GEOPOLITIKA: Výrok haagského soudu nejen o Kosovu, ale i o stavu světa

Jméno bývalé srbské provincie Kosovo i Metohija, dnes samostatného státu Kosovo, bylo skloňováno v různých médiích už mnohokrát. Mluví se o “bezprecedentním otevření Pandořiny skříňky”, nebezpečí pro svět. Mnozí kolegové hrozí renesancí nacionalistických vášní separatistů, přesto odmítají pro samé stromy vidět les – a sice že současný mezinárodní řád založený Vestfálským mírem se jednoduše přežil.

Mluví se o desintegraci, dalším štěpení světa pod tíhou separatistických ideálů; v samotné Evropě jich najdeme bezpočet, o zbytku světa nemluvě. Přesto dosud nikdo nevyřekl dostatečně nahlas důležitý fakt – evropští ani jiní separatisté se nechtějí izolovat od světového dění. Rozhodně neplatí tvrzení, že by skotští, vlámští či katalánští separatisté chtěli uzavřené teritoriální jednotky po vzoru KLDR – paradoxně mnohým těmto separatistům například vůbec nevadí evropská integrace. Pouze se na ní chtějí podílet vlastním hlasem – a zde se ptám: co je na tom špatného?

Problém je ovšem, jak se zdá, mnohem hlubší, než jak to vypadá při prvním pohledu na separatistická hnutí. Důvod, proč jsou tyto organizace silnější než kdy předtím spočívá především v tom, že stát jako instituce ztrácí svou legitimitu, svůj raison d’être. Kromě bezpečnosti jako takové, garantované ministerstvem vnitra a obrany a justičního systému, prakticky není nic, co by efektivně nezvládly soukromé subjekty. To, kvůli čemu potřebovaly masy lidí moderní národní stát na počátku 20. století, tedy zabezpečení jejich životní situace, dnes zvládne každá trochu lepší komerční pojišťovna. Mezinárodní korporace mají obrat větší, než mnohé státy mají hrubý domácí produkt – to jsou tlaky, které ohrožují “národní stát” nejvíce. Otázka je tedy nasnadě – místo toho, abychom zachraňovali nefunkční model a přizpůsobovali pokročilejší technologie méně pokročilému státnímu aparátu, nemá smysl pokusit se o upgrade?

Všichni ti Skoti, Quebečané, Korsičané, Katalánci, Vlámové a mnozí další opírají svou budoucí samostatnou existenci o členství v mnoha významných mezinárodních organizacích, počínaje WTO, IMF či WB. Katalánci, Korsičané a Vlámové podporující odtržení se od Španělska, Belgie či Francie navíc nemají většinou nic proti členství v Evropské unii. Co je tedy důvodem jejich separatistických snah? Touha po absolutní suverenitě, jak to vykreslují mnozí politologové či analytici, nejspíše ne. V případě Katalánska a Flander je požadavek jasný – nevidí důvod, proč by se měli dělit o plody své práce s někým, kdo jen bere a sám se nesnaží dávat. V případě Korsičanů jde o staletý problém s odmítáním francouzské nadvlády, který už je dosti chronický.

Moderní separatismus se často označuje za “vzpouru bohatých” – na rozdíl od minulosti, kdy docházelo k tomuto jevu zejména z důvodů ideologických, dnes jde o ryzí pragmatismus - “nebudu přeci platit zbytečně”. Proto se starých států jako klíšťata drží Valoni, Velšané či dejme tomu Siciliáni, protože vidí v existenci svých “národních” států jasnou výhodu – peníze. V kontextu myšlení 20. století by šlo samozřejmě o katastrofu obřích rozměrů, pokud by separatismus vykvetl v takové míře. Jenže ke kontextu myšlení 20. století patří zejména uzavřené hranice, cestovní pasy, víza a idea vlastní soběstačnosti. To všechno globalizace už dávno proměnila v prach – stačí mít dost peněz, embosovanou platební kartu a člověk může platit co chce kde chce a žít úplně bez ohledu na státní hranice. V tomto novém světě jsou hranice, dříve “chránící národní zájmy” spíše bariérami na obtíž, a státy, které si říkají o moc peněz na nejasné přerozdělování, jako “nuzní poskytovatelé nejnutnější infrastruktury, od nichž se čeká, že postaví dálnice a železnice, zavedou vodu, elektřinu a plyn a budou ticho”. Je pak logické, že člověk chce především takový stát, který mu v poskytování výše uvedeného poskytne nejlepší služby. Loajalita vůči státu tak vlastně má podobný charakter, jako když je někdo loajální firmě ČEZ nebo České dráhy a nepřejde ke konkurenci. V tomto světle se jedná o poněkud anachronické myšlení, nezdá se vám?

Nový, globalizovaný, elektronický svět; svět stojící na tom, že cokoliv je dostupné kdekoliv, potřebuje nový mezinárodní řád. Zkostnatělost různých legislativ týkajících se elektronických médií, logistiky nebo autorských práv způsobuje, že ten současný nevyhovuje – čím dál víc se začíná podobat paralelnímu stínovému světu, který se nekryje s tím reálným. OSN, organizace striktně postavená na myšlence rovnosti suverénních národních států, je toho tím nejlepším důkazem – a například činnost WTO je nejlepším důkazem toho, jak dnešní svět opravdu funguje a kdo v něm o čem rozhoduje. Je liché se tedy na Vlámy, Basky, Katalánce, Skoty, Slezany či Kosovany zlobit, že opouštějí potápějící se loď starého mezinárodního řádu. Dokud nebude mezinárodní řád oficiálně připouštět, že dohoda Applu s Microsoftem je důležitější, než dohoda Libérie s Pobřežím Slonoviny, nic se nezmění. Dokud se na Somálsko budeme dívat jako na jeden stát s centrem v Mogadišu a ne jako na území, o něž se dělí hned několik útvarů státního typu, nic nepochopíme. Peskovat SNP nebo Vlaams Belang za separatismus je podobné jako rozbíjet stroje aby lidi měli práci – svět totiž už je v praxi dávno někde dál.