HISTORIE: Hranice možného

Autor Finrod Felagund i jiní často nastiňují chyby a hříchy české minulosti. Za jednu z nejvážnějších pak bývá označováno vyhnání Sudetských němců, případně i vlastní vznik Československa. Těžko samozřejmě polemizovat s těmito názory, protože autoři většinou jen kritizují to, co se stalo, aniž by nastiňovali své představy řešení problému. Kritizování je, jak nás učí zkušenost, vždy výrazně jednodušší.

Osobně se domnívám, že hlavní chyba je v prostém omylu, spočívajícím v záměně ideální varianty s variantou reálnou. Zkrátka, ne vše, co se nám pro jistou historickou situaci zdá být ideálním řešením, bylo také historicky reálné. Představa, že by husitské války neskončily likvidací polních vojsk, ale kompromisem a vznikem jakési „šlechtické a městské republiky“, podporující výrobu a obchod a vedoucí k obrovskému vzmachu Zemí Koruny České, tak tato představa je sice nádherná, ale zcela mimo mísu. Bohužel. Obávám se, že ona pouhá kritika reálných křivd bez nastínění lepšího řešení je právě důsledkem toho, že moc lepších a reálných možností jsme v naší nedávné minulosti neměli… Zkusme se tedy zamyslet nad tím, co bylo možné a co ne a kde bychom pravděpodobně skončili, kdyby se naši dědové a pradědové (babičky ne, genderově byla tehdejší doba ještě značně nevyvážená) rozhodli jinak, než jak se píše v dnešních učebnicích.

Likvidace Rakouska-Uherska bývá označována za katastrofu. Naprosto s tím souhlasím. Na rozdíl od Vladimíra Putina se totiž domnívám, že pokud bylo dvacáté století svědkem nějaké geopolitické katastrofy, byl to spíše rozpad RU než SSSR. Rakousko-Uhersko při všech svých chybách zajišťovalo jistou stabilitu regionu a nadstandardní občanská práva, s nimiž některé následnické státy posléze dost bojovaly. A co především – svou hlavní historickou úlohu, tedy obranu Evropy proti Turkům, tu splnilo na jedničku s hvězdičkou. Troufám si tvrdit, že kolem roku 1526 by nikdo nevsadil ani zlámanou grešli na možnost, že Turkům bude nejen zabráněno proniknout do Evropy, ale budou z ní téměř úplně vyhnáni a skončí jako „nemocný muž na Bosporu“.

Problémem bohužel je, že multinárodní (a multikulturní) státy vzniklé s jedinou hlavní vizí obvykle nebývají stabilní, a pokud je tato vize překonána, je nutné přijít s něčím novým, co by národy udrželo pohromadě i přes logické odstředivé tendence. Ne snad, že by se ve středu Evropy neobjevovala spousta jiných problémů, proti nimž slibovalo být RU záštitou – například velkoněmecký nacionalismus byl především v českých zemích vnímán s velkými obavami. Bohužel, Maďaři a jižní Slované tyto obavy nesdíleli, pro ty byl takový strach celkem okrajovou záležitostí. Stejně tak to bylo i s případným strachem z Ruska – je třeba zdůraznit, že Ruska se v té době u nás nejen nikdo nebál, ale naopak na ně někteří hleděli s neskrývanými sympatiemi, jež poněkud znervózňovaly rakouské státní orgány.

Otázka, co vlastně drží mnohonárodní říše pohromadě, je na jiný článek, asi neexistuje jednotná a jediná odpověď, naopak, tendencí a sil je mnoho a v různých historických dobách a situacích se liší. Nejspolehlivější je obvykle vnější nepřítel – a ten v případě Turecka odpadl. Německo naopak za nepřítele považováno nebylo – alespoň u německy mluvícího obyvatelstva. Mezi národy RU nadto vznikaly silné třecí síly, kdy se ty „ujařmené“ domnívaly, že mají nárok na větší podíl na moci, než je jim připuštěn. Není podstatné, zda se tyto domněnky zakládaly na pravdě – podstatné je, že to bylo víceméně všeobecné mínění.

Pokud se zaměříme na situaci českých zemí, zjistíme, že v předvečer světové války byl mezi Čechy a Němci vykopán příkop obviňování, závisti, nesnášenlivosti, šovinismu, prostě kočka a pes zavřeni do jedné boudy. Opět nemá smysl zkoumat, kdo na tomto stavu nese větší odpovědnost, fakt je, že tu byl. A Němci na něm rozhodně nebyli bez viny – stačí se například zmínit o skutečnosti, že na nátlak německého obyvatelstva se František Josef I nikdy nedal korunovat na českého krále, což bylo samozřejmě českou veřejností vnímáno jako potupné. (Nemohu si nerýpnout, ale čím to je, že Němce tehdy vlastně nikde moc rádi neměli? Holanďané, Belgičané i Dánové se jich báli, Francouzi a Italové je nesnášeli, Poláci jakbysmet…:-) Vyřešilo by tuto situaci nějaké federativní uspořádání, třeba i tvrdě prosazené vítěznými mocnostmi po válce? Jak by tato federace fungovala? Je třeba nezapomenout na fakt, že u nás byli odpůrci federativního zemského uspořádání především Němci, neboť si dobře uvědomovali, že v takovém případě by se stali menšinou.

Nemohu detailně hodnotit celé RU, protože jednotlivé lokální problémy neznám, ale obávám se, že případná federace (kde by si každý z národů – Češi, Slováci, Slovinci, Poláci, Rusíni, atd. ukousl svůj díl) by byla zcela neakceschopná a nakonec jediné, co by ji ovládalo a co by veškeré její politice dominovalo, by byly žabomyší spory ve stylu pomlčkové války na počátku devadesátých let. A konec tohoto soustátí by lehce mohl připomínat Jugoslávii, která se mu v lecčem podobala. Pravda, v případě opravdu funkčního RU by asi vůbec nevznikla 2. světová válka, protože Německo by asi nebylo schopno postupně posbírat malé státy a díky tomu zesílit, ovšem je právě otázka, zda RU vůbec mohlo být funkční v této tak nacionalisticky vypjaté době. Samozřejmě, z dnešního pohledu jen kroutíme hlavou, proč bylo mezi tehdejšími národy tolik zášti, bohužel, to je realita. Opravdu si nemyslím, že by napětí a nesnášenlivost vnesly do střední Evropy až smlouvy z Versailles, Trianonu a Saint-Germain-en-Laye.

Samozřejmě, můžeme meditovat nad nějakými historickými berličkami ve stylu „protektorátu“ vítězných mocností nad RU a la NDR a NSR, což by snad mohlo v delším časovém období překlenout napětí a vést ke stabilitě, bohužel, něco takového není asi reálné. A ještě ve spojitosti s Velkou hospodářskou krizí, která přišla nějakých deset let po skončení války, si opravdu neumím představit, jak zajistit poměrně labilní a napětím nabité federaci klid na konsolidaci a stabilní fungování.

Pokud opustíme myšlenku zachování jednotného státu, otevírá se před námi spousta možností, jak by RU mohlo být rozděleno, aby výsledek byl lepší, než je dnes. Můžeme si představit jeho rozsekání na maličkaté státečky ve stylu jedna národnost = jeden stát. Případně rozdělit jej na Rakousko a Uhersko, kde by se federativní problémy snad daly separátně vyřešit lépe. První možnost byla dle mého názoru nereálná, protože mnohé miniaturní celky by nebyly životaschopné. Stačí si uvědomit, kolik problémů znamenalo pro naše země odtržení Sudet v roce 1938. Minimálně u nás byly tyto země vždy historicky spojené a tudíž vše, od dopravy po vzájemně závislé obchodní vztahy, fungovalo v rámci jednotného území. Možnost druhá by snad mohla být reálnější, ovšem za předpokladu, že by majoritní národnosti byly ochotny připustit minoritám podíl na moci a byly ochotny je adekvátně chránit. V tomto směru si to v uherské části moc nedovedu představit, no a u nás… Celou druhou půlku devatenáctého století bylo hlavní starostí Němců nepřipustit česko-německé vyrovnání. Že by najednou ochotně a bez zášti svolili k něčemu, co jim před tím ani v nejmenším nešlo pod nos? Přiznejme si na rovinu, že mezi Němci a Čechy panovala nesnášenlivost v mnoha dobách. Pochopitelně, existovala období, kdy národnost neznamenala zásadní problém – konkrétně v 16. až 18. století, vlastně až do snah Josefa II spojit všechny své poddané jednotnou úřední řečí. Nicméně 19. století bylo poznamenané nacionalismem, taková je realita a ta pochopitelně vzájemné vztahy národností RU silně ovlivnila. Ostatně, stačí se podívat i v dnešní době třeba do Jugoslávie, případně do Iráku, na Srí Lanku atd., jak je duch nacionalismu živý dodnes.

Můžeme se zamyslet i nad možností mnohem lepšího zacházení s minoritami v následnických státech, přiznání federace Slovákům, větších práv Maďarům a Němcům atd. Obávám se ale, že maďarské a německé menšiny by jakékoliv ústupky stejně neukonejšily – oni prostě nový stát nechtěli a basta. Dá se to chápat a nespravedlnost výše uvedených smluv je evidentní, bohužel, v reálných historických souvislostech se opravdu těžko hledá řešení jiné, lepší, stabilnější, které by usmířilo opravdu všechny. Obávám se, že ideální varianta ani neexistovala.

Přeskočme meziválečné období i válečnou vřavu a podívejme se do onoho hojně citovaného a vzpomínaného roku 1945. Sudetští Němci jsou označeni za nežádoucí viníky a potupně hnáni do Německa jen se skrovnými zavazadly. O rabování, znásilňování a vraždách nemá smysl ani mluvit a už vůbec je omlouvat. Že se jednalo o etnickou čistku je prostý fakt. Není to nic, na co by snad měli Češi být hrdí. Počet mrtvých je sice zajímavý pro historiky, ale principiálně není zas tak podstatný. Špatnost tohoto „konečného řešení“ je evidentní. Nutnost omluvy a politování také. Ale existovala vlastně nějaká jiná možnost?

Dnes jsme svědky neustálého obviňování Čechů, jak se zachovali špatně, přičemž je významně zdůrazňováno, že zlé činy nelze omlouvat předchozí nacistickou brutalitou, že na dějiny nelze pohlížet jako na sled příčin a následků (oblíbené tvrzení B. Doležala), že se jedná o kolektivní vinu dnes neakceptovatelnou. Problém této argumentace je právě v onom zcela špatném dějinném pohledu. Beze sporu se jedná o kolektivní vinu DNES neakceptovatelnou. Z DNEŠNÍHO pohledu nelze omlouvat vyhnání nacistickou brutalitou. Ale dějiny, ať se na mne nikdo nezlobí, jsou sledem příčin a následků. Jakmile příčiny a následky vynecháme, dostaneme sled izolovaných událostí, které nemáme žádnou šanci právě pro jejich izolovanost pochopit. A právě proto nelze vyhnání vytrhnout z kontextu doby, z okamžiků těsně po strašném strádání a stresu války, kdy Němci všude v Evropě byli extrémně neoblíbení, kdy prakticky všude v okupované Evropě nebylo k lynči Němce daleko, kdy ještě osmého května bylo možné jakéhokoliv pražského „teroristu“ bez soudu odpravit, zatímco od devátého se to prý v obráceném gardu zčistajasna nesmělo. Mohu připomínat například stříhání dohola „německých čubek“ ve Francii, což se samozřejmě s brutalitou vyhánění u nás nedá srovnávat, nicméně ilustruje poválečnou nevraživost ke všemu spjatému s Němci. Zkrátka, po válce byly česko-německé vztahy na nejnižším bodě pomyslné stupnice za celou dobu naší národní existence. Nelze to nechápat. Ano, beze sporu jsme jako národ zdaleka netrpěli tak, jako Poláci či Srbové, nicméně i tak jsme si užili své, stejně jako ostatní porobení v Evropě. Neměli jsme je rádi. Ani v nejmenším.

Dobrá, zkusme se nyní v myšlenkách vrátit do této doby a představit si jiné, lepší, humánnější řešení, než vyhnání. Co se vlastně mělo dělat? Ustanovit soudy a soudit každého z Němců zvlášť? Nedovedu si představit, jak v tehdejší rozjitřené atmosféře zajistit zákonnost pro tolik lidí. A kromě toho – soudit 2,5 miliónů potenciálně podezřelých? S rychlostí našeho soudnictví by to byla věčná kauza. Ano, asi by to bylo zcela spravedlivé a nejlepší – za předpokladu, že by se podařilo obstarat velké množství nezaujatých soudců, dostatečné podklady, odolat vábení veřejnosti volající po lynči „sprostých podezřelých“… Cítíte v těch podmínkách stejně obrovské množství iracionality, jako já? Ale dobře, buďme velkomyslní, máme soudce, máme odsouzené, které spravedlivě potrestáme, a máme…ten zbytek, cca 2,5 milionu nevinných ale totálně neoblíbených Němců, které bude třeba chránit vojskem proti neustálému propukání národnostních vášní. A vojsko se nepřetrhne. Němečtí muži se vrátí z Wehrmachtu a zde budou vystaveni šikanování jako bojovníci nepřítele. Budou to občané druhé kategorie a to po mnoho let. Komunistickému převratu to nezabrání (těžko si představit, že by Němci měli v těch vypjatých a rozhodujících létech volební právo…) a poté to budou právě Němci, na které se skvěle shodí jakýkoliv neúspěch budování světlých zítřků. Sudety nebudou zcela zlikvidovány, ale stanou se nepohodlným zapomenutým územím, do kterého se nebude investovat ani to skromné množství komunistických prostředků.

Řekněme si zcela na rovinu – po druhé světové válce v Evropě neexistuje stát s významnou německou menšinou. Pokud nějaké státy takové menšiny měly (jako Československo či Polsko), tak je vyhnaly. A tudíž se jen těžko hledá nějaký příměr, příklad, jak by mohlo vypadat soužití mezi majoritou a nenáviděnou německou minoritou. Můj odhad je pochopitelně asi nepřesný, pokud chce někdo věřit ideálům, že by Němci získali alespoň svá předválečná práva, svou univerzitu, školy, spolky, strany, nechť tomu věří. Já jsem realista. Pokud se Němcům v tomto státě nelíbilo před válkou, po ní by jejich situace byla nesnesitelná. Tentokrát doopravdy.

V ekonomii platí, že na korektních transakcích vydělávají oba subjekty. Toto bohužel v historii říci nelze. Právě naopak, jen málokteré historické „transakce“ jsou zcela vyrovnané. Častější je situace, kdy jeden stát, národ, zkrátka subjekt, se obohatí, ať už jakkoliv, na úkor druhého. Bohužel, můžeme se nad tím pohoršovat, ale historie, zvláště ta evropská, je souvislý sled válek, násilností, okupací, obohacování se na úkor. Současné období míru je v tomto kontextu zcela mimořádné. Česká minulost, opět v tomto kontextu, není o nic horší či lepší. I my jsme v průběhu věků leccos ztratili (Slezsko, Lužice) a našim předkům to nebylo líto o nic méně, než nyní potomkům odsunutých ztráta vlasti. Dvacáté století, co si budeme povídat, nám ukázalo spíše šťastnější tvář. V obou světových válkách jsme (téměř bez vlastního přičinění) slízli smetanu vítězů. Komunismus byl bezesporu tragédií, ale mohlo být hůř. Neztratili jsme národní vědomí, jazyk, suverenitu ani historická území. I lidské ztráty během obou válek byly velmi podprůměrné.

V průběhu staletí se různé národy pokoušely o evropskou hegemonii. Nejprve Římané, poté Frankové, Španělé (či spíše Habsburci), Francouzi, Němci… Zatím se nikomu nic takového nepodařilo. Onen poslední tragický německý pokus byl málem úspěšný. Ale podmínky diktují vítězové, pokud si Němci stěžují na svůj osud, měli válku vyhrát. V takovém případě by to byli oni, kdo by diktoval, a my bychom museli poslouchat. Za své činy je nutné nést důsledky.

Naši bývalí němečtí spoluobčané jsou bohužel ti, kteří ztratili. Vlast, majetek a do budoucna patrně i národní povědomí. Rozpustí se v moři svých bratranců a za pár desítek let se stanou jedním z mnoha jen a pouze historických pojmů. Pokud se dva národy sváří o jedno území, jen těžko se hledá ideální kompromis, obvyklá je větší či menší výhra jednoho z nich. Ten pak má ctít velkomyslnost, v tomto ohledu jsme tedy bezesporu selhali. Historie není spravedlivá. Ve sporu o českou kotlinu jsme ale nad sudetskými Němci zvítězili. Možná to není morální a zasloužené. Ale je to reálné.

Pavt