nekorektně.com

Kolega Template už glosoval víkendové volby z pohledu politických stran, nicméně zůstali jsme našim čtenářům dlužni analýzy společenské. Tímto článkem se to pokusím napravit – to, čeho jsme o víkendu byli svědky, totiž je změna naprosto nesrovnatelná s ničím, co se stalo od roku 1992. Musím říci, že když jsem za svou volební urnou jel zhruba šest set kilometrů, doufal jsem, že to bude aspoň k něčemu dobré. A bylo se na co dívat! Výsledek, kterého jsme byli svědky, přinesl totiž úplně novou politickou realitu. Nejde mi ani o nové strany, ani o to, že 114 ze dvou set poslanců v lavicích ještě dosud nezasedlo. Jde mi o několik otázek, které zatím nebyly v médiích vyřčeny příliš nahlas, jakož i několik dalších aspektů nově vzniklé situace. První a nejdůležitější věc je, že ODS, TOP09 a (bohužel) VV dostaly obrovský politický mandát, který, pokud aspoň trochu využijí k tomu, co slíbili, změní nazírání občanů České republiky na politiku. Tyto volby totiž především byly živoucím důkazem sku

Česká strana sociálně demokratická vyhrála letošní volby do Poslanecké sněmovny způsobem, na který jistě dlouho nezapomene. Volební výsledek se dal v podstatě očekávat, pokud se člověk spolehl na zdravý rozum a nepopřál příliš sluchu předvolebním průzkumům. Ty totiž do posledního dne bůhvíproč favorizovaly Jiřího Paroubka, který ovšem v krajně upoceném finiši vršil jednu chybu za druhou a závěrem vynadal v předvolební debatě důchodkyni, protože měla na sobě modré tričko. Proto jsem se nemohl ubránit pocitům jisté škodolibosti, když včera totálně zlomený papaláš Paroubek komentoval z Ústí nad Labem první volební výsledky. V té chvíli byl už mrtvým mužem a jeho spolustraníci mu za pár hodin později s úlevou zatleskali k odchodu, možná že při té příležitosti padla v Lidovém domě i nějaká ta lahev šampaňského. Je to dobře, nebo špatně? Existuje více rozdílných úhlů pohledu. Pro Českou republiku je Paroubkova demise z vysoké politiky zcela jistě pozitivem. Těžko bychom na zdejší politické

Před několika dny prošla českým tiskem zpráva, že Horst Seehofer, bavorský premiér, se chystá na historicky první oficiální cestu do České republiky. Samozřejmě, že záštiplní zápecníci typu Jany Bobošíkové začali přirovnávat Bavorsko k Plzeňskému kraji, nicméně rozumný člověk dokáže rozpoznat důležitost a vpravdě historičnost chystané návštěvy. Třebaže se to podařilo benešovské, komunistické a klausovské propagandě téměř vymazat z povědomí občanů České republiky, dají-li se některé země označit historicky jako doopravdy bratrské, jsou to Rakousko a Bavorsko. Navštíví-li našinec folkový festival v Horní Plané (Oberplan), bude překvapen, nebyl-li s tímto faktem dosud obeznámen, jak podobná je kultura českých zemí a především Čech, Rakouska a Bavorska. Lidové písně, kroje, jídlo, pití, zvyky a způsoby – troufnu si tvrdit, že kdyby někdo pustil typickému Pražanovi video z takového festivalu bez zvuku, nebo jen s instrumentální hudbou, nedokázal by od sebe Čechy, Rakušany a Bavory vůbec

Jakási zelená levicová aktivistka uveřejnila na internetu seznam lidí, jichž bude po volbách, které vyhraje levice, třeba fyzicky zlikvidovat. Seznam je dostupný v tomto článku . Ještě si docela živě pamatuji, když v devadesátých letech zveřejnilo jisté periodikum Politika (spjaté s tehdejšími Sládkovými republikány) takzvaný "Seznam Židů a židovských míšenců v české kultuře a politice". Již tehdy za to (tuším) šel někdo sedět. A připomeňme si, že na začátku devadesátých let byla u nás diametrálně odlišná společenská atmosféra než dnes - nejprodávanější kapely tehdy v mainstreamových médiích zpívaly o tom, že " tvý poslání je svatý, musíš ty svině bít, negry cikány a žlutý, nenech je v klidu žít " a podobné exkrementy. Uveřejnit něco podobného (nejen) v masovém médiu dnes, kdy kompetentní složky ministerstva vnitra intenzivně pátrají po čemkoliv, co by jen trochu čpělo po "extrémismu"? Stránky vyzývající otevřeně k vraždění pravičáků nikomu neva

Svoboda je jedno ze slov, která si berou do úst politici, aktivisté či jiní společenští aktéři všeho druhu. Zaklínat se svobodou se stalo celkem populárním; nicméně zamyslel se někdo do hloubky nad tím, co si pod tou svobodou představovat? Existuje vůbec univerzální svoboda? Soudě podle toho, kdo a v jakém kontextu o svobodě mluví, můžeme rozdělit jednotlivé druhy svobody do dvou hlavních kategorií – svobody jedince a svobody kolektivu. Zamyslíme-li se nad tím, co je svoboda jednotlivce, můžeme se dostat opět k několika způsobům, jak to pochopit. Svou osobní svobodu totiž jinak chápe zapřísáhlý libertarián a jinak třeba hluboce věřící člověk. Začněme od nejjednoduššího pojetí osobní svobody, jak jej chápou především libertariáni, k nimž se v zásadě hlásí i autor tohoto článku. Svoboda je možnost jednat podle vlastní vůle s jediným omezením – nesmí dojít k neoprávněné úhoně na úkor druhých. Protože nelze tuto maximu absolutizovat (neumím si představit život, v němž bychom neingerovali

V České republice se schyluje k parlamentním volbám, v Polsku k volbám prezidentským. Zatímco v Polsku “generační zlom” proběhl už v roce 2007, v České republice na něj ještě čekáme. Bohužel – zcela nečekaně - ani v Polsku zatím  není úplně vyhráno, a tak se na řecké cestě můžeme s našimi severními sousedy vbrzku ruku v ruce potkat. Prezidentské volby mají v Polsku mnohem větší váhu, než v České republice. Stejně jako Francie, Polsko má poloprezidentský systém (jsou to jediné dvě země v EU, které ho mají), přičemž zatímco Francie má o něco málo silnějšího prezidenta, Polsko má o něco málo silnějšího premiéra. Přesto však je polský prezident ústavně velmi silný a může blokovat legislativu v případě kohabitace s jemu nepohodlným kabinetem s mnohem větší vervou, než jak to “aktivisticky” předvádí náš prezident. Polský stranický systém je v České republice (ale i jinde) často desinterpretován, protože o moc spolu nesoupeří dvě pravicové strany ( Platforma Obywatelska – PO a Prawo i Spra

Belgie zakázala nošení oděvu zahalující tvář na veřejnosti – v tomto případě především burku, oděv konzervativních muslimek. Ano, zákon ještě není definitivně schválen, ale očekává se to. Obdobně například ve Francii či v Rakousku. A veřejným místem se nemyslí jen vnitřek budov, ale například i veřejná ulice. Já jen doufám, že Belgii k tomu nevedla snaha o vizuální kontrolu občanů (jinak rovnou může přikázat i čipování lidí), ale spíše snaha o omezení vlivu islamizujících tendencí. Musím se přiznat, že mě tento přístup značně znepokojil. Ačkoliv patřím k odpůrcům islámu v Evropě, tak podobný přístup, který se zabývá jen symboly a nikoliv podstatou problému považuji za krajně problematický. Pokud bych žil v Belgii, tak bych si nyní s chutí vzal burku na hlavu, již jen z principu. Pokud některé radikální hnutí bude nosit modrá trička, budou následně zakázána modrá trička? Problém ideologií, které jsou v rozporu s našimi demokratickými zásadami, není v symbolech, ale v jejich nositelích.

Evropská Komise chce posílit ochranu evropských hranic. Přišla proto s návrhem, jak zefektivnit fungování agentury pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států EU (FRONTEX). Návrh okamžitě vyvolal mnoho kontroverze a vyústil v odchod Malty, vedle Španělska a Itálie hlavní prioritní země agentury, z plánovaných společných operací pro rok 2010. FRONTEX tak ztrácí jednoho ze svých hlavních partnerů a dochází k podkopání smyslu fungování této agentury. Jsme svědky rozkladu evropské spolupráce při ochraně vnějších hranic EU? V čem vězí problém FRONTEXu? Agentura byla zřízena v roce 2005 v reakci na stoupající počet ilegálních imigrantů mířících přes Středomoří do zemí Evropské unie. Cílem agentury nebylo nahradit dosavadní národní systém kontroly hranic, ale pouze poskytnout pomoc v krizových situacích, zefektivnit vzájemnou spolupráci skrze výcvik hraničních hlídek a rozvinout integrovaný model pro analýzu rizik. Fungování FRONTEXU však bylo od počátku značně ome

Současná vlna mediálního zájmu o řecký téměř-bankrot je pochopitelná – dobře se prodává, ale bohužel média ve svém opojení často přeženou něco, opomenou něco jiné a výsledek je zdeformovaný obraz reality. Problém, který média mají je, že nedokážou vnímat půjčku Řecku jinak, než „půjčku“ nepřizpůsobivému občanovi. Problém je v tom, že je tu ještě větší, politický rozměr celé kauzy. V praxi vypadá ten obraz řecké tragédie následovně: média se rozhořčí, že lít peníze do Řecka je jako je lít do černé díry a občan může spokojeně pokývat hlavou s vcelku neoriginálním komentářem „o socialistické Evropské unii“. Novinář si zaexhiboval, majiteli deníku to zdvihlo náklad a čtenář si přišel na své, protože se může cítit lepší, než někdo jiný, a to je pocit k nezaplacení. Tím to ale asi tak končí. Novinář samozřejmě nechápe, že ona půjčka má kromě vysokého pětiprocentního úroku nejen charakter dobré finanční investice, ale i investice politické. Myslet si, že Angela Merkel, Nicolas Sarkozy ne

Často se vyčítá dnešní mladé generaci, která se vzpírá stylu života svých rodičů a prarodičů, že bourají “starý svět” stejně aktivně, jako bourali svazáci 50. let ten předúnorový. Je ten příměr ovšem fér? Generační spor nevyvolal ani Jiří Paroubek, ani Facebook, ani ODS. Ten tady je a vychází především právě z nenormálnosti “vítězně únorové společnosti” padesátých let – a z toho, že tato generace je dnes konfrontovaná s normálností vnějšího světa, který bez železné opony do české společnosti nezadržitelně plynou zpoza západních hranic. Mladí lidé, vychovávaní na MTV, internetu, facebooku, popřípadě Erasmu, vidí svět docela jinak a názory jejich rodičů i prarodičů jsou často v protikladu s jejcih životními plány. Shodou okolností, životní styl, jehož se starší generace tak děsí a který prosazuje tvrdě dnešní mládež, není ničím novým. Naopak – je to způsob života, který se do značné míry podobá tomu, co si pamatují pradodiče jejich dnešních prarodičů – z dob, kdy hranice znamena

Studentské volby, původně projekt charitativní organizace Člověk v tísni, pořádně zdvihly ze židlí sociálně demokratické pohlaváry. Ti se nejprve snažili jejich průběhu zabránit, posléze tlačili na konkrétní školy, aby výsledky zveřejnily až po volbách parlamentních. Tak se nestalo. Jedním z prvních statečných, kteří výsledky i přes výhrůžky ze strany ČSSD zveřejnili, byl starosta města Chrastava a učitel na gymnáziu Jeronýmova Liberec Michael Canov. Ten zároveň neváhal označit praktiky sociální demokracie za "normalizační". Dnes s ním přináší Nekorektně.com exkluzivní rozhovor. Zveřejnil jste výsledky studentských voleb jako druhý v pořadí. Kdyby Vás kolegové z Brna nepředběhli, šel byste s kůží na trh jako první? Než odpovím na první otázku, musím uvést jednu podstatnou skutečnost. Já v posledních osmi letech učím na gymnáziu vždy jen dvě třídy, neboť vykonávám funkci starosty ve městě Chrastava. V letošním roce (mám maturanty) jsem ve škole víceméně vždy jenom

Cui bono – „V čí prospěch?“ Tato otázka platící již od dob starého Říma umožňuje často rozkrýt události zamotané tak, že spiklenecké teorie kolem nich obvykle sahají od duševní poruchy účastníků až po vliv mimozemských civilizací. Lze ji obvykle aplikovat na cokoliv – atentát na Lincolna, Theo van Gogha, Kennedyho, Franze Ferdinanda, upálení Jana Husa, výbuch raketoplánu Columbia či útoky v moskevském metru. Aplikací tohoto principu obvykle dojdeme k nějakému závěru, ale i tento závěr se nám může vymknout z ruky, protože historické důsledky pak často dospějí k něčemu úplně jinému, než účastníci původně zamýšleli. A to „bono“ měl někdo jiný a po nějakém čase zase další jiný. Uveďme jen pár drobných příkladů: Zastřelení Franze Ferdinanda v Sarajevu mělo vést k nezávislosti Srbska nebo k První světové válce? Upálení Jana Husa byl zlý úmysl papeže nebo užitečná snaha o názorové sjednocení Evropy proti rozpínajícím se Mongolům? Byl pak Jan Žižka bojovník za svobodu nebo fanatik srovnatelný

Jsem teď v poslední době kousek od Londýna, tak jsem měl možnost sledovat v přímém přenosu debatu Davida Camerona, Nicka Clegge a Gordona Browna z Birminghamu. Musím říct, že kdybych byl britský volič, tak bych situaci nejspíš vyřešil tak, že bych k volbám nešel vůbec. Co měli všichni tři kandidáti společné – dali by se popsat slovem slibotechna . Jeden sliboval víc než druhý, jeden nesmyslnější věci, než druhý. Z toho, co jsem viděl, by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby Paroubkovo karikované “Zruším Eyjafjallajökull” nebo “Budu za vás menstruovat” řekl kdokoliv z nich. Tím víc mě překvapila reakce médií – podle nich vyhrál debatu suverénně David Cameron. Minimálně z toho co jsem viděl, bych si to opravdu nemyslel. Ačkoliv se mohu ztotožnit s velkou částí agendy britských konzervativců, už po mnoho let se zdráhám je jakkoliv výrazněji podporovat kvůli jejich lídrovi. Správně, Davida Camerona zkrátka nemám rád a nevěřil bych mu ani nos mezi očima. Proč? Cameron je typický stranický