SPOLEČNOST: Přišel čas zvážit obrozenecké mýty?
Ačkoliv jsem se narodil v Praze, mám v České republice blízko především ke Královéhradeckému kraji, konkrétně ke Dvoru Králové nad Labem. Kdo do Dvora přijede v nynějších dnech na náměstí, zjistí, že kromě mariánského sloupu, radnice, stavebních strojů, rozkopané dlažby v důsledku masivní rekonstrukce centra města a všudypřítomného lešení se tam vyskytuje též prazvláštní kašna.
Když cimrmanologové navrhovali postavit na pražském Malostranském náměstí sochu Járy Cimrmana místo někdejší sochy maršála Radeckého, publikum v divadle se tomuto návrhu smálo jako dobré recesi – a já jejich smích sdílím. Představte si ale situaci, že přijde někdo, kdo podobný návrh myslí smrtelně vážně. Vítejte ve Dvoře Králové nad Labem. Královédvorský rodák Václav Hanka, velký obrozenec a vlastenec, měl v polovině 19. století pocit, že Češi mají málo historických hrdinů a literárních památek, a stvořil technicky velmi zdařilý falsifikát dokumentu později známého jako Rukopis Královédvorský, který měl „objevit“ ve věži dvorského kostela. Masarykovi trvalo později mnoho let, než úspěšně prokázal, že jde o falsum – a i přesto obrozenecká ekipa měla velký problém toto akceptovat. Ačkoliv byl rukopis, jak bylo řečeno dříve, technicky velmi zdařilý, Hanku prozradil především styl, jakým byl psán. Hanka totiž popisoval – smyšlené – události století devátého očima člověka žijícího ve století devatenáctém. Stejně jako po bitvě u Slavkova nebyl mír mezi Francií a Rakouskem uzavřen v Bratislavě, protože žádná Bratislava tehdy nebyla, nýbrž v Prešpurku (maximálně tak v Pozsony či Preßburgu), neseděly ani reálie popisované Hankou v Rukopisu Královédvorském. Hrdinou jednoho z rukopisů byl právě Záboj, jehož sochu nechalo město zbudovat před několika lety na královédvorském náměstí nikoliv z recese, ale z vlasteneckého cítění. Co na tom, že falešné, hlavně, že naše.
Bez ohledu na to, co si myslím o působení TGM v roli prezidenta první republiky (nehledě na můj názor na první republiku samotnou; naši pravidelní čtenáři nejspíš mé monarchistické choutky znají), velmi si cením jeho kariéru akademika a intelektuála, který stál před první světovou válkou jako hlas rozumu a racionality proti lidem jako byl Hanka nebo Jirásek, kteří dělali ze smyšlených pohádek českou historii. Ironií osudu se Masaryk nejen po své smrti, ale už za svého života, stal obětí podobných národovců, kteří z něj udělali zlaté tele. Obrozeneckých mýtů bylo naneštěstí víc, než jen pokud jde o ty nejviditelnější podvody typu Rukopisu Královédvorského či Rukopisu Zelenohorského. Jiráskovy Staré pověsti české, z nichž se udělala postupem času div ne učebnice dějepisu, stejně jako Proti všem, Psohlavci a podobné další knihy desinterpretovaly českou historii, vztah Čechů a Němců, zatajovaly existenci dvojjazyčného českého národa a prezentovaly smysl českých dějin v docela jiném světle, než do jakého patřil. Bohužel s národním obrozením tvorba takových mýtů neskončila.
Troufám si tvrdit, že většina českých historiků, stejně jako učitelů dějepisu na školách o historii českého státu bohapustě lže, a co hůř, často o tom ani neví. Vztah Čechů k Rakousku-Uhersku v době jeho trvání, mírové dohody z konce první světové války s jejich důsledky, pravý charakter vyhlášení republiky 28. října (tedy pár intelektuálů podpořených legionáři si udělalo palácový převrat, který s pomocí mocností nepřátelských Rakousku-Uhersku vyšel bez jakékoliv masové podpory českého obyvatelstva), Benešova účast v Locarnu, život Konrada Henleina a vznik a charakter SdP, účast Beneše a jeho sekretáře Nečase na vyjednávání s Hitlerem před Mnichovem o předání území Německu výměnou za možnost vyhnat zbytek českých Němců do Říše a uznání Beneše jako suveréna ČSR, souhlas premiéra, jakož i zbytku československé vlády o odtržení pohraničí ještě před vznikem Mnichovské dohody, zahraničně-politický amatérismus československých elit, fakt, že Beneš v Londýně nebyl v čele uznané vlády v exilu ale jako soukromá osoba, se kterou Angličané nechtěli nic mít, protože koho mohl, toho podrazil, aby se pak v roce 1943 dal dohromady se Stalinem a výměnou za Stalinovo krytí při vyhánění německojazyčného obyvatelstva slíbil Stalinovi, že ČSR bude loajálním členem budoucího východního bloku. Ne Gottwald v roce 1948, ale Edvard Beneš už o pět let dřív přivedl Československo do bolševické záhuby a spárů východní říše. Týž Beneš po válce ukradl majetek Antonínu Baťovi, republice zcela oddané a věrné rodině Schwarzenbergů jakož i rodině Lichtenštejnů a mnoha dalším, tentýž Beneš, aniž by měl jakýkoliv legální mandát, odevzdal Sovětskému svazu Podkarpatskou Rus, aby zaručil, že budou společné hranice mezi SSSR a Československem. Týž Beneš vydal desítky tisíc protikomunistických ruských emigrantů včetně žen a dětí Stalinově NKVD, týž Beneš stál za falešným obviněním a podlomením zdraví Vlasty Buriana. Týž Beneš způsobil během své vlády mnoho dalšího zla generální amnestií pro zločince, kteří vraždili německojazyčné obyvatelstvo, týž Beneš zakázal jiné než socialistické politické strany už v roce 1945 vytvořením „národní fronty“. Tento člověk se podle našich současných zákonů zasloužil o stát, po tomto člověku jsou pojmenovány mnohé ulice a mnohá náměstí v České republice, většinou ty, co patří k nejvýznamnějším. Slavnostně jsme zřídili Ústav pro studium totalitních režimů, aby tomuto bylo zakázáno zkoumat období mezi lety 1945-1948. Když nám někdo naši obrozeneckou pohádku zpochybní, Klaus, Bobošíková, Mach a další novodobí obrozenci vyrazí jako jeden šik chránit mýtus a legendu o hodných Češích, kterým se jen a jen ubližovalo. Už by bylo na čase vzít si pro jednou dobrý příklad z TGM a říct těmto mýtům jasné DOST.
Na českých školách se dějepis dodnes učí jako předmět, ve kterém buď není dost času na probrání nejnovější historie, takže se o většině událostí 20. století mlčí, nebo se o historii otevřeně lže. Po druhé světové válce začalo být v civilizované části Evropy (rozumějte: ne u nás) moderní zkoušet vydávat společné učebnice dějepisu pro více zemí, nejlépe pro země, které byly kdysi znepřátelené. Aby taková učebnice mohla vzniknout a mohla i něco naučit, musí popisovat pravdu. Bohužel, u nás je stále zvykem považovat dějepis za propagandu národních úspěchů (často domnělých), a ne za soubor skutečností, které se doopravdy udály. Dokud se ale k nelichotivým částem našich dějin budeme chovat jako Turci k otázce arménské genocidy, budeme civilizačně přináležet spíše k tomu Turecku, než k Západu, u něhož bychom se rádi viděli. S radostí pozoruji, jak v posledních několika málo letech dochází k určitému posunu a zvyšování počtu lidí, kteří pátrají po pravdě místo po obrozeneckých báchorkách. Doufám jen, že nám kvůli opožděnému vymření generace Falmerů, Grebeníčků, Vlků, Streitů, Bobošíkových, Machů či Klausů neujede další taková šance, jakou byl za časů Edvarda Beneše Marshallův plán. Parlamentní volby z roku 2010 mi určitou naději dávají.
Komentáře
Pravdou je ovšem také to, že za vítězstvím Schwarzenberga (budeme-li personifikovat) stojí určitá bulvarizace, nebo chceme-li trivializace české politiky. To nic neříká o jeho osobnostních kvalitách, které já nepopírám - velmi pozitivně hodnotím jeho úlohu na ministerstvu zahraničí, horší to už je s jeho působením v Senátu. Ale je jasné, že podobně jako u Baracka Obamy tady zvítězila jistá značka, marketingově dobře prodejný typ. Chci říct, že většina mladých lidí, kteří podlehli kouzlu pana knížete, by při jiné konstelaci asi daleko spíš volili "zelenou" levici a pravděpodobně ani neznali program TOP 09. Tuto stranu je třeba považovat za faktického vítěze voleb, ale není to kvůli tomu, že by dokonale pochopili a vystihli politickou realitu. Osobně jsem velmi zvědavý na jejich další působení ve vládě a v Poslanecké sněmovně.
Nemyslím, že TOP program byl mladým voličům neznámý. Výsledky projektů typu "kohovolit.cz" vpodstatě odrážely výsledky voleb mezi mladými. Tyto projekty se dotazovaly právě na podporu programových priorit a internetová veřejnost dávala podporu programu TOP kolem 40% taktéž.
Abych dostál svému zvyku a odkázal na nějaké zahraniční volby. Podpora zelené levice je kupodivu slabá - mezi mladými - i v Rakousku. Tamější zelená strana si mnoho slibovala od posunutí voličského věku na 16 let, prosazení ústavní změny je stálo mnoho sil. Ovšem jediným výsledkem bylo, že k volbám přišla venkovská a učňovská mládež a zvláště krajní pravice (zejména BZÖ, jíž průzkumy přisuzovaly prohru) a konzervativci těžili z úsilí "městské zelené levice". A ani tam se neukázalo, že by mládež nevěděla koho volí. Důkladnější studie často odhalí, že v určité společenské skupině je podpora názoru údajně povrchně známého velmi hluboká.
Myslím, ostatně, že jsem zde již psal, že řada mladých Holanďanů považuje, dle průzkumu, za svůj vzor J.Calvina a souhlasí s řadou jeho relativně nejradikálnějších ultrakonzervativních postojů. Některé skupiny umí překvapit...
Glosátor
Výborný článek. Škoda, že takové nemohou vycházet i v oficiálních médiích, aby Češi začali trochu přemýšlet. Někdy mi přijde, že více báchorek o vlastních dějinách než Češi (případně Slováci a Srbové) jiný národ snad ani nemá.
Především mne fascinuje fakt, jak "tepete" české "národovectví", když, co si budeme povídat, Češi v tomto ohledu na tom nejsou ani nejhorší, ani nejlepší, prostě obyčejný průměr. Český národ, stejně jako ostatní národy v Evropě, není ničím zvlášť výjimečný, a to ani pozitivně, ani negativně, ani nějakou speciální "sebeheroizací". Žil jsem rok v Itálii, a pokud jste někdy nějakého Itala potkal, tak jistě víte, že takové sebevědomí, jako oni, hned tak někdo nemá. Případně připomínám Napoleonův výrok, že "Jana z Arku je důkazem, čeho je jen francouzský génius schopen", který by Vám, troufám si tvrdit, dodnes každý Francouz nadšeně podepsal. O sebevědomí španělském či maďarském ani nemluvě...
Chápu, že nemáte rád Beneše, na druhé straně mne fascinuje, jak jej činíte odpovědného za věci, které evidentně ovlivnit nemohl. Nebo myslíte, že i ta proslulá krutá zima v jednačtyřicátém je jeho dílo?:-) Beneš selhal především svou naivitou, s níž se domníval, že se Stalinovi a komunistům dá věřit a může se s nimi počítat jako s partnery. Bezesporu nese politický díl odpovědnosti za fakt, že nám tu soudruzi vládli přes 40 let. Ale že by mohl Stalinovi rozmluvit odebrání Podkarpatské Rusi či perzekuci ruských emigrantů, to je skutečně naivní myšlenka. Beneš se se Stalinem bavit musel, pokud nechtěl skončit jako Sikorski, a je velká otázka, co z Vámi vyjmenovaných hříchů šlo udělat zásadně jinak. Bohužel, přiliš prostoru k manévrování tu nebylo, pokud vůbec byl jaký. (Vaším zásadním problémem v pohledu do historie je totiž neschopnost postřehnout, že při některých historických událostech prostě nebylo mnoho možností volby) Takže se dá v jistém směru říci, že největším osobním Benešovým hříchem bylo poklidné předání moci komunistům a tím legitimizace tohoto aktu. Případný odpor by sice byl zbytečný a marný, nicméně aspoň by si zachoval páteř...
Přeji hezký den i víkend a více optimismu, nejsme na tom zas tak špatně!:-)
Pavt
Souhlasím s Vaší základní tezí, že uvědomění si vlastní malosti a "průměrnosti" je základem k tomu, aby na sobě (člověk, národ, stát) začal pracovat. Dokonce bych si toto dovolil zobecnit ve své oblíbené úsloví - moudrý člověk je ten, který si je vědom vlastních limitů.
Já se osobně domnívám, že zde v českých zemích (abych snad jako rozený Brňák neurazil Moravany...?:-) existovala jistá "ideální" situace vzájemné soutěživosti. Žili tu vedle sebe Němci, Češi a Židé a každý chtěl být tím nejlepším. Češi měli svého Sokola a Orla, Němci ty své "turnery", nevím, zda neexistovala i nějaká židovská cvičební organizace, ale zkrátka každý chtěl vyniknout. Ve sportu, v kultuře, v ekonomice.
Bohužel, tohle se nepodařilo uchovat. Ale, a to bych chtěl VELMI zdůraznit, nemohou za to jen Češi. Bohužel se české země nestaly jakýmsi Švýcarskem, kde díky staletému soužití spolu jsou schopni žít dohromady Italové, Francouzi a Němci a považovat se ne za tyto jednotlivé národy, ale za Švýcary. Mám pocit, že ve své interpretaci dějin (aspoň, jak jsem ji pochopil i z dalších Vašich článků) poněkud podceňujete německý nacionalismus. Ten tu byl. A byl velmi silný a každý z nás ví, kam vedl.
Z Vašich článků jsem pochopil, že by pro Vás ideálem bylo zachování jakéhosi demokratického Rakouska-Uherska. Bohužel, obávám se, že to nebylo historicky reálné. V oněch kritických okamžicích o zachování monarchie v podstatě nikdo nestál - Maďaři chtěli svou velkou říši, Poláci své Polsko, "naši" Němci připojení k Říši, no a u nás se postupně lidé stali stoupenci samostatnosti. Je sice fakt, že případná demokratická federace měla šanci změnit dějiny (zabránit 2 světové válce?), ale na rozdíl od Vás se domnívám, že bohužel nebyla reálná... To je to, co jsem chtěl říct svou zmínkou o reálných historických možnostech.
Co se Vaší snahy o povznesení Česka týče, naprosto s Vámi souhlasím, že dokud se nezbavíme jistého slovanského pocitu "světospasitelství" (viz. Rusové a Moskva jako "tretij Rim"), nemůžeme se pohnout kupředu.
Bohužel mám ale někdy pocit, že se toto "kyvadlo" vychyluje na druhou stranu a jsme kopáni a kritizování a deptáni za něco, co jsme jako malý národ bohužel v zásadě moc ovlivnit nemohli.
A pak, při jednání s cizinci mám bohužel někdy pocit, že jim VELMI chybí ona zkušenost s komunistickou diktaturou, zkušenost s odříkáním a omezenými možnostmi. Nikdy nezapomenu na diskusi s jistým italským komunistou, který mne přesvědčoval o tom, že u nás žádný komunismus nebyl, ale oni ví jak na to a v jejich vesnici to funguje...
Bohužel, když vidím současný Západ hluboce upadající do multikulturalismu, enviromentalismu a obhajoby stále ze rozšiřujícího sortimentu "základních lidských práv", tak mám velmi nutkavý pocit, že těmto zavilým bojovníkům za věci příští by velmi prospělo pár dní v komunistickém Československu a marné shánění toaletního papíru...:-)
Když pak člověk pracuje v Indii a není schopen svému indickému kolegovi (vzdělanému inženýrovi) vysvětlit, co že je to podpora v nezaměstnanosti (u vás lidi dostávají peníze, když nepracují? Proč?...), tak si uvědomí, jak někdy opravdu naprosto mimo jsou dnešní Evropané...
Troufám si tvrdit, že zásadním problémem demokracie je naivní víra voličů, že lepší budoucnost si lze odhlasovat:-)
Přeji hezký večer i víkend!
Pavt
Nebylo to z ekonomických důvodů, české země byly po značnou dobu daleko bohatší, než Helvécie. Možná to je ode mne jakožto Čecha pokrytecké, ale hodil bych značnou vinu na Němce:-). Zatímco Italů a Francouzů si Němci váží, vůči všem Slovanům vystupují se značným despektem. Do jisté míry je to pochopitelné (byli jsme zcela objektivně řečeno kulturně zaostalejší), bohužel Němci nebyli schopni velkorysosti...no a když k Vám někdo přistupuje s despektem, budujte s ním partnerský rovnoprávný vztah...
Rozhodně netvrdím, že tyto v rychlosti napsané řádky jsou svatosvatou pravdou (a je v nich i ironie), jen mne to teď a nyní napadlo. Co si o tom myslíte Vy?
Pavt.
RU nebyl žádný ideální stát, nebyl to dokonce ani příliš funkční stát. Od rakousko - uherského vyrovnání byla monarchie rozdělena na dvě půlky, které si navzájem neustále dělaly naschvály, a navíc i v rámci těchto dvou polovin panovala mezi jejich národy rivalita (Slované proti Němcům, Slované proti Maďarům). Byl to zkrátka kocourkov, ve kterém bojovali všichni proti všem. Pro zahraniční pozorovatele bylo velmi obtížné se v tom vyznat a dělali si z toho legraci. Nakonec rakouští a maďarští nacionalisti vyprovokovali první světovou válku (Ve Vídni dokonce lidi vyšli s vlajkami do ulic a vypuknutí války nadšeně oslavovali!), a nelze se Čechům divit, že s tímhle jejich dobrodružstvím nechtěli mít nic společného.
S tím také souvisí to, co píšete, Finrode, o pádu monarchie. Je třeba si uvědomit, že v té době král nebo císař znamenal mnohem víc než dnes, a právě první sv. válka monarchii velice zdiskreditovala. Původně nebylo jasné, jestli bude ČSR královstvím nebo republikou. Někteří politici, včetně M. R. Štefánika, prosazovali monarchii, nakonec ale převládl názor, že republika bude lepší. Podobně se zachovali třeba i Finové. Když vyhlásili samostatnost, chtěli se stát monarchií a na nový trůn dosadit německého prince. Po porážce Německa si to ale rozmysleli a vyhlásili republiku. Monarchie vůbec padla v mnoha zemích, zejména v těch poražených, např. v Německu, Rakousku, Maďarsku, Turecku, Polsku atd. Mimochodem je zajímavé, že ačkoli se čeští nacionalisti vždy vymezovali proti Habsburkům, jejich rodné Rakousko se k nim nakonec zachovalo ještě mnohem hůř. Poslední císař Karel musel z Rakouska odejít na portugalský ostrov Madeira, kde taky krátce nato umřel.
Chtěl bych se taky ještě pozastavit nad tím, co tady padlo o tom, proč se u nás lidi nedokázali chovat stejně jako Švýcaři. Myslím si, že velkým, a často přehlíženým problémem v tomto ohledu je nevolnictví. Když se řekne "otroctví", většina lidí si vybaví černochy na poli s bavlnou. Faktem ale je, že v českých zemích bylo nevolnictví, tedy jakási mírnější forma otroctví, definitivně zrušeno teprve v roce 1848, což není zas tak dávno. Např. ještě v první polovině 19. stol. na našem venkově kněží odmítali oddávat manžele, pokud ti nepřinesli písemné povolení od místního šlechtice. Masaryk později vzpomínal, že ještě jeho otec někdy v 60. letech 19. století musel své feudální pány poprosit o dovolení, když ho chtěl poslat na studium. Podle zákona to sice už dělat nemusel, jenže "páni" měli i po zrušení nevolnictví stále ještě velkou moc a prostí lidé z nich byli posraní strachy.
Myslím si, že nevolnictví, udržované šlechtou a církví, bylo jednou z hlavních příčin toho, že u nás lidi měli nízké sebevědomí, nedokázali myslet samostatně, a nebyli schopni vybudovat opravdu funkční a spravedlivou občanskou společnost. Naproti tomu Švýcaři žijí jako svobodní lidé už někdy od 13. století až dodnes.
Jinak díky za dobrý článek.
Scorpion
původně jsem chtěl napsat nějaký komentář, ale mohu říct jen toto: Všichni máte pravdu!
Každý má svou a žádná univerzální neexistuje. Tou svojí bych to moc nevylepšil. Je to téma, o kterém by se dalo diskutovat do nekonečna - a nejlíp někde u ohně, se špekáčkem a dobrým pivem po ruce :-).
M.Adamec
P.S. Ale jsem rád, že se zde najdou lidé, kteří přemýšlejí a umí slušně diskutovat. Kéž by byli všichni takoví... Howgh.
Souhlasím s Vámi v mnoha věcech, o kterých píšete, ale mám několik poznámek. Německý nacionalismus nebyl všude stejný; pamětníci budou mít velmi odlišné paměti podle toho, odkud pocházejí, pokud se jich zeptáte. Úplně jiný obrázek Vám dá člověk ze Sudet nebo Šumavy a jiný z Prahy či z Brna. Německý nacionalismus byl silný v 19. století v Čechách a na Moravě především v obou metropolích - je to logické, protože se, stejně jako nacionalismus český, koncentroval především kolem intelektuálních kruhů. Horalovi z Oberunterthalu někde na pomezí Krkonoš a Jizerek byl většinou srdečně jedno, pro toho německý nacionalismus znamenal především pruský nacionalismus a na ten se místní dívali s podezřením, protože kazil obchod. Horal ze Šumavy nebyl o nic méně podezíravý, protože jeho sousední Bavoři byli do Německa včleněni ne tak úplně po své vůli (co si budeme říkat, Bismarck je přinutil) a tak na existenci Velkoněmecka také neměli nejlepší názor. Jako u mnoha jiných problémů tohoto druhu tak platilo, že čím dál od německých hranic, tím byla touha po velkoněmectví větší. Ti, kteří měli s velkoněmeckou myšlenkou v praxi každodenní kontakt z ní tak odvázaní nebyli. A to byla většina české německojazyčné populace, ze které vycházel i Henlein, který se až do poslední chvíle snažil dohodnout s ČSR, aby nemusel jít s Německem, a když se přidal k Německu, tak si zase na Hitlerovi vymáhal specifické "neněmecké" postavení Sudet v rámci Říše, na což mu Hitler odpověděl pozavíráním jeho spolupracovníků do koncentráků a pohrožením, že on půjde taky, když nebude "hodný". V Praze byla tahle písnička samozřejmě docela jiná.
Co se týče Polska, tady je potřeba říct, že nejsou Poláci jako Poláci a nebyli ani tehdy. Když dnes, ještě po takřka sto letech od pádu záborů jsou Vám rodilí Krakované schopni říct, že pro ně civilizace končí pár desítek kilometrů na sever od Krakova, je něco špatně - a v roce 1918 to nebylo jiné. Navzdory všepolské propagandě druhé polské republiky občané Haliče byli dost loajální monarchii, vznikaly návrhy jako sloučení Polska pod habsburskou korunou, nebo jen velmi silná neochota sloučit se se zbytkem Polska - tyhle návrhy samozřejmě nepadly na úrodnou půdu a zůstaly v zapomnění především proto, že těch "pruských" a "ruských" Poláků bylo zkrátka víc a byli to oni, kdo ve Varšavě drželi otěže nového státu. On i celý polský nacionalismus ve Slezsku měli a mají na svědomí především novousedlíci, dělnické masy, které se kvůli bídě především v ruské části Polska přestěhovaly do Slezska za prací a byly odmalička vychovávané v národovecké všechpolské myšlence. "Rakouští" Poláci se vždy považovali za lepší Poláky především než ti z "Królestwa", tedy z ruského záboru Polska. A jak říkám - tyto názory jsou v bývalé Haliči populární dodnes i v mladé generaci; zatím prakticky každý, s kým jsem o tom mluvil, kdo byl z Krakowa, Rzeszowa, Tarnowa a přilehlých končin mi to takhle řekl.
Souhlasím s Vámi ve věci Maďarů a toho, že ti chtěli především samostatnost za každou cenu, z podobných důvodů, jako někteří Poláci. Však se dodnes říká (paradoxně ne v Haliči) "Polak, Węgier, dwa bratanki, i do szabli i do szklanki", tedy "Polák, Maďar, dva bratranci, jak do šavle tak do sklenky", což se opírá ne o soužití v rámci jedné monarchie, ale o vzájemnou podporu v povstáních vůči "záborcům". Opět nutno podotknout - Poláci z Haliče v tomhle nejeli.
Co se týče toho despektu Němců vůči Slovanům, tady je to opět mnohem složitější otázka. Odpověď ve stručnosti zní - ano, existoval despekt vůči Slovanům, ale Češi z něj měli výjimku, což dokládá pozvání na Frankfurtský sněm, stejně jako pověst Čechů v Německu coby poctivých a velmi schopných pracantů a posléze i bohatých lidí, co se dokázali vyšvihnout vysoko. Je to dobře vidět i na pozdějších událostech za druhé světové války, kdy Hitler měl proti Čechům v zásadě jenom tolik, že ho neposlouchali, dělali si svoje a znevažovali jeho autoritu, ale rozhodně nešlo o to, že by jim vyčítal "slovanskou nečistotu" - tu vyčítal Polákům, Rusům či Ukraijncům a způsob, jakým se chovala nacistická okupační moc v těchto zemích a v Protektorátu to velmi dobře potvrzuje. Hitler ani netušil, když svoje pavědecké teorie psal, jak je blízko skutečné pravdě (odhalené rozsáhlým výzkumem genomu v posledních 15 letech), když tvrdil, že Češi jsou krve smíšené, především keltsko-germánské, ale jsou "zkažení" podobně, jak to vyčítal třeba Rakušanům. Dodnes se stává, a byl jsem toho svědkem, že Němec, který v životě nebyl v ČR, na základě toho, co někde zaslechl, považuje ČR za "slovanskou divočinu", ale jakmile mezi Čechy přijede, tak řekne něco ve smyslu "teda vy jste úplně jako my..." - tenhle poznatek jsem slyšel z úst tolika Němců, že to nemůže být náhoda a jsem přesvědčen o tom, že Němci před sto lety smýšleli podobně.
Co se týká multikulturalismu a environmentalismu, o tomhle už jsem psal jinde, v obou případech jde o trestuhodné zneužití vcelku dobrých myšlenek pro politicky korektní agitku. Multikulturalismus, pokud bychom ho rozuměli jako soužití různých kultur, ovšem podřizujících se jedné vládě práva, která stanoví práva a povinnosti občanů, nevnímám jako něco špatného. Problém je v tom, že aktivisté všeho druhu začali prosazovat takovou agendu, že všichni jiní, než lidé západního původu, mají mít nějaké výhody a západní člověk má právo se pouze stydět za své "dědičné hříchy". To je samozřejmě nesmysl, se kterým se musí bojovat. Co se týče environmentalismu, tak opět, ochrana životního prostředí je dobrá věc, ovšem to, co předvádí tzv. environmentalisté s ní nemá nic moc společného. Ale to Vy asi sám dobře víte.
Jinak naprosto souhlasím s Vaší poslední poznámkou o tom, že tolik lidí věří v to, že si lze pěknou budoucnost odhlasovat. Je to hrozné, šte mě to nesmírně, ale je to bohužel tradiční a nefunguje to pouze v demokraciích. Íránští představitelé si odhlasovali neexistenci homosexuálů v Íránu, stejně jako Masaryk si prosadil neexistenci aristokracie. Že obojí je jen zákon na houby, není třeba dodávat.
Pár poznámek (na dost Vašich připomínek jsem, myslím, odpověděl v komentáři pro pana Pavta):
- rivalita existovala, ovšem byla mnohem komplexnější. Jen namátkou v rámci "rakouských Slovanů" - čeští intelektuálové byli zajedno s polskými intelektuály z Varšavy a z Poznaně, ovšem ne z Krakova či Lvova. Málo se to ví, ale rakousko-české vyrovnání nedopadlo právě kvůli intervenci haličských Poláků, kteří v duchu velmi silné spolupráce s Habsburky (klasické motto "My się rozumiemy") u císaře protlačili zablokování takové iniciativy, protože se báli, že kdyby to prošlo, tak se ohrozí jejich plán na sjednocení Polska pod Lvovem a tedy pod Vídní a vytvoření trialismu Vídeň-Budapešť-Lvov. Na druhou stranu čeští průmyslníci byli velice zadobře s polskými haličskými průmyslníky, protože hospodářství vyhovovala stávající situace "nenárodního mocnásřství", kterou prosazovala i Vídeň. Je jedna věc, kterou je potřeba připomenout - Vídeň byla úplně stejně proti německému nacionalismu, jak i proti českému či maďarskému. Františkovo Josefovo "My się rozumiemy" se odvolávalo především na to, že haličští Poláci chápali svoje občanské povinnosti v zemském slova smyslu a své národní cítění (které jim bylo dopřáváno projevovat plnými hrstmi) jako folklor, který bych slovy Václava Klause označil za "spolek včelařů a zahrádkářů". Podobným způsobem byli nehomogenní například rakouští Němci mezi sebou, rakouští Němci s karpatskými Němci, atd. Zkrátka těch zájmů tam bylo mnohem víc a často byly na jiném principu, než národnostním, národnostního (etnického, chcete-li) principu se držely především intelektuální elity, které ovšem přes svou významnost pro kulturu neznamenaly nic v porovnání s většinou populace.
Jinak jste napsal velmi dobrou poznámku o té rakouské republice a jejím opatření proti Habsburkům. Ono to není v ČR moc známo, ale rakouská republika není jen "troskou" monarchie, ale především splněním představ vídeňské intelektuální elity, která se opírala o sociálně-demokratické myšlenky. Vídeňáci byli proti monarchii často naladění úplně stejně, jako intelektuální elity v Praze (ať už česky nebo německy mluvící); ostatně v tomto světle se dá velmi dobře pochopit pozdější vývoj, zejména občanská válka v Rakousku mezi stavovskými Rakušany (hornorakouský a dolnorakouský venkov jako hlavní bašta), sociálně-demokratickými Rakušany (Vídeň a okolí) a Velkoněmci-nacisty (Tyrolsko, Solnohradsko).
Dobrá poznámka byla rovněž ta o tom nevolnictví, plně souhlasím, že to mělo svůj vliv, nicméně soudím, že v roce 1900 už nemělo valný vliv na tehdejší populaci; přeci jen bylo více než padesát let po nastolení nových poměrů. To, jak čtyřicet let po nastolení nových poměrů může být společnost jiná jsme mohli vidět v roce 1989, a už velký rozdíl v mentalitě je vidět i v našem dnešním případě, po dvaceti letech svobody. Za třicet let už komunistická minulost na nás nebude mít prakticky žádný vliv, podobně jako nevolnictví nemělo vliv na společnost roku 1900. Tím spíš, že jak dnes, tak i tehdy byl svět velmi silně globalizován a byla to právě globalizace, která společnost modernizovala nejvíc.
Osobně se domnívám, že pokud se má Evropa někam dopracovat, musíme udělat tlustou čáru za minulostí a přestat s konečnou platností zkoumat, kdo komu kdy rozšlapal kyblíček a lopatičku. A při vší úctě k Vám, nemyslím si, že Vaše metoda "demýtizace" je šťastná, protože ji provádíte občas poněkud brutálně a nepřesně, kdy vypíchnete z dějin to, co Vás pálí, a logicky (pro nedostatek místa) nezmíníte souvislosti. I když to předpokládám tak nemyslíte, vede to i ty kriticky smýšlející (včetně mé maličkosti) k obraným reakcím, protože naše minulost je bohužel velmi komplikovanou záležitostí příčin a následků. B.Doležal kdysi řekl, že historie není možné zkoumat z hlediska příčin a následků, ale to je nesmysl - právě tento nekončící řetězec činí historii pochopitelnou a vytrhávání věcí z dobového kontextu deformuje jejich pochopení.
Osobně se domnívám, že jediným řešením těchto trpkých částí naší historie je postupné vymření pamětníků. Mojí babičce můžete vykládat co chcete, ona se Němců bojí a bát se bude. Má mamínka i táta jsou těžce ovlivněni poválečnou propagandou a domnívat se, že nyní změní mínění, je hloupé. Nemá smysl na to tlačit. Mezi mladými se domnívám máte chápavé posluchače, kteří už věci vidí jinak už proto, že se jich v podstatě netýkají. Trpkost nevzniká jen tak sama o sobě, tu je třeba pěstovat. A nepěstuje se jen u nás.
Pamatuji si, jak jsem v roce 1990 byl na brigádě v Rakousku na farmě a pan farmář mne vzal na jakousi vesnickou akci, kde mne nějaký stařík oslovil česky. Byl jsem v šoku, 17-ti letý kluk, co o nějakém odsunu nikdy neslyšel. Ten neznámý mi tvrdil, že ho jako malého vyhnali Češi, a když jsem mu (z hlediska tehdejší logiky) tvrdil, že to byli komunisti, trval na svém, že ne, že Češi. A díval se na mne div ne vyčítavě... To už mě naštvalo, a tak jsem prohlásil, že já jsem nikoho nevyhnal, ani má maminka (ročník 46), jediný otec je jakožto ročník 44 vrcholně podezřelý. Babička je sice též podezřelá, ale pochází z Poděbrad, tudíž má alibi...
Při své práci jsem se setkal i z dalším potomkem sudetských Němců. Měli prý farmu u Znojma. Skvěle jsme při obědě pokecali, příjemný člověk o něco starší, než jsem já. Když jsem se opatrně ptal, zda by chtěli majetek vrátit, byl v šoku. Proč? On je přeci Rakušák. Byli se tam podívat, popovídali si s nynějšími vlastníky, jsou to prý slušní lidé a o stavení se dobře starají. Žádná zášť, žádné výčitky. Takhle by to mělo být, toto je budoucnost...
Kdysi jsem, povzbuzen Vašimi články, na toto téma napsal svou vlastní úvahu. Pokud byste o ni měl zájem, dejte vědět!
Přeji hezký víkend!
Pavt
PS:Ještě k Rakousku Uhersku - Češi jsou často obviňováni, že zavinili jeho rozpad. Osobně se domnívám, že hlavním viníkem je zkonstnatělý a dost podprůměrný František Josef a jeho neschopnost řešit národnostní problémy - kdyby se řídil radou našeho Járy Cimrmana a v roce 1900 buď odstoupil, nebo zemřel, dost možná by tu Rakousko Uhersko stále bylo...:-))
A propos Vašeho posledního komentáře - ano, viděl jsem. To víte, mýty kvetou všude :)
Ano, omlouvám se, že jsem zapomněl i na Poláky, Chorvaty, Turky, Rusy, Ukrajince ... tam se jistě dá najít mnoho báchorek, abych nekřivdil pouze Čechům. U Poláků je třeba zajímavé, jak většina z nich si odmítá přiznat, že k trojímu dělení Polska došlo hlavně jejich vinou, že sousední velmoci toho jejich nepořádku a anarchie jenom využily.