SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ: Kdo tu co slibuje?

Jsem teď v poslední době kousek od Londýna, tak jsem měl možnost sledovat v přímém přenosu debatu Davida Camerona, Nicka Clegge a Gordona Browna z Birminghamu. Musím říct, že kdybych byl britský volič, tak bych situaci nejspíš vyřešil tak, že bych k volbám nešel vůbec.

Co měli všichni tři kandidáti společné – dali by se popsat slovem slibotechna. Jeden sliboval víc než druhý, jeden nesmyslnější věci, než druhý. Z toho, co jsem viděl, by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby Paroubkovo karikované “Zruším Eyjafjallajökull” nebo “Budu za vás menstruovat” řekl kdokoliv z nich. Tím víc mě překvapila reakce médií – podle nich vyhrál debatu suverénně David Cameron. Minimálně z toho co jsem viděl, bych si to opravdu nemyslel.

Ačkoliv se mohu ztotožnit s velkou částí agendy britských konzervativců, už po mnoho let se zdráhám je jakkoliv výrazněji podporovat kvůli jejich lídrovi. Správně, Davida Camerona zkrátka nemám rád a nevěřil bych mu ani nos mezi očima. Proč? Cameron je typický stranický odchovanec, něco jako Stanislav Gross. Kromě umění dělat vnitrostranickou lobby “správným směrem” totiž nikdy žádnou praktickou práci neměl – a to má své důsledky. První – Cameron je ideolog-dogmatik. Něco jako taková kultivovanější verze Františka Matějky. Jeho názory jsou názory per se, které si utvořil bez toho, aniž by o dané problematice něco věděl. Buď podle osobních pocitů, nebo podle toho, co mu navrhli jeho poradci, co může nejvíc “letět”. Od premiéra čekám, že bude mít přinejmenším několikaletou úspěšnou manažerskou funkci v nějaké firmě, nebo bude aspoň něco jeho profesionální obor. Něco, v čem by mohl říct “tomu rozumím, nevěšte mi bulíky na nos”. Druhý důsledek - člověk odkázaný na stranické poradce to dokázat nemůže i kdyby měl sebelepší školu a měl na to sebevíc podřízených. Někdo ovšem potom rozhodnutí dělat musí – a tak se stane, že důležitá rozhodnutí dělají jeho poradci místo něj. A propos – volil jeho poradce někdo? Zná někdo jejich jména? Kde je potom legitimita vzešlá z vůle občanů?

Nick Clegg, předseda liberálních demokratů, je slibotechna par excellence a musím říct, že z těch třech asi největší. Nemá prakticky žádný program, jediné, co dokázal opakovat bylo zázračné slovo change a to, že jeho strana je jiná, než labouristé nebo konzervativci. Jaká – to už moc nezmínil. Z jeho projevu bylo patrné, že cílí především na nespokojené protisystémové voliče, kteří jsou naštvaní na všechno. To příliš státotvorné není.

Gordon Brown je velmi zajímavá kapitola. Rovněž sliboval co to šlo, ovšem jiným způsobem. Jeho hlavní argumentační linie spočívala v tom, že odůvodňoval, proč sociální výdaje zrušit nelze, občas se uchyloval k tomu, že předat vládu konzervativcům by bylo nezodpovědné, protože nikdo neví, co by udělali a takhle je aspoň “jistota” pokračování jeho stylu vlády, který každý zná. Jedno se musí Brownovi nechat – díky tomu, že je premiér a má zkušenosti s řízením státu, má aspoň trochu Ahnung o čem mluví. Ačkoliv se mi zdál z těch tří nejkompetentnější, nevolil bych ho, protože nesouhlasím s jeho způsoby řešení problémů s imigrací (to ale nesouhlasím ani s Cameronem, který sice recept má, ale naprosto nefunkční z praktického hlediska, leč líbivý jako snadné řešení), stejně jako s jeho sociální politikou.

Kandidáty za UKIP a BNP považuji za tak mimo mísu, že bych jim nedal hlas ani omylem. Sečteno a podtrženo, kdyby mi někdo ukázal Camerona, Clegge a Browna poprvé v životě a neřekl by mi, kdo z nich patří ke které straně, nejspíš bych si myslel, že labouristé jsou všichni tři. K Cameronovi, jakožto “stranickému panákovi” mám odpor, Clegg by si se sliby nezadal s Paroubkem a Browna bych považoval s největším sebezapřením za nejméně škodlivou alternativu. Přesto bych nejspíš volit nešel vůbec, protože skutečně zodpovědný přístup, kterým se projevovala například baronka Thatcherová, tam nemá nikdo.