiky, kde revoluci provedla elita a tudíž pro nevzdělané masy nebyl problém kriticky k revoluci přistupovat takřka úplně od začátku – a revoluční elita se musela velmi hodně snažit, aby dokázala výsledky svého převratu “prodat”. Oproti tomu se minimálně 18 let v Polsku po revoluci neslo v duchu nekritizovatelnosti III. RP a situace, ve které – obrazně řečeno – vláda jedněch dělníků a rolníků nahradila jinou vládu dělníků a rolníků. Z tohoto vývoje znechucené elity polské společnosti neměly příliš silné slovo ve formování společnosti a tak často emigrovaly. Během těch osmnácti let (1989-2007), které skončily pádem vlády Prawa i Sprawiedliwości, se tak v Polsku vyvinula velmi zajímavá situace, ve které vznikl velmi slušný stát (po pravdě řečeno mnohem slušnější, nežli ten v České republice) s relativně slušnou politickou reprezentací (až na PiS, Ligu polských rodin a Sebeobranu) napříč ideovým spektrem, avšak stát, který byl, a dosud je, dost slabý. Až do vzniku Platformy Obywatelskiej (PO) v roce 2001 prakticky neexistovala opozice proti novému neliberálně demokratickému režimu; opozici mu dělala hlavně postkomunistická SLD, která i když měla náhodou v něčem pravdu, tak byla coby nástupnická strana PZPR společensky odepsaná. Právě skutečnost, že občané neuznávali hromadně legitimitu vlády SLD, způsobila, že reálnou moc ve státě získala polská katolická církev. Vznikla tak situace, s níž dnes válčí Donald Tusk, kdy stát nemá monopol na vládu nad svým územím a musí o něj válčit s církví, stejně jako s hromadnou občanskou neposlušností (příklad – Alicja Tysiąc, která splnila polské velmi přísné podmínky k provedení potratu, přesto jí žádný doktor nebyl ochoten potrat udělat, hrozila jí ztráta zraku a ztráta schopnosti se starat o tři děti, porodila, ztratila zrak, žalovala dotyčné lékaře, vyhrála a lidi soudkyni, která vynesla tento rozsudek, téměř zlynčovali). Po dlouhé roky jakoukoliv kritiku zřízení po roce 1989 odmítaly masy “vítězných demokratických dělníků a rolníků”, kteří však vedli zemi spíš jako “endecja”, meziválečná hypernacionalistická autoritářská strana, jako “lewactwo” (levičáctví) nebo “żydokomunę” (židobolševismus) – takto kritizována totiž byla především SLD, jediná strana, která se nechtěla podílet na solidarnościowo-církevním nadšení. S příchodem PO ovšem tyto masy začaly mít problém, protože jednak nebylo možné o Tuskovi či Sikorském říct, že jsou Židé nebo komunisté (občas takové názory zaznějí, ale jsou tak očividně mimo, že je neberou vážně ani ti “dělníci a rolníci”) a jednak mladá generace, která kromě demokratizace chce také liberalizaci společnosti patří prakticky výlučně mezi voliče PO a tak s každým rokem, kdy noví mladí dovrší 18 let získává PO víc a víc hlasů. Jako triumf PO velmi pravděpodobně skončí letošní prezidentské volby, kdy se předpokládá, že vyhraje kandidát PO s více než 65% hlasů.

Katolická církev jako taková je v současné době v Polsku ve velmi unikátní historické pozici – je to poprvé, kdy je takhle silná (vždy byly vilvy, které ji víc oslabovaly než dnes, ať už židovská menšina, náboženská tolerance první republiky co skončila v roce 1795, reformace nebo muslimské, zejména tatarské menšiny), a je to poprvé, co nestojí na straně “všeho lidu”. Minimálně v posledních více než dvou stech letech byla katolická církev v Polsku vnímána jako instituce, která brání zájmy Polákům před okupacemi, zábory či jinými národními tragédiemi, přičemž po roce 1989 tuto roli samozřejmě plnit přestala a velmi těžko si zvyká na absenci nepřítele. Katolická církev tak v Polsku svrhla komunistickou moc prakticky proto, aby nakonec sama stanula na jejím bývalém trůně – a vzhledem k procesům, které v polské mladé společnosti vidím, se ten trůn začíná velmi výrazně třást, protože mladí lidé mají teokracie dost a dvacet až třicet let staré zásluhy jak církve, tak Solidarności, už zdaleka nevidí jako posvátnou krávu, na kterou se nesahá. Už příliš mnoho mladých lidí vidí katolickou církev v Polsku jako organizaci moc zneužávající na to, aby tato udržela “národní jednotu”, což je další z věcí, kterou až chorobně vyžaduje porevoluční “dělnictvo-rolnictvo”. Dva roky, které vládla strana PiS spolu s LPR a Samoobronou natolik v očích mladých lidí zdiskreditovaly porevoluční systém a posílily tendence k liberální demokracii, že si neumím představit, co by se muselo stát, aby v příštích parlamentních volbách PO nevyhrála volby. Vzhledem k tomu, že v Polsku je zvykem bojovat proti jakýmkoliv silám, které se začnou chovat panovačně, bych se vůbec nedivil, kdyby se stejnou vášnivostí, s jakou církev v roce 1989 změnila komunistický stát na teokratický, se změnila v průběhy dalších třiceti let polská společnost z katolické (96%) na ateisticko-agnostickou.