EVROPA: Historická návštěva bavorského premiéra v ČR

Před několika dny prošla českým tiskem zpráva, že Horst Seehofer, bavorský premiér, se chystá na historicky první oficiální cestu do České republiky. Samozřejmě, že záštiplní zápecníci typu Jany Bobošíkové začali přirovnávat Bavorsko k Plzeňskému kraji, nicméně rozumný člověk dokáže rozpoznat důležitost a vpravdě historičnost chystané návštěvy.

Třebaže se to podařilo benešovské, komunistické a klausovské propagandě téměř vymazat z povědomí občanů České republiky, dají-li se některé země označit historicky jako doopravdy bratrské, jsou to Rakousko a Bavorsko. Navštíví-li našinec folkový festival v Horní Plané (Oberplan), bude překvapen, nebyl-li s tímto faktem dosud obeznámen, jak podobná je kultura českých zemí a především Čech, Rakouska a Bavorska. Lidové písně, kroje, jídlo, pití, zvyky a způsoby – troufnu si tvrdit, že kdyby někdo pustil typickému Pražanovi video z takového festivalu bez zvuku, nebo jen s instrumentální hudbou, nedokázal by od sebe Čechy, Rakušany a Bavory vůbec rozlišit. Kupodivu pro mnohé z hlediska těchto základních kulturních atributů by na první pohled každý rozpoznal lidovou kulturu českou a slovenskou či českou a polskou – klidně jen z fotografií. Mnichov, stejně jako Vídeň, je pro našince městem, kde se může cítit jako doma v Praze – stejně tak bavorský a rakouský venkov, pomineme-li benešovskou devastaci Sudet a bolševickou devastaci celé země, je velmi podobný venkovu českému. Pokud našinec mluví německy, není důvod, aby se v Rakousku nebo Bavorsku necítil jako doma. Právě s ohledem na silné vazby, které na naše jihozápadní sousedy máme prakticky déle než tisíc let, bylo trestuhodné je jakkoliv ignorovat a bavit se pouze s Berlínem jen kvůli nějaké trapné jiráskovsko-nejedlovské hrdosti “prvních mezi plebejci” typu Václava Klause, Jany Bobošíkové nebo dalších germanobijců. Z tohoto pohledu opravdu jde o návštěvu přelomovou a konečně o pokus narovnání oficiálních vztahů s národem, který je nám velmi blízký (nejbližší jsou Rakušané).

V České republice se, navzdory nepěkné perspektivě Paroubkova premiérování, blýská na lepší časy. Čím dál tím více lidí vidí, kam doopravdy mentálně a kulturně patříme, že můžeme mít navýsost korektní, přátelské a důvěrné vztahy s Polskem či Slovenskem, ale Poláci ani Slováci nám kulturně jsou zkrátka a jednoduše cizí (naopak Poláci si jsou se Slováky velmi blízcí). Když jsem před dvěma lety napsal na Neviditelného psa článek o vyhnání tzv. sudetských Němců (ve skutečnosti německy mluvících Čechů), byl jsem jeden z mála, kteří o problému mluvili takhle otevřeně a také jsem to pořádně schytal; čtenáři mě označovali za vlastizrádce, Sudeťáka či potomka slovenských klerofašistů – nemluvě o výhružkách fyzickým napadením. Dnes o tom píše ještě mnohem otevřeněji kdekdo a čtenáři v diskusích tak z 60% tyhle jiráskovce kritizují a staví se k problému racionálně. Jaká to změna k lepšímu! Důkaz, že česko-sudetské a tedy i přeneseně česko-bavorské vztahy byly pošramocené především z české strany, nikoliv ze strany “německých revanšistů”, je dnes evidentní – jakmile více Čechů přišlo ke smířlivému tónu a opustilo nacionalistické kvičení, přátelský duch začal znít i z druhé strany Šumavy. Na letošních Sudetoněmeckých dnech v Augsburgu zazněly projevy uznání vůči Čechům a nesly se celkově v duchu přátelství a společné budoucnosti. Smířlivý tón nasadila i dosud velmi radikální předsedkyně Svazu vyhnanců (BdV) Erika Steinbach. Z tohoto důvodu může být návštěva bavorského předsedy spolu s předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení opravdu přelomová a může jít o nejdůležitější událost v českoněmeckých vztazích od uzavření Česko-německé deklarace.

Právě rozvoj vztahů s Bavorskem a návrat k naší mnohasetleté pravdivé historii, mnohem více než EU i NATO dohromady, budou tou nejlepší bezpečnostní zárukou, aby české země znovu nespadly do spárů východního impéria. To, že si uvědomíme, kdo jsme a kam patříme, je totiž mnohem důležitější, než sebelepší formální aliance.