SPOLEČNOST: Proč si pragmatici a bojovníci nikdy neporozumějí?

Národy, etnika, společnosti všeho druhu se na celém světě dělí v zásadě do dvou skupin – na pragmatiky a romantické bojovníky za principy, hrdost a zachování tváře. Klasickými pragmatiky jsou Skandinávci, Číňané, Švýcaři nebo Češi, klasickými romantickými bojovníky jsou Poláci, Rusové, Řekové či Srbové. Každý, kdo kdy zažil diskusi o hodnotách a prioritách té druhé strany, mi dá za pravdu, že je komunikace v takovém případě velmi obtížná.

V následujících případech trochu přeženu abych poukázal na princip, který platí, třebaže samozřejmě existuje mnoho případů jedinců, kteří pod takovou charakteristiku nespadají. Čech nikdy nepochopí, jak může Polák či Srb umírat za nějaké ideály, když na zemi žije v chudobě, blátě a nepohodlí; jak se může urážet na celý život kvůli ztrátě tváře či někoho nesnášet už jenom proto, že ho nesnášel otec, děd i praděd. Stejně tak Polák či Srb nepochopí, jak může Čech přenechat svou z emi bez boje, když vidí, že by se moc umíralo – pro ně je to známka neuvěřitelného zbabělství, které není ospravedlnitelné ničím. Mohou lidé reprezentující tyto dvě skupiny spolu vůbec něco vytvářet? Mohou, ale bez obrovské trpělivosti, ochoty naslouchat druhé straně a ztráty víry ve vlastní jedinečnost a vlastní neomylnost to půjde jen velice těžko.

Člověk vychovaný v pragmaticky založené společnosti je toho názoru, že život je potřeba si užít a je potřeba dávat pozor na to, aby po celou dobu jeho trvání bylo rozumně vyváženo úsilí vynaložené do nějaké činnosti a její plody. Méně ochotně riskuje; když vůbec, tak pouze při příležitostech, kdy možnost zisku velmi vysoce převyšuje možnou ztrátu, což se moc často nestává. Tito lidé mají zpravidla spokojený život, po generace vytvářejí hodnoty směřující k pohodlnému živobytí, ale tratí zejména na emocionální úrovni – zpravidla neprožívají hluboce životní úspěchy či rány osudu. Pro takového člověka je například válka svinstvo, které kazí obchody, poničí mu fasádu, na které pracoval minulé léto a celková zkáza, která má smysl jenom tehdy, když hrozí poddání se nepříteli, který by blahobytu zrovna nepřál a zdevastoval by jeho majetek tak jako tak. Nemá totiž pocit, že by se měl obětovat život, hodnotu nejvyšší, pro stát, který vidí jako „bandu nenažraných úředníků“, kteří by ho akorát ždímali na daních, za což by nic moc nedostal.

Z druhé strany člověk vychovaný romantickými příběhy hrdinů jdoucích na smrt bez otázek pro nějaký „vyšší princip“ vidí svůj život docela jinak. Zpravidla nemá problém se rozhodnout v těžké chvíli na základě precedentů z případů, které zná z dětství jako následováníhodné hrdinství, i kdyby ho to mělo stát majetek, vlastní život, nebo život jeho nejbližších. Takový člověk je zpravidla silně kolektivistický – důležitou hodnotou je jednota, nerozbornost, síla masy, jíž je člověk poslušným členem. Je přesvědčen o dějinné úloze společnosti, kam patří, i kdyby stokrát stála na hliněných nohách. Jeho život je emocionální a emocím zároveň dává velkou váhu. Stát je pro něj něco, s čím se identifikuje, znamená to pro něj „my“, které ale de facto znamená takovou rozšířenou verzi „já“. Mezinárodní vztahy proto chápe v osobní rovině – národy jsou jako jednotlivé osoby nebo rodiny, které se učí, stejně jako určité sousedy ve své obci, kde bydlí, milovat nebo nenávidět, podle toho, jak mu to řeknou starší. Tento typ člověka se neptá proč, stačí mu, že podobné názory měli jeho předkové.

Z konfrontace výše uvedených světonázorů logicky vyplývá konflikt. Je prakticky stoprocentně jisté, že pokud se jedinci z dvou výše uvedených skupin nebudou chtít poznávat a překonávat sebe sama o tom, že žít se dá i jinak a že nemusejí žít všichni podle jednoho rámce, budou sebou navzájem pohrdat. Ne nenávist, ale opovržení je to pravé slovo popisující vztah mezi oběma typy společností – jedni opovrhují druhými s dovětkem, že ti druzí jsou bezpáteřní a zbabělí srabi bez hrdosti, druzí kontrují opovržením jiným – obviňují své emocionálnější kolegy z necivilizovanosti, barbarství, hrubiánství, agresivity a strkání nosu tam, kam je nikdo nezval.

Češi za posledních dvacet let úspěšně nalézají své pragmatické kořeny, které měli odjakživa, kromě módy vzniklé v 19. století v kruhu pražských intelektuálů a podle které byla nakonec založena kontroverzní republika. Neustálé obhajování nějakého „étosu“ a „národního mýtu“ zároveň otevřelo dveře dokořán komunistické devastaci, která šikovně využila rétoriky „romantických revolucionářů“ z řad národovců, aby se sama dostala k moci a udržela se u ní. Třebaže já osobně jsem z civilizace pragmatické, snažím se emocionálně laděným kolegům porozumět – přesto ale tvrdím, že pokud si nahlas neřekneme, co chceme, tedy ve většině případů v České republice co znám mít dobré, kvalitní a bohaté živobytí, budou tady pořád nějaká emocionální pokušení o boje za lepší příští, které ale nic kloudného nepřinesou. Naše civilizace stojí na racionalismu, schopnosti přemýšlet, ne slepě věřit. Díky těmto hodnotám jsme už jednou, jako společnost, zbohatli a vyspěli natolik, že jsme se dostali mezi světovou špičku. Na druhou stranu je potřeba říci, že i ze skepticismu se dá udělat „víra“ – příkladem budiž SSO nebo Suverenita, která v podstatě bez přemýšlení opakuje tytéž mantry. Je měsíc a půl před volbami; až to tam někomu půjdete „hodit“, zamyslete se ne nad tím, jestli se ten na kandidátce označuje za pravičáka nebo ne, ale nad tím, zda je pragmatik, nebo slepě věřící bojovník za nějaké zítřky. Závisí na tom hodně.