SPOLEČNOST: Němcožroutství je výhodná póza, před nacismem ale nechrání

Především ve východní části Evropy je zvykem svádět všechna zvěrstva druhé světové války na (pokud možno všechny) Němce a hystericky křičet, jakmile se poukáže na to, že to tak nebylo. Údajně tato póza má bránit před “revanšismem” či “neonacismem” – nicméně ve skutečnosti tomuto cíli vůbec nepomáhá.

Ideji, že všichni Němci jako jeden muž stáli za Hitlerem, odporují historická fakta. Od roku 1933 do roku 1939 bylo za protinacistický odboj v Německu uvězněno v koncentračních táborech 3,5 milionu lidí, zejména ze dvou odbojových centrál – katolické a sociálně-demokratické. Tato data ukazují, že byli Němci, kteří se nacismu i po šesti letech totality chtěli a uměli bránit. Pokud se podíváme ne na aktivní odboj, ale pouze na politické odpůrce nacismu na jaře roku 1933 (poslední svobodné volby), zjistíme, že NSDAP volilo 43,9% německých voličů; v absolutních číslech 17 277 180 lidí (KSČ volilo pro srovnání v roce 1946 40%), přičemž toto číslo z celkové populace nezohledňuje nevoliče a mladistvé do 18 let. Poválečné názory operující s tím, že Němci jsou vinni jako národ tedy dostávají dost vážnou trhlinu. Tato skutečnost ovšem není ani tak uklidňující, je spíš alarmující – učí nás především jedno – že totalita dokáže zlikvidovat demokracii aniž by k tomu potřebovala vůli většiny obyvatel. Poměrně se divím tomu, jak je možné, že se na tuto skutečnost veřejně neupozorňuje.

Mýtus o univerzální, výlučné a věčné německé vině na nacistických zločinech má kořeny u Stalina, který potřeboval ideologicky odůvodnit koncept “tábora míru a socialismu”, do čehož ne tak úplně zapadala skutečnost, že si více zemí z tohoto tábora s nacismem zadalo, než těch, co si s ním nezadaly. Jen tak pro srovnání – z východního bloku nacismus fungoval ve východním Německu, na Slovensku, v Maďarsku, v Rumunsku, v Bulharsku, na Litvě, v Lotyšsku, v Estonsku a částečně na Ukrajině; nenacistické a demokratické zůstaly pouze české země, další dva nenacistické státy – Polsko a SSSR, byly nedemokratické. V Polsku od puče v roce 1926 fungovala autokracie vedená nacionalistickou stranou Józefa Piłsudského zvanou Sanacja a v SSSR vládla komunistická totalita, která si ovšem s Hitlerem rovněž zadala – paktem Ribbentrop-Molotov, společnými vojenskými cvičeními a ideologickou podporou NSDAP jako “dělnické protireakcionářské síly”. Tuto lež samozřejmě velice rády převzaly všechny státy východního bloku, protože buď to pomohlo vytěsnit z paměti jejich vlastní nacistické angažmá a vinu na holocaustu, vyvolat dojem oprávněnosti poválečných násilností na civilním obyvatelstvu (české země), nebo ospravedlnit zábor nějakého území (Polsko, SSSR).

Oficiálně se uvádí, že “nezpochybnitelnost viny Němců” má chránit před nacismem, ve skutečnosti se tato snaha ovšem zcela míjí účinkem. Nacismus byl zlý především kvůli tomu, že zabrnkal na ty nejhorší části duše průměrného (někteří by řekli obyčejného) člověka – zejména degradací člověka na nepodstatnou jednotku v rámci celku a teorií, že některé “lidské druhy” jsou nadřazené a některé jsou podřadné. Bohužel reakce, která nastala ve východním bloku po druhé světové válce – a která se navzdory pádu komunistických režimů udržela dodnes – je, nebojím se říct, zcela ve stejné logice, jakou nacismus používal – označení jiných lidí en général za podřadné, kolektivní vina, kolektivní trest. Co na tom, že z více než šedesáti milionů lidí v Německu podporovalo nacismus v roce 1933 něco přes sedmnáct milionů; co na tom, že výsledky NSDAP v dalších “volbách”, tedy obligátní 99 %, byly stejné, jako výsledky Národní fronty či jejích alternativ v jiných komunistických zemích, tedy stejně falešné – zkrátka podle některých dodnes jsou Němci jako národ kolektivně vinni stejně, jako podle nacistů byli vším kolektivně vinni Židé. Mnozí ti, kteří dělají z Němců národ nacistů by si měli uvědomit, že podle stejné logiky byli Češi, Poláci, Slováci, Maďaři, Rumuni, Bulhaři, Rusové a další národy komunistů. Oficiálně totiž kromě naprosto minimálního odboje ve všech těchto zemí většina lidí buď režim podporovala, nebo “držela hubu a krok”. A to s výjimkou 50. let za odpor hrozila “jen” ztráta zaměstnání, problémy ve škole pro děti, nebo jiná šikana. V Německu se za odpor proti nacismu chodilo automaticky do koncentračního tábora a přesto 5% populace bylo v aktivním odboji. Nacismus, ačkoliv se to o něm říká, nebyl ve svém základě nelidský, zvířecí. Byl naopak až s obrovskou hrůzou lidský. Jen člověk totiž dokáže být tak zákeřná bestie, zvíře by systematicky vyvraždit jinou rasu vlastního druhu, stejně jako odůvodnit to “rasovou nadřazeností” nedokázalo. V tom právě nebezpečí nacismu spočívá – tendence myslet v jeho intencích jsou totiž v naprosté většině lidí na celém světě bez ohledu na symboliku, hákové kříže, nebo používání německého jazyka. To je pravda a celá pravda o nacismu, o jeho zdroji, nepříjemná pravda, kterou nechceme znát, protože je vždy pohodlnější ukázat na “ty druhé”, než hledat chybu u sebe. Všechno ostatní je už jen kontext doby.