SPOLEČNOST: Schovávání občanky prarodičům po česku i po polsku

V České republice se schyluje k parlamentním volbám, v Polsku k volbám prezidentským. Zatímco v Polsku “generační zlom” proběhl už v roce 2007, v České republice na něj ještě čekáme. Bohužel – zcela nečekaně - ani v Polsku zatím  není úplně vyhráno, a tak se na řecké cestě můžeme s našimi severními sousedy vbrzku ruku v ruce potkat.

Prezidentské volby mají v Polsku mnohem větší váhu, než v České republice. Stejně jako Francie, Polsko má poloprezidentský systém (jsou to jediné dvě země v EU, které ho mají), přičemž zatímco Francie má o něco málo silnějšího prezidenta, Polsko má o něco málo silnějšího premiéra. Přesto však je polský prezident ústavně velmi silný a může blokovat legislativu v případě kohabitace s jemu nepohodlným kabinetem s mnohem větší vervou, než jak to “aktivisticky” předvádí náš prezident. Polský stranický systém je v České republice (ale i jinde) často desinterpretován, protože o moc spolu nesoupeří dvě pravicové strany (Platforma Obywatelska – PO a Prawo i Sprawiedliwość – PiS), ale pravicová PO a levicová PiS. Svým volebním programem i svou politickou praxí se PiS prakticky nikterak neliší od Paroubkovy ČSSD, pouze do toho přidává národně-katolický étos. PiS systematicky blokuje jakékoliv pokusy o penzijní reformu, zdravotní reformu, podporuje zvyšování důchodů a sociálních dávek všeho druhu, drží v platnosti třináctý důchod – a do toho slibuje všechno všem a co je nejlepší – slova Jarosława Kaczyńského až podezřele často obsahují přesně tato slova: “v žoldu PO”, především pokud mluví o jemu nepohodlných novinářích (především z Gazety Wyborczej, ale stejně jako i Jiřímu Paroubkovi přijde Právo moc pravicové, přijde Kaczyńskému i taková Rzeczpospolita často příliš liberální – přitom Rzeczpospolita je pro PiS asi tolik, co Právo pro ČSSD, pozn. aut.). Na tuhle rétoriku a tento styl politiky se samozřejmě lepí kdo? Málo vzdělaní, z dnešního světa vystrašení, spíše starší občané a z nich naprostá většina důchodců. Že politika PiS vede Polsko k řecké cestě je dostatečně zřejmé, nicméně až donedávna to vypadalo, že je situace zažehnána a tato strašidla už nikdo volit nebude – to jsem se domníval rovněž i já. Nemohl jsem se více mýlit.

Stačilo, aby spadlo letadlo s prezidentem Lechem Kaczyńskim a bylo všechno jinak. Poláci, vycepovaní k povinné “úctě k mrtvým”, kterou já občas nazývám společenskou nekrofilií, najednou začali otáčet. Lech Kaczyński dostával v preferencích před nehodou okolo 20%, kandidát PO Bronisław Komorowski kolem 60%. Nehoda to změnila – šance Jarosława Kaczyńského a Bronisława Komorowského jsou vyrovnané a co víc – už se objevily první průzkumy (sice s důvěryhodností STEMu, ale což) favorizující kandidáta PiS. To začíná být vážný problém, pokud by byl zvolen na dalších pět let Jarosław Kaczyński, navíc člověk mnohem ideologičtější a nenávistnější k liberálním hodnotám a kapitalismu než jeho bratr Lech, může se Polsko kvůli jeho vetům dostat do vážných problémů.

V roce 2007 byla v Polsku na internetu kampaň “schovej babičce občanku”, která vyzývala k tomu, aby se všemi dostupnými prostředky zabránilo starým lidem volit a tak projíst budoucnost dnešních aktivních generací. Nevím, kolik občanek se schovalo, ale dva roky národovecko-katolicko-socialistické vlády PiS stačily bohatě na to, aby se zmobilizovali mladí voliči a sesadili idoly jejich rodičů a prarodičů velmi tvrdě. Ačkoliv těsně po smolenské tragédii vypadali Poláci jako sjednocený národ (aspoň v médiích a ve skutečnosti aspoň ve Varšavě – v Krakově se ostře demonstrovalo a pohřeb místní  hromadně bojkotovali, z čehož byla pořádná ostuda), dnes jsou tak hluboce rozdělení, jak dosud nebyli. Mladá generace si v roce 2007 vyzkoušela, jakou má sílu a mobilizace starších generací skrze heroizaci Lecha Kaczyńského ohrozila její vidění světa a směřování Polska do budoucnosti. Starší generace na druhou stranu touží po obnově “starých pořádků” (tím se myslí národovecko-katolický autoritářský režim okořeněný o sociální stát) a vycítila šanci na revanš za rok 2007. V praxi se to projevuje tak, že už v mnoha rodinách spolu kvůli politice mladší a starší vůbec nemluví, mnoho lidí se kvůli konfliktu mezi kapitalistickým liberalismem a socialisticko-katolickým nacionalismem rozhádalo do krve.

V České republice jsme na tom velmi podobně, vezmeme-li v úvahu rozdílnost našich politických systémů. Náš parlamentní ústavní řád dává nejvíce moci do rukou vlády a premiéra kontrolovaného parlamentem a proto jsou naše volby, které začnou za necelé dva týdny, událostí velkého významu. To, jakým způsobem Jiří Paroubek, David Rath a další mobilizují “staré, neschopné a obyčejné”, je už dávno známo a nemusím to našim čtenářům opakovat. Přesto ačkoliv jsem před několika měsíci viděl Jiřího Paroubka v premiérském křesle, začínám mít naději – už naštval až příliš mnoho lidí a pokud mladí voliči opravdu k volbám přijdou, bude to pro něj a jeho stranu studená sprcha. Příští pátek a sobotu se bude v České republice hrát o to, zda si prožijeme naši verzi polských voleb z roku 2007, nebo zda se vydáme řeckou cestou. Nejen polské, ale i slovenské volby ukáží, zda po ní půjdeme či nepůjdeme ze zemí Visegrádu sami. Schovávat starým lidem občanské průkazy je samozřejmě nedemokratické a po všech stránkách z hlediska fair play ohavné. Pokud si ale uvědomíme, co je v sázce... No nic, závěr nechám, milí čtenáři, na vás.