SPOLEČNOST: Mají necivilizovaní lidé lidská práva?

Předem upozorňuji čtenáře, že kritérium civilizace nemá v tomto případě nic společného s rasou, náboženstvím nebo čímkoliv jiným. O necivilizovanosti jedince vypovídají především dva aspekty – neschopnost regulovat sexuální pud a neschopnost regulovat svou agresi.

Médii proběhl otřesný případ kanadského vozíčkáře, který byl v Austrálii surově zbit a okraden dvěma mladými muži – pachatelé jsou již pod zámkem a uvažuje se o tom, co se s nimi stane – přitom už v minulosti se oba dopustili násilných trestných činů, ovšem podle logiky “ještě nikoho nezabili” nedostali tak přísný trest, aby to neochránilo společnost od jejich existence. Čím dál plyne čas, tím víc jsem přesvědčen, že bychom měli otevřít veřejnou diskusi na téma zločin a trest, co je adekvátní trest a co nikoliv, jakož i samotný smysl trestu. Jsem si vědom skutečnosti, že prakticky každý, kdo jde páchat zločin jej jde páchat s vědomím, že ho spravedlnost nechytí, proto trest nemá prakticky žádný preventivní efekt. Přesto ale mám za to, třebaže nejsem příznivcem nějakých ultradrakonických trestů, že jsou tresty v těchto případech příliš měkké.

Na rozdíl od současného majoritního diskurzu v psychologii mám za to, shodně s Aristotelem, že některé aspekty lidské osobnosti jsou neměnné, že někteří lidé budou už od přirozenosti primitivní i kdyby se jim dostalo sebelepší výchovy a někteří budou naprosto civilizovaní i kdyby vyrůstali uprostřed toho nejhoršího slumu v Riu de Janeiro. Uvědomuji si, jak provokativně tato myšlenka může v dnešní době znít, ale jsem přesvědčen o tom, že rehabilitace určitého typu zločinců je ztrátou času, protože je nemožná. Jsou zločiny, u nichž trest může člověku dodat sebereflexi, kde pokud nejde o nějakou sociální patologii, tak se člověk opravdu může změnit. Typickým příkladem takového zločinu je krádež (a to říkám jako párkrát okradený, který měl vždy chuť ty zločince najít a v tu chvíli usekat jim ruce z pocitu žalu nad ztrátou například notebooku), ať už jde o krádež čokolády v obchodě nebo o vytunelování velké firmy. Do této kategorie patří rovněž všechny dopravní přestupky, různé falšování kdečeho a podobně – ačkoliv jsou to všechno činy špatné a odsouzeníhodné, rehabilitace zde smysl má. Problematičtější už je to u násilných trestných činů. K těm totiž může dojít buď kvůli vyhrocené situaci, v afektu, kdy něco (zabití, ublížení na zdraví) může spáchat člověk, který třeba kvůli jiné trestné činnosti páchané na něm obětí spáchal něco, čeho sám lituje a co by sám neopakoval. I v takovém případě je zapotřebí trest, nicméně i v tomto případě věřím, že je možné takového člověka napravit.

Přesto existuje kategorie lidí, kteří jakoby postrádali právě ony základní aspekty lidskosti popsané v perexu tohoto článku – to jsou bytosti, které znásilní ženu jen proto, že “se jim chtělo” a “nemohli si pomoct”, či které někoho zbijí nebo zabijí jen tak pro radost nebo proto, že “se jim chce”. Obětí těchto bytostí se může stát prakticky kdokoliv, tyto oběti zpravidla nemají k pachateli žádnou vazbu, ten si je vybere náhodně na ulici – o to je jeho čin horší, v podstatě je naplněn podobným aspektem, jako terorismus; jde o útok, u něhož oběť neudělala nic víc, než že byla v nesprávnou dobu na nesprávném místě. V nápravu lidí tohoto druhu nevěřím. Současná psychologie je už natolik pokročilá, že je schopná něco takového diagnostikovat a zde se přikláním k doživotním trestům za podmínek, pro něž neplatí lidská práva. Podle mého názoru nejlepší definice člověka je definice Aristotelova, tedy že člověk je ζῷον πολιτικόν (zóon politikon), tedy “společenské zvíře”, jinak bychom ještě řekli “zvíře schopné žít v polis”. V tomto pojmu je již hodně řečeno – není to ani tak fyzické tělo, co nás odlišuje od zvířat, ale naše vědomí, které funguje podle principů umožňujících člověku žít v organizované, civilizované společnosti. Absolutní nutností k takovému životu se jeví být právě schopnost potlačovat své pudy rozumem, především ty pudy, které mohou okolí poškodit (agresivita, sexuální pud). Pokud po spáchání násilného trestného činu (a klidně to může být “jen” zbití někoho) by byla neschopnost takovéto sebekontroly u člověka coby příslušníka biologického druhu, nejsem proti tomu, aby byla takovému člověku odňata lidská práva, neboť tento člověk není způsobilý k tomu být lidskou bytostí ve smyslu “zóon politikon”. Protože jako civilizovaná společnost máme oprávněný odpor vůči týrání, měly by i tyto existence dostat svá práva, ale pouze v rozsahu, jaká dáváme biologickým entitám neschopných dosáhnout kvalit “zóon politikon”, tedy zvířatům.

Ačkoliv jsem si vědom toho, že je takový právní koncept velmi kontroverzní, má podle mého názoru svůj smysl ze dvou důvodů – nevinného postihnout nemůže (vždy by byl aplikován po spáchání násilného trestného činu, který by byl standardní soudní cestou dokázán), jde o způsob výkonu trestu, nikoliv stanovení způsobu hledání viny. “Status lidství” by tak byl podle tohoto principu odňat například prokázaným sexuálním násilníkům či fotbalovým hooliganům, kteří před pár lety házeli kamení na projíždějící vlak nemající nic společného s jakýmkoliv jejich společenským postavením či zájmem, v důsledku čehož zemřela jedna žena. Sečteno a podtrženo – tento koncept je postaven na odnětí lidských práv osobám, jejichž chování a mentální kapacita nemá na to, aby se chovali jako lidé.