ŘECKO: Výprodej státní suverenity

Současná vlna mediálního zájmu o řecký téměř-bankrot je pochopitelná – dobře se prodává, ale bohužel média ve svém opojení často přeženou něco, opomenou něco jiné a výsledek je zdeformovaný obraz reality. Problém, který média mají je, že nedokážou vnímat půjčku Řecku jinak, než „půjčku“ nepřizpůsobivému občanovi. Problém je v tom, že je tu ještě větší, politický rozměr celé kauzy.

V praxi vypadá ten obraz řecké tragédie následovně: média se rozhořčí, že lít peníze do Řecka je jako je lít do černé díry a občan může spokojeně pokývat hlavou s vcelku neoriginálním komentářem „o socialistické Evropské unii“. Novinář si zaexhiboval, majiteli deníku to zdvihlo náklad a čtenář si přišel na své, protože se může cítit lepší, než někdo jiný, a to je pocit k nezaplacení. Tím to ale asi tak končí. Novinář samozřejmě nechápe, že ona půjčka má kromě vysokého pětiprocentního úroku nejen charakter dobré finanční investice, ale i investice politické. Myslet si, že Angela Merkel, Nicolas Sarkozy nebo dokonce Silvio Berlusconi nalijí tolik peněz do řecké ekonomiky jen pro krásné řecké oči, je veskrze naivní. Ve skutečnosti jde o počin, který je velmi výhodný pro Evropu a extrémně nevýhodný pro Řecko a jeho dosavadní politickou orientaci.

Jak jsme již psali dříve, Řecko mělo v EU i v NATO roli dlouhodobého potížisty, na jehož sabotérství a zvůli neexistovala žádná efektivní páka. Vědomo si své strategické polohy, kterou poskytuje především NATO a své role z druhé světové války typu „buď mě budete královsky platit, nebo přejdu k Rusům“, bylo Řecko dlouhodobým problémem, který znamenal v praxi, že se muselo Řekům tolerovat bezprecedentní sestřelení spřátelené (turecké) stíhačky, stejně jako třeba vydírání v otázce vstupu Makedonie do NATO a potenciálně i EU. S tím je v okamžiku poskytnutí této půjčky konec. Pro Řecko, které si vydíráním budovalo svou suverenitu, tak končí období umělého zvyšování svého významu a od teď, řečeno s Jacquesem Chiracem, kdykoliv si dovolí vznést námitku, propásne dobrou příležitost mlčet. Nejbližší okamžiky, v nichž Řekové mohou pocítit ztrátu svého vlivu, přijdou za několik let během přístupových rozhovorů s Makedonií – je pravděpodobné, že Řecko bude muset skousnout Makedonii v NATO i EU a to pod názvem, proti kterému Řecko tak dlouho protestovalo. Řecko, které je dlouhodobě ruským trojským koněm (jak příznačné, že) v západním světě, bude muset sklapnout podpatky i v případě jakýchkoliv diskusí o ropovodech a plynovodech přes řecké území z lokalit mimo Ruské federace (podobně jako Nabucco) – to vše s poukazem na to, že pokud se mu něco nelíbí, Evropa ho může nechat zbankrotovat. V této souvislosti připomínám, že od roku 2014 podle Lisabonské smlouvy bude možné na Evropské radě kvalifikovanou většinou zajistit schválení takového legislativního procesu, podle nějž bude moci Řecko být proti své vůli „odejito“ z EU, čili pokud by Řekové nespláceli své pohledávky nebo by neposlouchali vůli ostatních evropských států podle toho, jak je to popsáno výše, mohli by být z EU vyloučeni a jako nečlenská země EU by měli velký problém překonat bruselskou nelibost.

Půjčka má samozřejmě i svůj finanční aspekt. Pětiprocentní úrok slibuje, že vložení těchto peněz do Řecka se musí vrátit s relativně slušným přebytkem, což je v době finanční krize doslova k nezaplacení. To, že dotyčné peníze budou vráceny, celkem slušně zajišťuje diktát ekonomických reforem (jaký by mezi námi prospěl i České republice) – díky nařízeným úsporám, které Řecko bude muset přijmout i kdyby nechtělo (a parlament je už schválil pod heslem „buď to, nebo bankrot“), díky kterým Řecko bude muset být produktivní, a Řekové zaměstnaní ve státní správě budou muset začít sami ekonomicky aktivní, jinak může v zemi klidně vypuknout i 40% nezaměstnanost a kvůli seškrtání sociálních dávek nařízeným nejen EU, ale i MMF, mohou pro lidi bez práce přijít opravdu těžké časy, na které Řekové, na rozdíl od sousedních Bulharů, vůbec nejsou zvyklí. Evropské unii se tak může podařit to, co se nepodařilo zatím nikomu od konce druhé světové války včetně řecké vojenské junty, a sice vyhnat Řekům z hlavy socialistické smýšlení. Na příkladu jiných řeckých kamarádů, Srbů, totiž mohou Řekové velmi dobře vidět, kam to vede, když EU někdo neplatí pohledávky – ekonomické sankce, vízovou povinností uzavřené hranice, mezinárodní izolace. I bojovní Srbové se nakonec přestali vzpírat a začali platit za rozpoutání balkánské války, jak si EU vymínila.

Vzhledem k tomu, že před pár lety by si nikdo neuměl představit způsob, jak Řekům zatrhnout jejich vyděračství takovým způsobem, aby zároveň bylo na celou mezinárodní scénu jasné, že je EU v právu a že Řecko je tím, kdo se musí přizpůsobit – aniž by mohli Řekové hrát sympatickou oběť nátlaku, se kterou se rádo souhlasí, teď se taková možnost naskytla. Zatímco odpor proti „policajtovi“ může být některým jánošíkovsky smýšlejícím sympatické, odpor dlužníka proti exekutorovi sympatický není prakticky nikomu. Zatímco v athénských ulicích si ještě tento rozdíl neuvědomují, v řeckém parlamentu, stejně jako v Berlíně či Bruselu už jde o známou věc. Obrazně řečeno – Řecko svým rozhazovačným způsobem života projedlo svou duši a teď se musí podřídit.