SPOLEČNOST: České multikulturalistické organizace se neumějí trefit do černého

Bývalý premiér Topolánek mluvil v rozhovoru pro šéfredaktora časopisu Lui o tom, že Češi jsou velmi netolerantní. Ne, že by to nebyla do značné míry pravda, ovšem různé multikulturalistické organizace, které mají tendenci to kritizovat, střílí úplně vedle. Krásným českým dvojsmyslem řečeno – do černého se trefit zkrátka neumějí.

Pokud si uvědomíme, odkud organizace toho typu pocházejí, odpověď je nasnadě – zpravidla jde o lokální pobočky velkých globálních institucí, majících své centrum povětšinou v USA – řeč je o organizacích typu Human Rights Watch, které viní Čechy z rasismu především vůči Romům. Problém takových aktivistů spočívá především v tom, že odmítají vidět lokální specifika a myslí v kategorii „globálního“ rámce typu „světlí utiskují tmavé kvůli jejich barvě kůže“ – nedokážou pochopit, že svět je mnohem složitější. Jistě, mnoha Čechům vadí mnozí Romové, ale společný jmenovatel je jiný, než zvýšená míra pigmentu v kůži netolerancí dotčených. Na počátku 90. let začala média, inspirovaná romskými profesionálními aktivisty, používat mylné tvrzení, že slovo cikán pejorativně označuje charakteristiku člověka romské etnické příslušnosti. Není v dané problematice nic mylnějšího. Definice slov cikán a Rom se překrývají, ale ne docela. Je pravdivé tvrzení říct, že většina cikánů jsou zároveň Romové a že většina Romů žijících na území České republiky, jsou zároveň cikány. Slovo cikán totiž označuje styl života, kulturu, termíny téhož druhu pro jiné skupiny jsou třeba hippie či squatter; kdežto slovo Rom označuje prostou etnickou příslušnost tak, jako třeba Čech, Němec, Žid, Američan. Důvod, proč se slovo cikán vnímá ve společnosti historicky negativně, nevyniká z xenofobie (tedy strachu z neznámého), ale naopak ze zkušeností s lidmi vyznávající určitý životní styl. Tak, jako majorita v České republice nemá ráda squattery, tak nemá ráda rovněž cikány. Squatter, stejně jako cikán, může být kterékoliv národnosti i barvy kůže, ale dokud vyznává nelegální pobývání na něčím majetku či krádež jako svůj životní styl, těžko bude oblíben u těch, kterým ubližuje. Stejně tak na druhou stranu Rom, který nežije cikánským způsobem života, tedy pracuje, platí daně, má dvě-tři děti a žije poctivě, nebude kromě vyloženě úzké skupiny neonacistů (v ČR jich není ani půl procenta) nikomu vadit. Pokud se budou stát nebo NGOs zabývající se touto problematikou zaměřovat na to, že klíč, který dělí společnost, je barva kůže, nikdy problém nevyřeší. Jenže na tohle je potřeba myslet, a ne být politicky korektní a uplatňovat jedno schéma na všechno.

Netolerance vůči cikánskému způsobu života ovšem není jediná, která je v české společnosti zakořeněná. Velmi podobné „úcty“ požívají takzvaně „ti z Východu“, jmenovitě jde o občany Společenství nezávislých států, tedy bývalého SSSR, nepočítaje v to občany pobaltských zemí. Rusové, Ukrajinci, Moldavané a další. Znamená to, že pro Čechy existuje tolik různých skupin lidí, které jsou nesnášené, nebo přinejlepším trpěné? Pokud přemýšlíme v podobných rámcích, jako to dělá třeba Human Rights Watch, pak ano, ale netrefením se do společného jmenovatele, tak, jak to dělá i tato organizace, nebudeme nikdy schopni přijít na to, koho a proč Češi v lásce nemají. I u „těch z Východu“ totiž jde o životní styl, který Čechy zpravidla odpuzuje, nikoliv o jejich ukrajinský či moldavský pas. Kultura života v těchto zemích je od té naší dost odlišná – a často postrádá to, co my nazýváme slušností, respektem k člověku jako individuu či k jeho intimní zóně. Opět nejde o xenofobii, tedy o strach z neznámého, ale o strach z něčeho, co je naopak známé dobře. Pokud si uděláte výlet do Ruska, zjistíte, že lidé nemají problém do vás na ulici (třebaže omylem) bolestivě strčit, ale neomluvit se a jít dál; že lidé nemají velký problém s tím vás autem ohrozit na životě, ale vůbec nepochopí, co špatného udělali, že budou-li na vás zvyšovat hlas či se vás dotýkat, můžete se cítit špatně. Člověk se nerodí s tímto geneticky zatížen, ale výchova a dospívání v podobném prostředí člověka poznamená. Když pak tito lidé, kteří jsou zvyklí na to, že bez neohleduplnosti budou sami zadupáni do země, přijedou do ČR, působí, aniž by to věděli, na své okolí agresivně a to se jim brání – a časem je i nesnáší.

Podíváme-li se na to, jakým způsobem česká společnost prakticky bez problémů akceptuje asiaty (Japonce či Korejce bez problémů co si pamatuji, ti jsou Čechům naopak zpravidla sympatičtí, u Číňanů a Vietnamců se to mění výrazně k lepšímu s tím, jak bohatnou, jejich děti excelují ve školách, atp.), nebo klidně i černé Američany, ale jak se staví k přistěhovalcům z Afriky, k většině Romů nebo k „těm z Východu“, nemohu se ubránit dojmu, že Češi rasisté jednoduše nejsou, protože barva kůže není tím klíčem, který rozděluje lidi na „oblíbené“ a „neoblíbené“. Ať se na to dívám z jakéhokoliv úhlu, klíčem je především chování člověka, posuzování podle toho, co by se nazvalo německy persönliche Kultur. V čem se dají Češi právem kritizovat, je propojení takového posuzování s kolektivní vinou; tvrdit, že někoho nemám rád, protože náleží do té či oné skupiny, je hloupé a špatné, a jsem si jistý, že to měl Topolánek na mysli, když o tom mluvil. Ovšem pokud se někdo chová tak, že to společnost vnímá jako pohoršující nebo nevychované a za to je tento konkrétní jedinec neoblíben, pak je to zcela v pořádku. Vidím-li pokřikující a opilé Ukrajince na ulici, nezajímá mě, že to jsou Ukrajinci, ale že jsou opilí a křičí; nemám je rád a jsem vůči nim netolerantní. Ovšem pokud popojdu deset metrů a dám se do řeči s inteligentním a sympatickým Ukrajincem, nebudu mít tendenci mu dávat za vinu ohyzdné chování jeho spoluobčanů a budu vůči němu milý. Pokud tedy je tady něco, co by měla prosazovat například organizace Human Rights Watch, je to právě důraz na to, že kolektivní vina neexistuje. Ale jak by mohla, když je sama na kolektivní vině bílého heterosexuálního muže přímo postavená?