SPOLEČNOST: Kdo vymýšlí stranám revoluční agendu?

Za rovnost! Bratrství! Sociální spravedlnost! Úsporné žárovky! Tyhle a další výkřiky slýcháváme dnes a denně od PR agentur jednotlivých politických stran, které se snaží zaujmout voliče nějakým “líbivým” heslem. Překvapuje mne jedna věc – jak je možné, že politické strany nevycítí opravdový potenciál v každém z dotyčných hesel a jen tupě opakuje postoje prefabrikované někde jinde?

Rovnost je hned prvním z cílů, který mi přijde na mysl, když se o ideálech mluví. Jako u ohně platí, že je to dobrý sluha, ale zlý, ba přímo hrozivý, pán. Není totiž rovnost jako rovnost – přesto je vidět bojovníky za tu “špatnou” rovnost na každém rohu, zatímco ta “správná” rovnost, tedy rovnost před zájmy státu, bez ohledu na pohlaví, vyznání, rasu, národnost, atd. – jaksi bolestivě chybí. Idea rovnosti před státem vychází z jednoduchého modelu – my, občané, dáváme část své osobní suverenity nějakému celku, protože se nechceme zatěžovat například zajišťováním naší osobní bezpečnosti – proto máme policii, případně chceme mít někoho, kdo nám zajistí spravedlnost – od toho máme justici. Stát by ovšem, coby společnost námi založená a vydržovaná, měl přistupovat ke každému svému “akcionáři” slušně, tedy podle jasných pravidel. Každý, kdo je “akcionářem” státu (postaru občanem) by tak měl mít nárok na to, aby k němu stát měl stejné povinnosti jako po jiném “akcionáři”, a zároveň aby neměl jeden “akcionář” méně povinností vůči státu než druhý. Jednoduché, není-liž pravda? Bohužel to často nefunguje a snad všichni bojovníci za rovnost co jsem kdy viděl bojovali snad za všechno možné, jenom za tohle ne. Rovnost v soukromé sféře je nehorázný nesmysl, který nemůže nikdy fungovat, protože jak si to lidé zařídí mezi sebou by mělo být přeci záležitostí jejich domluvy, to by za ně neměl řešit stát; a už vůbec ne nějaké “narovnávání dědičných křivd”. Taková rovnost, kterou potřebujeme, tedy že poslanec bude platit stejnou pokutu za rychlost jako neposlanec, Rom dostane za krádeže stejný trest jako Nerom, žena zavraždivší svého muže dostane stejný počet let ve vězení jako v obdobném případě zavraždivší svou manželku muž. Jednoduše to vypadá a ještě jednodušeji lze něco takového zavést do praxe – nestojí to ani korunu, naopak to mnoho peněz státu i soukromým osobám ušetří, protože každý bude vědět, na čem je a systém bude transparentní. Problém je v tom, že tato rovnost, tedy ta opravdová rovnost, se mnoha lidem nelíbí, protože pro ně může být potenciálně nevýhodná, když poruší nějaká pravidla. Bojovníci za rovnost všeho druhu mají zpravidla rádi takovou “rovnost”, která bude znamenat, že jim osobně se dostane do rukou nějaká výhoda, kterou ostatní nemají.

Stejně je to i s takzvanou sociální spravedlností. Je pravda, že chová-li se stát jako rozumný hospodář, vyplatí se mu i rozumně provedená investice. Pokud někdo z ničeho nic ztratil práci, ale je to kvalifikovaný člověk, který holt má zrovna problémy s ekonomickou krizí, má cenu nenechat ho ekonomicky zruinovat, protože se dá předpokládat, že se postaví na nohy a bude státu vydělávat nemalé peníze na daních – pokud nebude mít nic, co by ho dostalo z tíživé situace, odejde do jiné země a bude platit daně jiným. V takovém případě dát někomu pár tisíc po dobu pár měsíců je dobrá investice, protože dotyčný bude vydělávat státu později násobně víc – a tím přispěje k dostatku příjmů, který může pomoci tvorbě vyrovnaného rozpočtu. Kde ale je racionální systematické dotování lidí, kteří by pracovat mohli, ale nechtějí, kteří jsou roky na podpoře a ze kterých stát nikdy nic mít nebude? Světová banka spočítala, že na takové lidi platí Česká republika sto miliard korun ročně. Každý rok by bylo možné, pokud by stát těmto lidem vyplácel naprosté minimum nebo vůbec nic, postavit buď stovky kilometrů dálnic či vysokorychlostních tratí, nebo jednu jadernou elektrárnu. Znovu podotýkám, ročně. Existence takových technologií v zemi by poté logicky pomohla i těm, kterým se podpora přestane vyplácet, protože díky dobré dopravní obslužnosti by pro ně nebyl problém si najít práci v jiném regionu tak, jak za prací například běžně dojíždějí Němci, a to klidně i stovky kilometrů. Nemluvě vůbec o tom, že dát peníze ušetřené neplacením peněz lidem, kteří jen natahují ruku, do infrastruktury, velmi pomůže byznysu, a to jak investicím ze zahraničí, tak rozvoji domácích firem. Mnohem  lépe se totiž rozhýbe ekonomika, když se dá zboží dopravovat rychleji, spolehlivěji a efektivněji, než když to možné není. Nakonec by bylo zaměstnavatelů tolik, že by mohl pracovat každý, kdo by chtěl. Utopie? Ne tak docela, na tom byl postaven německý hospodářský zázrak po druhé světové válce, kdy se z Marshallova plánu zaplatila především infrastruktura, o zbytek už se postarali občané sami. A troufnu si říct, že i bez státních dotací na tom budou dnešní nezaměstnaní lépe, než občané krátce poválečného Německa. Proč nikdo neprosadí jako sociální spravedlnost tohle? Dokonce ani ODS?

Podobný problém je s ekologií. Náš nejpalčivější problém není se zabývat výlučně klimatickými změnami, byť se vyplatí na ně dávat pozor, ale především pečovat o znečištěné prostředí. Ano, Češi žijí v mnohem čistší zemi, než před rokem 1989, ale stále je to smetiště, byť ne tak hrozivé, jako tomu bylo dříve. Jak to, že neslyším politické strany slibovat zasazení se – konkrétnimi kroky – o vyčištění životního prostředí? Ekologickou spalovnu v každém městě, kontejnery na recyklaci do 50 metrů od každého domu, došlápnout si na velké znečišťovatele životního prostředí jako je například Mittal Steel, nebo stavbu nových jaderných elektráren a tím i hození přes palubu horníků v severních Čechách, kteří jsou dnes podobným anachronismem, jako kočí před druhou světovou válkou? Jistě, takovou stranu by dotyční horníci jistě nevolili, protože by nechtěli přijít o práci, kterou umějí, ale copak je ČR země plná horníků? Není náhodou mnohem větší počet těch, kterým těžba hnědého uhlí vadí, než těch, kterým prospívá? Nebo budeme zase ničit další obce a města (dosud jich bylo zničeno od roku 1945 okolo 1600, viz. http://www.zanikleobce.cz/? Stát se chová vůči tomu, jak jím spravovaná země vypadá, pořád dost barbarsky – jak je možné, že to lidem nevadí? Jak je možné, že z toho nikdo neudělá volební program?

Podobným způsobem by se dalo mluvit o dalších tématech, jejichž pravdivé jádro se skrývá pod velmi tlustou vrstvou prázdných slibů a klišé o výše zmíněných ideálech. Proto se ptám – jak je možné, že s něčím takovým se na politický trh s kůží nechodí?