POLITIKA: O relativitě názvosloví, aneb jak se snadno stane faux pas

V Evropě jsem liberál, v Americe libertarián, v ČR jsem liberálně-konzervativní. Pro Čechy jsem odpůrce feminismu, pro Poláky jsem liberální feminista, pro Rusy ekologický aktivista a pro Rakušany kandidát na Ropáka roku. To všechno aniž bych jakkoliv své názory měnil. Jak je možné, že se politická terminologie tak neskutečně liší?

Když jsem před čtyřmi lety v Bielawie v Polsku na jednom tolkienovském festivalu jedné Polce na její otázku odpověděl, že jsem zásadní odpůrce feminismu a mám konzervativní sklony, div ode mě neutekla. Začala být velice odtažitá a já jsem nechápal proč – vždyť jsme si do té doby tak pěkně popovídali. Dnes, po zkušenosti se životem v Polsku to chápu – dotyčná slečna si mě kategorizovala totiž úplně jinam, než jak jsem jí to chtěl vysvětlit já. Aby byl v Polsku člověk označen za příznivce feminismu, tak bohatě postačí trvat na tom, že má být za stejnou práci stejná mzda a že si ženy mají být před zákonem rovné s muži. Velká většina mužů, kteří v ČR tvrdí, že feminismus pro ně představuje nebezpečnou ideologii (včetně mě), by byli v Polsku označeni za – přinejmenším umírněné - feministy. V české realitě roku 2010 totiž pokud je žena různým způsobem diskriminována (a stává se to), tak i ten, kdo se diskriminace dopouští, se to snaží tutlat, aby neměl problémy, nebo aby nevypadal před ostatními špatně. Společnost už rovnou pozici ženy a muže prakticky uznává a tak pokud je v ČR nějaká feministka, zpravidla jde o hysterku rozrážející beranidlem už otevřené dveře. Ne tak v Polsku – pokud řeknu tam, že jsem zásadním odpůrcem feminismu, okolí si bude téměř jisté tím, že musím svou partnerku přinejmenším ponižovat, když ne rovnou bít. Moje debaty s “feministkami” v Polsku často probíhaly tak, že jsem na začátku řekl, že feminismus považuji za nadbytečnou totalizující ideologii, načež ony si vytvořily o mně obraz, který nebyl pravdivý, abychom se pak nakonec shodli na téměř stejných názorech. Ty ženy, které totiž v Polsku se označují za “feministky” jsou zpravidla tak konzervativní nebo na druhou stranu feministické, jako většina poslankyň za ODS. Tedy trvají na právu na legální potrat, na tom, aby je manžel nebil a aby dostávaly stejně peněz za stejnou práci jako muži. Víc požadavků zpravidla nemají, o nějaké ideologii nemůže být vůbec řeč.

Nejinak je tomu s pojmem “liberál”. V evropských reáliích o sobě tvrdím, že jsem liberál, tedy člověk, který chce minimální roli státu, co nejméně bariér všeho druhu, trh, kapitalismus a rovná práva a rovné povinnosti pro všechny občany. V ideálním případě by mělo stát zajímat jen moje jméno, příjmení, datum narození a jestli jsem zaplatil daně. Nic víc. Problém je, že pokud přijedu do USA a řeknu o sobě, že jsem liberál, bude to znamenat, že jsem protijaderný aktivista za práva homosexuálů, černochů, feministek, velryb i deštných pralesů – což je pro mě, kterému chutnají velrybí steaky, kdo má rád jadernou energii a kdy homosexuálové, černoši a feministky mě nezajímají víc, než kdokoliv jiný, velmi falešné označení. Stejně je to i s termínem “konzervatismus” – pokud by si vedle mě v České republice přisedl někdo, kdo by o sobě tvrdil, že je konzervativcem, nebo liberálním konzervativcem, s chutí bych se pustil do zajímavé diskuse a vpravdě bychom si v mnohém rozuměli. Pokud by si ke mně přisedl někdo, kdo o sobě prohlašuje, že je konzervativní v Polsku, radši bych vzal nohy na ramena ve strachu, že ze mě udělá rituální zápalnou oběť.

Podobné rozpory jsou k nalezení u mnoha dalších pojmů; proto je potřeba velké obezřetnosti, mluvíme-li s někým z jiné země o politice, protože je možné se nechtěně dát dohromady s někým, s kým byste si za normálních okolností ani ruku nepodali, nebo naopak můžete přijít o dobré spojenectví s někým, kdo vám mohl být nápomocen. Velmi typickým příkladem podobného nedorozumění je spolupráce ODS s PiS v Evropském parlamentu, kdy ODS je této straně programově tak daleká, že s PiS nemá snad jediný styčný bod. Rozeznání těchto nuancí není úplně jednoduché a česká média bohužel mají ten ošklivý zvyk, že posuzují zahraniční politiky a politické strany na základě doslovného překladu z daného jazyka, bez “překladu” politický reálií. Tento pohled pak deformuje českou schopnost zahraničí porozumět a vznikají tak občas velmi, velmi trapné chvilky.