SPOLEČNOST: Kam se poděla Corona Bohemiae?

Karel IV., král zemí českých z rodu Lucemburků, vyhrál anketu Největší Čech - přesto jeho opravdu stěžejní životní dílo bylo v roce 1918 bezostyšně pošlapáno a zlikvidováno. Řeč je o unii Čech, Moravy a Slezska zvané "Země Koruny české", latinsky "Corona Bohemiae", německy "Böhmische Krone", která nejenže nebyla na evropské mapě outsiderem, ale aktivním hráčem, který byl provázaný primárně se západní Evropou, jejíž byl součástí.

V roce 1918 byla násilně přervána tradice 570 let starého státu, který nejenže dokázal dovést české země v 19. století k vyspělosti na tehdejší dobu nevídané, ale který především znamenal kontinuitu určitého způsobu myšlení, vnímání českých zemí jakožto území, které je nedělitelně součástí západního světa a západní civilizace. To, k čemu 28. října 1918 došlo, nebylo jen oddělení od Rakouska-Uherska, jak si mnozí myslí; šlo především o přetržení geopolitické kontinuity českých zemí coby nepochybně západní země ve prospěch vytváření benešovských “mostů mezi Západem a Východem” a orientace na dění v zemích, které naše politiky, průmyslníky, měšťany či naši aristokracii nikdy příliš nezajímaly. Do roku 1918 takovým způsobem, jakým dnes vnímají čeští občané Slovensko, Maďarsko, Polsko, Chorvatsko, Srbsko, Ukrajinu či Rusko, čili ať se jim to líbí nebo ne jako “země, s nimiž něco sdílíme”, vnímali obyvatelé českých zemí Rakousko, území dnešní severní Itálie, Německo a Švýcarsko – tedy země, které patří a vždy patřily v Evropě k nejvyspělejším. Stát, který vznikl 28. října 1918 vznikl na popření všeho výše jmenovaného – přihlásil se k myšlenkám panslavismu a čechoslovakismu, což byl naprosto absurdní myšlenkový směr, pokud uvážíme, že Češi a Slováci si jsou dost daleké národy svou kulturou, prioritami, náboženstvím a jinými aspekty každodenního života, jakož i tehdejší ekonomickou úrovní. Přitom je samozřejmě nutné poznamenat i skutečnost, že sami Slováci se v takovém postavení necítili dobře a myšlenka, že by se měli vzdát své identity ve prospěch jakési “československé”, která však znamenala prakticky identitu českou, se jim natolik nelíbila, že vyhlásili 14. března 1939 Slovenský štát. Jakkoliv můžeme polemizovat o tom, že k tomu byla slovenská reprezentace dotlačena Hitlerem (což je do značné míry pravda), nedá se popřít, že ideologie HSĽS, která byla ostře protičeskoslovenská, byla na Slovensku populární už mnohem dříve – a za sebe říkám, že se tomu vůbec nedivím.

Československá republika se nesla v duchu odmítnutí konceptu českých zemí coby mnohonárodnostnímu celku, který je držen pospolu politickým národem českým, moravským a slezským (přičemž Češi, Moravané a Slezané mohli úplně klidně mluvit německy nebo polsky, ale nedělalo to z nich o nic menší Čechy, Moravany nebo Slezany, než ty česky mluvící), které měly shodné cíle a vědomí staleté kontinuity společného dědictví a úsilí společných předků. První republika prakticky ihned po svém založení okradla bez náhrady bohaté občany, aristokracii a katolickou církev v rámci “spravedlivého přerozdělování”, přičemž ti, kterým bylo “přerozděleno” se posléze o přidělený majetek starali tak, že jej přivedli od úpravného pořádku a funkčnosti k zpustošenému chaosu. Zároveň se rozběhlo systematické kádrování na základě národnosti a jazyka, kdy každý, kdo neuměl perfektně česky, neměl šanci zastávat jakoukoliv veřejnou funkci. Skutečnost, že lidé v mnoha regionech česky neuměli nikoliv proto, že by byli jakýmisi “okupanty”, ale proto, že češtinu od nich nikdo nikdy nevyžadoval, dodnes mnoha českým občanům uniká stejně, jako unikala i dobovým prvorepublikovým politikům a úředníkům. Tito lidé dostali na naučení se českého jazyka přibližně jeden rok, což je žalostně málo, vzhledem k tomu, jak náročný český jazyk je – učím svou přítelkyni česky a třebaže je jazykově velmi nadaná, bude jí to trvat ještě mnoho let, než bude umět bezchybně česky mluvit a psát. Jak se to mohli naučit lidé, kteří žili například někde ve Falknově nad Ohří (dnes Sokolov) a okolo česky nemluvil nikdo a to navíc za rok, je mi opravdu záhadou. Nešlo ovšem jen o občany, jejichž mateřským jazykem byla němčina – šlo i o ty, jejichž mateřským jazykem byla polština, slovenština, maďarština či rusínština – i těch bylo relativně hodně a ti všichni zaživali v možnosti dostat práci silnou diskriminaci po celou dobu trvání první republiky.

Nacionalistický antidemokratický režim v roce 1945 vedený samozvaným prezidentem Edvardem Benešem nejen že prostřednictvím etnických čistek a genocidy bojoval za “lepší národní příští”, ale rovněž se podílel na likvidaci historického vědomí o neslovanském charakteru českých zemí – nejen, že byl nesmyslně přejmenován Německý brod na Havlíčkův, řeka Olza na Olši, Falknov nad Ohří na Sokolov, ale přejmenovány byly masově i mnohé vesnice, jejichž jméno ani v české podobě neznělo dost “slovansky”. Za jeho vlády mezitím docházelo k postupné bolševizaci společnosti, kvůli které během únorového puče roku 1948 nebyl proti komunistům s výjimkou studentů na Pražském hradě prakticky vůbec proveden žádný odpor. Komunisté posléze začali s likvidací “západního” češství doslova na všech frontách – zrušili zemské uspořádání, pod taktovkou Zdeňka Nejedlého začali ve školách hromadně učit Jiráskovy nesmysly o třísetleté době “temna” a zároveň pokračovali v práci započaté Benešem na etnické homogenizaci české společnosti. Po celých čtyřicet let komunistického zločinného režimu byli lidé o historii spíše desinformováni, nežli informováni, komunistická propaganda zatajovala skutečnost, že české země byly před vítězstvím panslovanských myšlenek “všeho pracujícího lidu” jen minimálně napojené na zájmy, kontakty a myšlenky jiných slovanských zemí či národů; místo toho vyzvedávala každého jednoho českého politika, který hlásal orientaci na panslovanství a Rusko, přestože tito lidé byli ještě v roce 1918 v naprosté menšině. Zároveň komunistický režim prováděl systematickou “deelitizaci” společnosti, k níž docházelo nejen dobrovolnými a podle komunistických zákonů ilegálními útěky ze země, ale především likvidací elit v rámci české společnosti uvnitř. Čím větší byl člověk blbec, tím výš se zpravidla na stranickém žebříčku vyšplhal; inteligentní lidé museli poslouchat od “proletariátu” řeči typu “a na to jsi studoval, co?”, když přišla řeč na nízký plat v kvalifikovaných profesích proti profesím dělnickým.

Tohle všechno způsobilo, že když se v roce 1989 česká společnost osvobodila od bolševického marasmu a v roce 1992 byl konečně ukončen československý experiment, že když se začali lidé ptát na to, kým jako Češi jsou, buď nevěděli, nebo stříleli vedle jak je naučila komunistická propaganda ve školách. Právě kolektivní nevědomí o vlastní historii, o tom, že pojem národ znamenal pro českou zemi spíše destrukci a chaos ponořený do bezbřehé špíny a buranství východní nevychovanosti, ať už aplikovaný v jakémkoliv kontextu, způsobilo, že dnešní Češi jsou jen malými syny svých kdysi velkých otců. Je to právě zapomnění měšťanského, pragmatického, nenárodního dědictví českých zemí, které způsobilo jejich současný úpadek. Až se bude příště slavit 28. říjen 1918, měla by státní vlajka, která ostatně je také dědictvím prvorepublikového všeslovanského šílenství (její barvy a koncepce neříkají nic o zemském uspořádání státu), viset tak maximálně na půl žerdi, pokud by měla viset vůbec.