SPOLEČNOST: Cui Bono?

Cui bono – „V čí prospěch?“ Tato otázka platící již od dob starého Říma umožňuje často rozkrýt události zamotané tak, že spiklenecké teorie kolem nich obvykle sahají od duševní poruchy účastníků až po vliv mimozemských civilizací.

Lze ji obvykle aplikovat na cokoliv – atentát na Lincolna, Theo van Gogha, Kennedyho, Franze Ferdinanda, upálení Jana Husa, výbuch raketoplánu Columbia či útoky v moskevském metru. Aplikací tohoto principu obvykle dojdeme k nějakému závěru, ale i tento závěr se nám může vymknout z ruky, protože historické důsledky pak často dospějí k něčemu úplně jinému, než účastníci původně zamýšleli. A to „bono“ měl někdo jiný a po nějakém čase zase další jiný. Uveďme jen pár drobných příkladů:

Zastřelení Franze Ferdinanda v Sarajevu mělo vést k nezávislosti Srbska nebo k První světové válce? Upálení Jana Husa byl zlý úmysl papeže nebo užitečná snaha o názorové sjednocení Evropy proti rozpínajícím se Mongolům? Byl pak Jan Žižka bojovník za svobodu nebo fanatik srovnatelný s působením Usámy bin Ládina? Atentát na Theo van Gogha byla akce islámského fanatika nebo provokace srovnatelná s atentátem Žida Herschela Grynszpana 1938, jenž vedl ke „Křišťálové noci“, nástupu Hitlera a obecné nenávisti vůči Židům? Následně k Druhé světové válce a novým poměrům v Evropě...

Ano, často jediná taková takřka „drobná akce“ vede k dalekosáhlým důsledkům, jejichž Cui bono nelze už vůbec odhadnout. Důvod, proč tento článek je právě na tomto serveru, je následující: všimněme si, že naprostá většina diskuzí se odehrává právě kolem této otázky – kdo za něčím stojí? Nejsme tím výjimeční – toto platilo vždy a platit bude, dokud se z lidí zase nestanou opice, které již podobné otázky nezajímají. Takže diskutujme dál. Přesto by mě však na tom všem zajímalo, zda existuje nějaká obecná zásada, jíž se lze držet za všech okolností a podle ní vše posuzovat. Vědět, že bez ohledu na ten či onen finální prospěch lze odlišit dobré od špatného. Mým osobním názorem (se kterým není potřeba souhlasit) je, že tato hranice je a musí být velice jednoduchá. Takřka triviální – všem srozumitelná a naprostou většinou akceptovatelná. Příkladem mohou být základní demokratické principy:

1) Nárok na život
2) Svoboda názoru, vyznání, pohlaví a rasy
3) Rovné podmínky všem
4) Nedotknutelnost majetku

A to je vše. Za toto má smysl bojovat a to nekompromisně. Neuvažovat dále, protože pak se už pouze zamotáme. Až do tohoto místa bych sám se svými názory dokázal souhlasit. Ale je otázka, jež toto vše nahlodává: Co když je jedna zásada v kolizi s druhou? Pokusme se opět uvést jen tři srozumitelné příklady:

1) Za druhé světové války dokázali Angličané za maximálního utajení v Bletchley Parku dešifrovat německý tajný kód Enigma. Byla to jedna ze zásadních spojeneckých výhod proti Němcům. Co kdyby investigativní novinář na tuto skutečnost přišel? Měl by využít své svobody a tuto skutečnost zveřejnit? Já ne... A co kdybyste byli vy šéfem tajné služby? Dali byste rozkaz k zavraždění tohoto novináře, v případě nutnosti i s jeho nevinnou rodinou? Já ano...
2) Co demonstrace síly při zničení nevinné Hirošimy či při totální destrukci Drážďan? Vydali byste podobný rozkaz? Já ano...
3) V mnoha situacích došlo k tomu, že jedna silná země si udělala nárok na cizí území. Vás by vyhnali z domova a nastěhovala by se tam cizí nevinná rodina. Co nyní? Stáhnout ocas a nechat se vysídlit třeba do Patagonie? Nebo by bylo vhodné pomocí teroristických útoků (i třeba vůči civilnímu obyvatelstvu) dát najevo, že se s tím nehodláte smířit, pokud byste neměli jinou (legální či vojenskou) možnost? Já tady nevím...

Nuže, jak vidíme, kromě jednoduché kriminality je vše složitější a zamotané a obvykle neexistuje jednoduchý princip, jakým by se dalo univerzálně řídit. Takže závěrem, můžeme zapomenout vše výše uvedené a nikam nevedoucí a řiďme se dál pouze svými osobními a morálními názory. Jediným možným (ale nejistým) vodítkem by mohlo být jakési poměření hodnot těch sporných případů – co znamená menší zlo. Ale jelikož obvykle nemáme po ruce všechny informace o daném pozadí akce, pak berme náš názor vždy s příslušnou rezervou a nebuďme radikálními soudci...

M.Adamec