Z ČESKÉ KOTLINKY: Melou normalizační provincionalisté z posledního?

V posledních letech se čím dál častěji ozývají v české společnosti hlasy těch, kterým s – nestydím se to přiznat – jistou dávkou opovržení říkám “normalizační strejcové”. Generace většiny dnešních padesátníků a šedesátníků, kteří mají pocit, že znají všechno, okolní svět nepotřebují a co by nejradši viděli na Šumavě dodnes železnou oponu. Musím přiznat, že mě to děsí.

Tito lidé, známe je asi všichni ve svém okolí, mají v závislosti na tom, kterému klubu fandí (pardon, chtěl jsem říct kterou politickou stranu volí) tendenci se držet buď Jiřího Paroubka nebo Václava Klause. Fenomén, o kterém mluvím, nemá totiž nic společného ani s pravicí ani s levicí, jde napříč politickým spektrem a po pravdě se mi z něj dělá zle kdykoliv se s ním setkám. Projevuje se především názory typu “třista let jsme trpěli”, uraženou ješitností, nestydím se říct rovnou “benešovinou” typu “stavění neutrálních mostů mezi Východem a Západem”, nedůvěrou k západnímu stylu života a Západu obecně, vymezování se vůči němu a vidění se jako součást jednoho celku s “upřímně srdečnými národy bratrského východu”. Dokud jsem ještě žil v České republice, mezi mladými lidmi se našlo jen málo těch, kteří tyhle strejce podporovali, ale bohužel se to mění. Až příliš často slyším nadávání na to, jak jsou na nás “ti západní Mnichované” zlí, poukazování na “o nás bez nás” a další jiráskovsko-nejedlovské nesmysly, kterými komunisté pofoukávali české arogantní ego plné uražené ješitnosti. A to to byla kdysi úspěšná a bohatá země s úspěšnými, bohatými a většinou i nezakomplexovanými obyvateli – kdysi, před druhou světovou válkou a ještě lépe před tou první. Byli to komunisté spolu s Edvardem Benešem, kdo vtloukli masově Čechům do hlavy pohodlnou a líbivou představu o tom, že za všechno zlo mohou “cizáci”, umožnilo to rezignaci na touhu aktivně měnit svůj vlastní osud. Tím se Češi dostali do pozice věčných kverulantů.

Ačkoliv jsem to po Klausových ruských extempore z minulosti mohl tušit, stejně mě zvedla ze židle jeho prohlášení týkající se pohřbu Lecha Kaczyńského. Nevidím za tím nic jiného, než jen sprosté rozeštvávání Čechů se Západem podobným způsobem, jako to dělal Edvard Beneš, z čehož nakonec těžil akorát ruský imperiální hlad po kontrole co největšího počtu zemí a lidí. Klaus tím, co říká a zneužíváním autority, kterou má jako prezident, se podílí na pečlivém udržování železné opony – ať už v myslích lidí, nebo v tom, jak smýšlel o ropovodu Ingolstadt, plynovodu z Norska či vstupu do NATO. Dodám pro ty, kdož nevědí – ve všech třech otázkách byl proti, čímž kdyby byla prosazena jeho vůle, by byla Česká republika ještě více na milost a nemilost vydána Rusku, než je dnes. Klausova filipika proti západním státníkům, že se nezúčastnili pohřbu Kaczyńského je trapná z několika důvodů. První – udávat příklad marockého premiéra a porovnávat ho s Hermanem van Rompuyem – je hloupost par excellence. Za prvé, Maroko je na jihu, mimo dosah mraku sopečného popela, který nad Evropou visel, za druhé, je známo, že lidé z méně civilizačně vyspělých zemí si méně váží svého života a jsou víc ochotni riskovat. Navíc Maroko nemá tak přísné bezpečnostní standardy jako evropské země. Ze stejného důvodu poznáte civilizovanou zemi podle toho, kolik lidí v autě používá pásy z přesvědčení, že tím chrání svůj život (ne třeba proto, že se bojí kontroly). Hledat za tím cokoliv víc je dost sprosté, a i kdyby tam něco navíc bylo, sopečný mrak poskytl alibi celkem slušné. Navíc je tu ještě jedna věc, o které nikdo moc nemluví, ale protože na našem serveru se politické korektnosti nebojíme, řeknu to na plná ústa – je mi líto všech cestujících polského Tupolevu i jejich pozůstalých, hluboce s nimi soucítím. Je mi líto i tragické smrti prezidenta Kaczyńského jako soukromé osoby, ovšem otevřeně říkám, že mi na politické mapě Evropy chybět nebude a jsem rád, že je pryč, jako bych i byl rád, že je pryč, po volbách, které by s naprostou jistotou prohrál, nebýt nehody jeho letadla. Vzhledem ke Kaczyńského nevypočitatelnosti a kverulantsví (nemá nic společného s neláskou k EU, člověk nemusí mít rád EU, ale nemusí také být podrazák), bych se vůbec nedivil, kdyby nechyběl ani jiným. Na rozdíl ode mě to nemohou ale říct nahlas, i kdyby chtěli.

Zpět ale k našim strejcům – podle čeho jsou dobře poznat? Odmítají si “zadat” naprosto s čímkoliv, za nestrannost schovávají zbabělost vyjádřit názor, postoj, který by se pak třeba mohl ukázat jako nesprávný. Z tohoto důvodu nejsou schopni jakéhokoliv pozitivního činu; pokud něco aktivně podporují, vždy jde o destrukci. Pokud by tvrdili, že chtějí zničit EU a nastolit místo toho něco jiného, věděli by co a měli by jasnou představu co by chtěli a jak by to fungovalo, ne jen obecné idealistické žvásty, jaké vede poslíček snící o tom, že jednou zvedne telefon jako majitel hotelu kde pracuje – neměl bych nic proti tomu. Přiznám se ale, že všichni ti strejcové-eurobijci ve mně přesně budí tento dojem. Všichni až na jednoho – Václava Klause. Nepochybuji o tom, že on sám dobře ví, že je Evropská unie potřebná, a proto i když si dělá popularitu u prostých bezmozků, sám pokud přijde na důležitá rozhodnutí, evropskou integraci zatím nikdy nepotopil, i když měl tu šanci. Druhá kategorie normalizačních strejců je jako vystřižená z Troškova filmu Slunce, seno, erotika. “Mámo, dej sem řízek a lahváče”, upocený, primitivní výraz, jazyk, v němž se slova “pán” či “inteligent” používají jako urážky. Člověk, který závidí až do morku kostí svým úspěšnějším spoluobčanům, každý podnikatel je pro něj zloděj a má zároveň pocit, že má na všechno nárok a to, když nedostane dávku, znamená, že mu ji někdo z “těch nahoře” ukradl. Na tyhle voliče – a je jich v ČR hodně, nejvíce právě ve věku 50-60 let, ne mezi důchodci – míří Jiří Paroubek a jeho ČSSD. Upřímně řečeno, dělá se mi z nich i jejich guru stejně zle, jako se mi dělá z bruselofobních “chytráků”, co každoročně při nějaké příležitosti bijí na poplach kvůli “sudetskému nebezpečí” nebo setrvávají v ponížené póze vůči Západu typu “oni nám ubližují”. Jistou naději ale z jejich zvýšené aktivity v poslední době mám – chce se mi věřit, doufat, mít naději, že jen melou z posledního, že vědí, že je jejich boj za “smrádeček a teplíčko” ztracen, že svět, globalizace, kapitalismus a zničení národoveckých sentimentů z pera Aloise Jiráska je natolik definitivní, že prohráli – že se snaží s vypětím všech svých sil alespoň “hrdinně” padnout, prodloužit tu knedlíkářskou, umaštěnou žumpu ještě o pár let.

Jsem liberál a jako takový nehodlám nikoho za jeho názory soudit, trestat ani popravovat – názory jsou vizitkou každého člověka, jakož i vizitkou mou. Českou zemi mám rád, mám české občanství, ale nechť se na mne mí slušní spoluobčané nezlobí – život mám jenom jeden a nenechám si ho kazit umaštěnými normalizačními šizunky, podvodníčky a kverulanty, ať už pocházejí z Prognostického ústavu nebo z Restaurací a jídelen. Za měsíc půjde opravdu o hodně – a ne naposledy. Je nutné, aby normalizační umaštěnci dostali volební výprask ještě třikrát – pak už přijdou noví, mladí, a i když i ti umějí mít na hlavu padlé nápady a i když i mezi nimi je celá řada primitivů – tenhle ohavný životní styl, který tak skvěle parodovala blahé paměti Helena Růžičková v Troškových filmech, vymře i s dnešními padesátníky.

Pak si budu snad moci konečně říct “Země česká, domov můj”.