SPOLEČNOST: Slovanští odpadlíci

Na rozdíl od Adolfa Hitlera, který slovanství chápal podle krve, jej vidím především jako kulturně-hodnotovou kategorii. S výjimkou Bulharska, Makedonie a Běloruska jsem měl zatím tu čest navštívit všechny slovansky mluvící země, jakož i hovořit s místními lidmi a musím říct následující – ve všech s výjimkou dvou byl cítit “společný slovanský sentiment” a sdílené hodnoty každodenního života, jakož i mentalita. Ty výjimky jsou dvě – Čechy a Slovinsko.

Na Slovanech, chápeme-li slovanství tak, jak jsem jej v úvodu článku vymezil, je zajímavé především to, že jsou skoro všechny stereotypy jim přisuzované pravdivé, a to pozitivní i negativní. Pokud jde o “kompatibilitu” životního stylu jednotlivých slovanských národů, je třeba upozornit na to, že zde se kulturně-psychologická kategorie slovanství zcela míjí s kategorií jazykovou. Jak je známo, slovanské jazyky se dělí na tři kategorie – západní, jižní a východní; kde západní jsou čeština, polština, slovenština, horní a dolní lužická srbština, slezština, kašubština a několik dalších jazyků vymřelých; jižní jsou slovinština, chorvatština, srbština, bosenština, makedonština a bulharština – a východní jsou ruština, ukrajinština, běloruština a rusínština. Pokud bych ovšem národy, které užívají těchto jazyků, měl rozdělit podle kulturně-psychologického profilu, v jedné kategorii by spolu byli Češi a Slovinci, v druhé Poláci, Slováci, Srbové a Chorvaté a ve třetí Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, Rusíni a Bulhaři – a jako samostatné kategorie by stáli Makedonci a Bosňáci. Platí přitom ale, že si kromě Čechů a Slovinců všichni ostatní jsou schopni porozumět svými hodnotami a způsoby navzájem všichni ostatní, i když z těch “všech ostatních” to občas skřípe zejména s Poláky a Chorvaty, kteří mají tendenci se tvářit ke zbytku Slovanů, že s nimi nemají nic společného, ale sdílejí s nimi především silnou náboženskou identitu a nacionalismus, přičemž obojí z obou společností postupně odchází; od Chorvatů ovšem rychleji.

Čím jsou slovanské národy tak typické? Upozorňuji, že teď se dopustím zevšeobecnění a jsem si vědom toho, že jsou menšiny, výjimky, a tak podobně. Slované jsou emotivní, pohostinní, nedají moc na smluvní řád a předpisy, vyznávají neuvěřitelně “pouto krve”, na nějž se pojí velmi hluboká oddanost a láska vůči těm, kdo spřízněni jsou a neuvěřitelná nenávist vůči těm, kdo jsou “znepřátelená krev”, i kdyby šlo o problém starý několik generací; jsou družní, kolektivní; kolektivní identita je pro ně natolik silná, že brání rozvoji společnosti. Takřka každý vpravdě slovanský národ se vidí jako vyvolený, posvátný a nekritizovatelný – což způsobuje, že se těžko poměry v dané zemi zlepšují, protože na počátku každé změny musí být uvědomění si nevyhovujícího současného stavu. A pokud člověk skálopevně věří, že jeho země a národ jsou nejlepší na světě, může vůbec něco zlepšovat? Slované mají tendenci se brát smrtelně vážně; humor není jejich silnou stránkou. Milují patos (toto umění zdokonalili Poláci, Srbové a Rusové), mají potřebu působit “vážně” ve smyslu “nevesele”. Veselost a vtip jsou pro ně znevážením úcty k něčemu; úcta v jejich pojetí je často “nábožná úcta”, která nesnese parodii či smích. Veselost je pro ně typická jen když konzumují alkohol, nicméně veselý Slovan je zároveň často agresivním Slovanem. Zatímco opilý Čech, Rakušan, Bavor, Švýcar, Francouz, Ital či Slovinec spí a opilý Angličan, Skot, Ir nebo Dán veřejnost pohoršuje svlékáním se do naha ve fontáně či “blázněním”, opilý Slovan má často chuť někoho buď tak silně obejmout a tak se kamarádit, až je to nepříjemné, nebo někoho zbít. Slovan, navzdory obrozeneckým báchorkám, není holubičí povaha ani náhodou; je zarputilejší bojovník, než kdejaký Germán, srovnatelný s bojovnou odhodlaností takových Japonců – včetně bojovníků kamikaze. Typický Slovan neumí žít v míru – neustále má potřebu se proti někomu vymezovat, s někým bojovat. Ty, kteří odmítají tento styl života převzít, označuje pohrdavě za zbabělce. Ke slovanství se často pojí mužská identita, která je “machovštější než macho”; takový typický Slovan se prakticky celý život bojí, jestli je dostatečně mužný a jeho noční můrou je, že by si někdo mohl myslet, že je homosexuál. Svým způsobem má takový Slovan velice těžký život, protože nemá moc nárok na to se jen tak radovat (to je v těchto zemích bráno často za divné), musí se neustále tvářit vážně a stresovat se, jestli vyhovuje všem “společenským požadavkům” a nakonec má celkem slušnou šanci, že umře někde na frontě v nějaké tak hloupé válce, jako byla ta srbsko-chorvatská v 90. letech.

Podíváme-li se na tuhle charakteristiku a pak na naše české spoluobčany, zjistíme, že z tohoto hlediska slovanští nejsme ani náhodou. Pokud tento článek čte někdo ze Slovinska, najisto mi dá za pravdu i co se týče jeho země – a pak podobnost toho, co se říká v Polsku a na Slovensku o Češích s tím, co se říká v Chorvatsku a v Srbsku o Slovincích je až tak zarážející tím, jak je obrovská, že člověk pouze lituje, že je mezi námi a Slovinci Rakousko – být k sobě blíže geograficky, patrně bychom si rozuměli navzájem lépe, než s kterýmkoliv z našich současných sousedů (ač s Rakušany si rozumíme dost). Sečteno a podtrženo – na obyčeje, názory a hodnoty “typických Slovanů” se jak v Čechách, ve Slezsku a na Moravě (byť tam trochu méně), tak ve Slovinsku, kouká s krajním podezřením jako na něco “kazícího pořádek”, něco archaického a anachronického. Není to náhoda – oba národy byly historicky velmi propojeny s Rakouskem - a na co se zapomíná – s Itálií, z níž k nám přišel způsob života mezi Slovany naprosto nevídaný. Otázka teď vyvstává – co udělat s obrozeneckým mýtem o slovanských Češích? Jak se prezentovat před světem? Prezentujeme opravdu to, co jsme?