POLSKO: Prezidentské volby v plném proudu

První kolo prezidentských voleb skončilo. Podle očekávání se do druhého kola dostali kandidáti PiS a PO – Jarosław Kaczyński a Bronisław Komorowski. První kolo druhý jmenovaný s nepříliš velkým rozdílem hlasů vyhrál; významný podíl hlasů ovšem připadl i propadlému kandidátovi levice Grzegorzi Napieralskému. Zejména jeho voliči rozhodnou o tom, kdo se stane příštím polským prezidentem.

Obávám se, že mnozí novináři, komentujíce zahraniční politické dění, si neuvědomují realitu země, o které píší, a tak se dopouštějí hrubých desinterpretací – české novináře nevyjímaje. Nějakým divným počinem se v českých zemích zažilo, že v Polsku neexistuje téměř žádná levice, jsou tam dvě pravicové strany, přičemž jedna je “jako Klaus” a druhá je “taková jiná pravice”. Na způsobu, kterým česká média komentují současné prezidentské volby v Polsku přitom není nic mylnějšího.

Rozhoduje-li de facto o tom, kdo bude budoucím prezidentem naší sousední země, elektorát strany SLD (Sojusz Lewicy Demokratycznej – obdoba naší SPOZ, tedy jakási podivná sociální demokracie, která je vcelku atlantistická, ale je promíchaná s členy bývalé totalitní strany PZPR), je to volba velmi nečitelná a ani při, troufám si říci, slušné znalosti polské společnosti a polského politického systému, bych si nevsázel příliš nahlas, kdo by mohl vyhrát. Ukazuje se totiž, že pravolevé schéma tady zdaleka nestačí a pokud chceme vyjádřit příchylnost voličů SLD k PO nebo k PiS, musíme vzít v úvahu spíš mně mnohem oblíbenější spektrum ve tvaru rovnostranného trojúhelníku, kde na jedné straně je konzervatismus, na jedné liberalismus a na poslední socialismus. Voliči SLD stojí většinou zhruba uprostřed pomyslné těžnice z bodu “socialismus” na stranu konzervatismus/liberalismus, respektive drží se nějaký ten stupínek nalevo nebo napravo podle toho, jak moc jim vadí kapitalismus (takoví jdou s PiS), nebo jak moc jim vadí ultrakatolická doktrína (takoví jdou s PO). Mnozí ale považují PO i PiS za takovou ztrátu času, že je velmi pravděpodobné, že nepřijdou volit. Můj přibližný náčrtek politické orientace jednotlivých prezidentských kandidátů ukazuje umístění všech tří kandidátů – voliči Napieralského se ovšem nepohybují všichni tam, kde Napieralski, mohou být z pravé i levé strany těžnice z bodu “socialismus”.

Jarosław Kaczyński ještě více než jeho zesnulý bratr reprezentuje ideologii, která by se dala nazvat “národně-katolický socialismus”, přičemž tam, kde Lech dával více důrazu na tu “národně-katolickou” část, Jarosław dá spíš na ten socialismus (čtěte: sociální jistoty, přerozdělování, odpor vůči jakýmkoliv reformám, spoluúčasti ve zdravotnictví či školství, znáte to všichni sami z programu ČSSD). To by mohl být pro pravicově smýšlejícího voliče trochu problém, protože hlasy, které šly v prvním kole kandidátu SLD, by mohly připadnout právě Kaczyńskému, který ve své volební kampani nejvíce probíral tři věci: 1) různé teorie spiknutí údajně stojící za smrtí jeho bratra, 2) poplatky ve zdravotnictví a kategorický odpor vůči nim (dokonce osočování svého protikandidáta tím, že chce privatizovat veřejné zdravotnictví, ačkoliv to nebyla pravda), 3) zvyšování důchodů a zachování třináctého důchodu. Není třeba dodávat, že výše uvedené sociální výhody by Kaczyński musel platit na dluh.

Bronisław Komorowski není nějaký vyložený liberál, těch má PO mnohem více ve vládě, ale coby “konzervativnější” tvář PO byl nasazen právě kvůli tomu, kdo měl být zpočátku jeho oponentem – tedy Lech Kaczyński. Fakt, že šikovně přebral národně-katolickou rétoriku, kterou dokáže držet mnohem klidnějším způsobem, než jeho konkurent, vede Kaczyńského k silnějšímu profilování se na poli sociálních jistot – a je otázka, kterých voličů přijde k volebním urnám více, jestli těch, kterým se říká v českých luzích a hájích “třicetikorunoví”, nebo těch pravicových. Vzhledem k dalším faktorům, jako například že volby budou v termínu letních dovolených (upřesním – kdy Poláci 21. století jezdí na letní dovolené, ultrakonzervativní “třicetikorunoví” voliči zpravidla zůstávají sedět doma, většina z nich nikdy v zahraničí ani nebyla), je velmi nejisté, kdo se polským prezidentem nakonec stane.

Vzhledem k silnějším pravomocem polského prezidenta proti tomu českému by bylo zvolení “sociálně citlivého”, ultrakonzervativního, občas paranoidního a protireformistického Jarosława Kaczyńského poměrně velkou pohromou pro vládu, která se snaží zemi reformovat, protože jeho veta by mohla ublížit chystané zdravotní či školské reformě – nebo stavbě nové jaderné elektrárny. Nutno podotknout jeden aspekt polské politické scény, na který z České republiky nejsme zvyklí – v Polsku je velmi silné antijaderné hnutí, které se rekrutuje především z řad početných horníků a venkovanů. Venkované mají k odporu vůči jádru především jeden důvod – jádro by připravilo o práci horníky, kteří jsou vnímaní jako rozhodující síla Solidarności z 80. let, stejně jako pracovníci loděnic. Bohužel si neuvědomují, že umělá přezaměstnanost v polském hornickém sektoru, stejně jako kdysi v loděnicích (pod heslem “přece nevyhodíte hrdiny revoluce na ulici”), tyto firmy jednoho dne položí. Není to však jen sentiment vůči horníkům, ale rovněž i šikovná demagogie zejména z řad odborů, která se, podobně jako v Rakousku, snaží jakoukoliv jadernou elektrárnu přirovnávat k Černobylu a o každé jaderné elektrárně mluvit jako o potenciální bombě.

Z úst jednoho “klasického Poláka” jsem slyšel tvrzení, že “ta mladá generace”, co volí PO, je otevřená světu a nelpí na tradičních paranoidních bojovnických doktrínách, bude poslední generací Poláků. Samozřejmě, že šlo o přehnané tvrzení, pouze to bude konec Poláků, jak byli známí posledních 90 let. A z vlastní zkušenosti s nimi i s těmi “Poláky 21. století” musím říct, že čím dříve ti staří vyklidí politické pole pro ty mladé, tím lépe pro celou zemi. V těchto volbách se ukáže, kteří mají navrch.