nekorektně.com

Václav Klaus měl včera projev na Humboldtově univerzitě , v němž se, jako tradičně, opřel do eura a Evropské unie. Přitom ovšem konečně kromě kritiky představil i nějakou vizi, jak by Evropu rád viděl – jako Evropu států, které jsou hlavním zdrojem moci. Nevím, jestli v poslední době nezapínal počítač nebo nešel na libovolný bývalý hraniční přechod počítat projíždějící auta, ale každopádně se dá říct jedno – zcela evidentně si nevšiml, že dvacáté století, století mas, davů, všeho organizujících “národních” států, je naštěstí pryč. Abychom jen neopakovali po mládežnících z 50. let cosi o “zastaralosti” a “nové budoucnosti”, pojďme se podívat na hlubší, historický původ Klausových názorů. Celá dlouhá staletí byl člověk člověkem, buď šlechticem, měšťanem nebo poddaným. Postupnou evolucí se podařilo zrušit robotu a nastolit systém, v němž má každý člověk takovou pozici ve společnosti, na jakou si vydělá a kdy stát na něm zajímá pouze jedna věc – jestli zaplatil daně, a pokud vyváží/do

V posledních letech se čím dál častěji ozývají v české společnosti hlasy těch, kterým s – nestydím se to přiznat – jistou dávkou opovržení říkám “normalizační strejcové”. Generace většiny dnešních padesátníků a šedesátníků, kteří mají pocit, že znají všechno, okolní svět nepotřebují a co by nejradši viděli na Šumavě dodnes železnou oponu. Musím přiznat, že mě to děsí. Tito lidé, známe je asi všichni ve svém okolí, mají v závislosti na tom, kterému klubu fandí (pardon, chtěl jsem říct kterou politickou stranu volí) tendenci se držet buď Jiřího Paroubka nebo Václava Klause. Fenomén, o kterém mluvím, nemá totiž nic společného ani s pravicí ani s levicí, jde napříč politickým spektrem a po pravdě se mi z něj dělá zle kdykoliv se s ním setkám. Projevuje se především názory typu “třista let jsme trpěli”, uraženou ješitností, nestydím se říct rovnou “benešovinou” typu “stavění neutrálních mostů mezi Východem a Západem”, nedůvěrou k západnímu stylu života a Západu obecně, vymezování se vů

Jako pravicově smýšlejícího občana (především a právě proto!!) mě video s názvem Přemluv bábu , které vypustil do světa herecký výkvět upadající české kinematografie, uráží a připadá mi neskutečně blbé a trapné. Tímto úvodem jsem se možná sám chytil do pasti. Jak tak v posledních dnech brouzdám internetem a sbírám ohlasy na tento kontroverzní počin, nemohlo mi totiž uniknout, že takhle začíná většina nesouhlasných příspěvků, převážně na blozích a diskuzních serverech. Tedy klišovitým otvírákem "ač tíhnu spíš doprava, nesouhlasím s tímto videem". Pak ovšem čtete dál a zjistíte, že to tíhnutí "spíše doprava" je jen a pouze buď zbožným přáním, nebo maskováním ve stylu mimikri. Většina lidí v České republice, tedy nejen důchodci, má levicové smýšlení. Odhadl bych to tak na 85 procent, možná ještě víc. Levičáky jsou často i voliči ODS, kterým se nelíbí Paroubek a nechtějí tu znovu komunisty - a to samo o sobě z nich "pravičáky" neudělá. Taková je realita. V tex

Česká i světová média včetně naší nekorektní maličkosti přinášela z Polska od pádu polského vládního tupolevu srdcervoucí fotografie a záběry na polské ulice, kterak jsou plné vlajek a okázalého smutku. Z toho, co jsem viděl v ulicích Krakova ovšem musím podotknout, že se kolikrát tak nadsazovalo, že akcionáři firmy Adobe si museli mnout ruce, kterak se Photoshop dobře prodává. Pro Krakovany, stejně jako pro prakticky každého v Polsku byla ta tragédie velkým šokem. Lidé se ptali, co s jejich zemí bude, když přišli zejména o vrchní generalitu; chodili do města vyjadřovat svou soustrast, která první den-dva byla podle toho, co jsem viděl, opravdu upřímná. Varšavští papaláši, oblíbení v Krakově asi podobně, jako ti pražští v Brně, ovšem nařídili týdenní státní smutek, který mnohé Krakovany po několika dnech začal velmi upřímně štvát. Lidé si z nehody začali dělat legraci (v Polsku jev velice nevídaný, nenormální a natolik provokující, že si onen vtipálek zpravidla koleduje o ústa, ov

Na rozdíl od Adolfa Hitlera, který slovanství chápal podle krve, jej vidím především jako kulturně-hodnotovou kategorii. S výjimkou Bulharska, Makedonie a Běloruska jsem měl zatím tu čest navštívit všechny slovansky mluvící země, jakož i hovořit s místními lidmi a musím říct následující – ve všech s výjimkou dvou byl cítit “společný slovanský sentiment” a sdílené hodnoty každodenního života, jakož i mentalita. Ty výjimky jsou dvě – Čechy a Slovinsko. Na Slovanech, chápeme-li slovanství tak, jak jsem jej v úvodu článku vymezil, je zajímavé především to, že jsou skoro všechny stereotypy jim přisuzované pravdivé, a to pozitivní i negativní. Pokud jde o “kompatibilitu” životního stylu jednotlivých slovanských národů, je třeba upozornit na to, že zde se kulturně-psychologická kategorie slovanství zcela míjí s kategorií jazykovou. Jak je známo, slovanské jazyky se dělí na tři kategorie – západní, jižní a východní; kde západní jsou čeština, polština, slovenština, horní a dolní lužická srb

Vážení čtenáři, vzhledem ke zvýšenému výskytu nicneříkajícího anglickojazyčného spamu (vypadajícího jako "univerzální argumenty na obecné pravdy") jsme zavedli antispam. O Vaše komentáře samozřejmě nadále stojíme, doufáme, že nové opatření Vám neznepříjemní pobyt na našem serveru. Zatím je počet nevyžádaných příspěvků v jednotkách denně, pokud by ale narostl nějak významně, budeme muset zavést povinnou registraci (stačí pod přezdívkou - Open ID, Google, atd.). Děkujeme za pochopení

Národy, etnika, společnosti všeho druhu se na celém světě dělí v zásadě do dvou skupin – na pragmatiky a romantické bojovníky za principy, hrdost a zachování tváře. Klasickými pragmatiky jsou Skandinávci, Číňané, Švýcaři nebo Češi, klasickými romantickými bojovníky jsou Poláci, Rusové, Řekové či Srbové. Každý, kdo kdy zažil diskusi o hodnotách a prioritách té druhé strany, mi dá za pravdu, že je komunikace v takovém případě velmi obtížná. V následujících případech trochu přeženu abych poukázal na princip, který platí, třebaže samozřejmě existuje mnoho případů jedinců, kteří pod takovou charakteristiku nespadají. Čech nikdy nepochopí, jak může Polák či Srb umírat za nějaké ideály, když na zemi žije v chudobě, blátě a nepohodlí; jak se může urážet na celý život kvůli ztrátě tváře či někoho nesnášet už jenom proto, že ho nesnášel otec, děd i praděd. Stejně tak Polák či Srb nepochopí, jak může Čech přenechat svou z emi bez boje, když vidí, že by se moc umíralo – pro ně je to známka neu

Především ve východní části Evropy je zvykem svádět všechna zvěrstva druhé světové války na (pokud možno všechny) Němce a hystericky křičet, jakmile se poukáže na to, že to tak nebylo. Údajně tato póza má bránit před “revanšismem” či “neonacismem” – nicméně ve skutečnosti tomuto cíli vůbec nepomáhá. Ideji, že všichni Němci jako jeden muž stáli za Hitlerem, odporují historická fakta. Od roku 1933 do roku 1939 bylo za protinacistický odboj v Německu uvězněno v koncentračních táborech 3,5 milionu lidí, zejména ze dvou odbojových centrál – katolické a sociálně-demokratické. Tato data ukazují, že byli Němci, kteří se nacismu i po šesti letech totality chtěli a uměli bránit. Pokud se podíváme ne na aktivní odboj, ale pouze na politické odpůrce nacismu na jaře roku 1933 (poslední svobodné volby), zjistíme, že NSDAP volilo 43,9% německých voličů; v absolutních číslech 17 277 180 lidí (KSČ volilo pro srovnání v roce 1946 40%), přičemž toto číslo z celkové populace nezohledňuje nevoliče a m

Měl to být symbolický akt usmíření mezi Polskem a Ruskem. Připomenutí sedmdesát let starého zločinu spáchaného sovětskou NKVD na polských důstojnících. Místo toho se ráno 10. dubna stala poblíž Katyně tragédie, při níž zahynula téměř stovka lidí z nejpřednější polské elity na čele s prezidentem Lechem Kaczyńským. [UVNITŘ VIDEOREPORTÁŽ] Co se přesně v letadle stalo, jde zatím jen spekulovat. Fakta, která známe, jsou následující: letadlo, pokud by bylo ruské civilní, by nikdy nedostalo povolení přistát na tomto letišti, protože jeho dráha měří pouze 2500 metrů, kdežto pro Tupolev Tu-154 je podle ruských předpisů limit minimálně 3 kilometry; navíc dráha smolenského letiště je jen o půl metru širší, než rozpětí křídel letounu Tu-154. řízení letového provozu (běloruské; vládní letadlo letělo běloruským vzdušným prostorem a její letové službě se mělo letadlo hlásit až do přistání ve Smolensku) opakovaně vyzývalo pilota, aby nepřistával na letišti, které bylo uzavřené z dů

V Evropě jsem liberál, v Americe libertarián, v ČR jsem liberálně-konzervativní. Pro Čechy jsem odpůrce feminismu, pro Poláky jsem liberální feminista, pro Rusy ekologický aktivista a pro Rakušany kandidát na Ropáka roku. To všechno aniž bych jakkoliv své názory měnil. Jak je možné, že se politická terminologie tak neskutečně liší? Když jsem před čtyřmi lety v Bielawie v Polsku na jednom tolkienovském festivalu jedné Polce na její otázku odpověděl, že jsem zásadní odpůrce feminismu a mám konzervativní sklony, div ode mě neutekla. Začala být velice odtažitá a já jsem nechápal proč – vždyť jsme si do té doby tak pěkně popovídali. Dnes, po zkušenosti se životem v Polsku to chápu – dotyčná slečna si mě kategorizovala totiž úplně jinam, než jak jsem jí to chtěl vysvětlit já. Aby byl v Polsku člověk označen za příznivce feminismu, tak bohatě postačí trvat na tom, že má být za stejnou práci stejná mzda a že si ženy mají být před zákonem rovné s muži. Velká většina mužů, kteří v ČR tvrdí, ž