nekorektně.com

Společnost na východní straně bývalé železné opony řídí často principem, který označuje za zdravý selský rozum . Podíváme-li se důkladně na to, jakým způsobem se ve společnosti používá, zjišťujeme, že se jedná o jakou si berličku nahrazující zákonnost a právní stát – zdravý selský rozum se dává do protikladu s (opovrhovaným) americkým souděním se o cokoliv, s předpisy z Bruselu či v podstatě s jakýmikoliv zákony. Je ovšem selský rozum opravdu to nejlepší, co naši společnost mohlo potkat? Jedním z největších zločinů, které komunismus napáchal v zemích, kde vládl – a šlo skutečně o komunimsus, ne o fakt, že ho vedli Rusové – je rozostření, respektive smazání hranice mezi soukromým a veřejným. Nejde nutně o majetek, jako spíš o společenskou funkci jedince; přitom odstranění následků takové degenerace není jednoduché a nezůstává nutně propojené s komunistickou ideologií. Příklad první – jedu vlakem z Bohumína do Prahy, v kupé sedí velmi solidně vypadající Rom, dáme se do řeči. Mlu

Ačkoliv se tomuto pojmu mnoho lidí pravidelně vysmívá a označuje jej za komunistický, opak je pravdou. Všeobecné dobro je ekonomickou veličinou, kterou se každý člověk svým jednáním (pokud je racionální) snaží dosáhnout – jde o v tu chvíli maximální dosažitelnou hodnotu peněz, štěstí či jiných měřitelných veličin. Dá se říci, že všeobecné dobro je situace, v níž je tok hodnot ve společnosti efektivní. Všeobecné dobro je v absolutní podobě nedosažitelné, ovšem cílem každého racionálního jedince je jeho hodnotu zvyšovat. Existují dva typy situací, v nichž ke zvýšení všeobecného dobra dochází – předpokládejme kontrakt nebo spor minimálně dvou stran, kde jsou následující možné výsledky jednání – vyhrají strany A i B (obě mají na konci kontraktu/sporu více než na počátku), strana A vyhraje a strana B prohraje, strana B vyhraje a strana A prohraje a obě prohrají. Situace, kdy vyhraje jen jedna strana, se dají rozdělit podle toho kolik kdo vyhrál nebo prohrál – pokud vyhrála jedna strana

Všichni politici jsou zloději a patří je zavřít, soudci jsou mafiáni a měli by taky být za mřížemi, všichni katolíci jsou děti zneužívající pedofilové a Klause zvolili komouši. Tuhle mantru můžeme pravidelně slyšet v hospodách čtvrté cenové skupiny, ale často ji také lze číst na internetu, většinou od neregistrovaných uživatelů libovolných diskuzních fór. Anebo také v posledním Reflexu, v rozhovoru s populárním zpěvákem Davidem Kollerem, kterého magazín před časem vyhlásil za Osobnost roku. Aby bylo jasno, nesnáším komunisty. Můj názor je, že jsme se k nim začátkem devadesátých let měli zachovat daleko tvrději, nechci si ovšem hrát na generála po bitvě, jako to v současnosti dělá mnoho lidí. Sám jsem byl v té době ve školním věku, na rozdíl od Davida Kollera, který se tehdy už sem tam objevoval v televizi po boku svých spoluhráčů - dítek to z líhně komunistického mafiána Františka Janečka. To jen tak pro pořádek. Co mě však vytáčí ještě více než existence komunistů v českém parlame

Evropská média, včetně těch českých, v reakci na výsledek švédských parlamentních voleb opět perlí. Po včerejších parlamentních volbách ve Švédsku je totiž zaplavila hysterie div nepřipravující Evropany na novou válku mezi nacionalisty jednotlivých členských zemí, mluví se o destrukci evropských hodnot a podobně – jenže, jak to tak bývá, nic nemůže být dále od pravdy. V sobotních švédských volbách se poprvé dostala do Riksdagu (švédského parlamentu) strana Sverigedemokraterna (SD), která otevřeně kritizuje multikulturalismus a imigraci z problémových zemí. V souvislosti s tím se mluví o “nebezpečí” stran typu nizozemské Partij Voor de Vrijheid (PVV) Geerta Wilderse, vlámské strany Vlaams Belang (VB) či padánské strany Lega Nord (LN). Média však zapomínají na jeden důležitý detail – ani jedna z těchto stran není nacionalisticky nesnášenlivá, ba ani vyloženě antievropská. Velmi silně pochybuji o tom, že když SD mluví o nutnosti revidovat multikulturalismus a imigraci, tak že jí vadí im

Měl jsem tu možnost dnes shlédnout podle mého názoru suverénně nejhorší díl mého oblíbeného pořadu “Ta naše povaha česká” nazvaný “Posedlá generace” . Třebaže už dlouho jsem uvažoval o článku na toto téma, až shlédnutí tohoto dokumentu, jehož autoři i účastníci naprosto nechápou realitu, mě přimělo k tomu říci své stanovisko zde na nekorektně.com. Poslední tři roky jsem prožil v Polsku, kde je přístup k “neřestem” všeho druhu silně restriktivní. Zákaz pití alkoholu na veřejnosti, “monopolové” obchody s alkoholem, držení jakéhokoliv množství drogy je klasifikováno jako trestný čin a skutečně se stává dost často, že chytí-li policie jinak bezproblémového člověka s pár gramy marihuany pro osobní spotřebu, jde do vězení až na dva roky. V současné době žiji v Nizozemí, v limburském Maastrichtu, kde je, jak známo, přístup naprosto odlišný. Stát ani společnost se nesnaží lidi vychovávat; stát trestá (a to zatraceně tvrdě) teprve skutky, které opravdu poškozují druhé. Výsledek je znát na prv

Bulvární tisk (a nejen ten) má novou megakauzu, do které se poněkud nešťastně dostal i náš bývalý prezident a vrchní guru "bratrstva Pravdy a lásky". Podrobnosti naleznete například zde . Nemusím Helenu Vondráčkovou. Bytostně nesympatický je mi její manžel Martin Michal, který se ustavičně kvůli něčemu soudí. Zcela volná je mi ovšem i Marta Kubišová, byť jsem schopen jakžtakž uznat pěvecké kvality obou dam. V podstatě nevím, o co v jejich sporu jde a upřímně řečeno, je mi to úplně jedno, podrobnosti ať si řeší Blesk a Aha! Vím jen, že věc je zcela v kompetenci soudu a to mi stačí. Co mi ale není zase tak úplně jedno není, je vměšování se do soudních sporů ze strany "osobností" a to ještě takovýmhle emotivně nátlakovým způsobem. Jako by nestačilo, že názor českého bezmozka například na kauzu Jiřího Kajínka formuje nějaký film, a proto máme u nás náhle milion expertů na české soudnictví a kriminalistiku, kteří se k věci vyjadřují na internetových diskuzní

Titulek článku možná čtenáře překvapí, ale rád mu osvětlím, že taková otázka je na místě. Třebaže je internet všude okolo nás, mluví se o “facebookové generaci” a internet pomalu poráží papír v mnoha dalších oblastech, mizí to, čím internet přispěl společnosti nejvíc – jeho globalizovanost. Pokoutné stavění státních hranic ve virtuálních vodách začíná být velkým nebezpečím pro sílu, kterou internet dosud měl, kdy dokázal bourat režimy nebo kdy umožnil, aby spontánní sdružení lidí přinutilo libovolný stát nebo nadnárodní firmu minimálně se zamyslet nad svým chováním. V současné době je čím dál častější, že se pod pláštíkem “ochrany autorských práv” či “marketingových strategií” brání šíření informací, a to i zcela legální cestou. Je čím dál častější, že dostupnost nebo cena různých informačních produktů se odvíjí od toho, z jaké země (myšleno klasického státu) je uživatel připojen – pomáhá tomu služba zvaná Geolocation, která je schopná podle IP adresy vysledovat pozici uživatele kde

Česká politická scéna se po letošních parlamentních volbách dost zásadně proměnila. Do jaké míry je ta proměna trvalá, ukážou volby do místních zastupitelstev a senátní volby, které jsou plánovány na podzim. Problém číslo 1 není ani síla sociální demokracie nebo komunistů, ale paradoxně neschopnost ODS vyrovnat se se ztrátou dominance na pravici. Pokud si Petr Nečas svou reálnou pozici dostatečně neuvědomí, hrozí české politické scéně podobně zablokovaná situace jako v Norsku. Nekonečný příběh norské politiky se dostal do pasti, ve které po každých volbách utvoří vládu sociálně-demokratická Arbeiderpartiet navzdory tomu, že pravicových voličů odevzdá hlasy ve volbách více, než těch levicových. V čem tkví problém? Historicky byla dominantní pravicovou silou v Norsku strana Høyre. Høyre však v 70. letech kvůli naprosté programové i kádrové krizi zaznamenala silný pokles své popularity, čehož si od začátku nebyla příliš vědoma. Mnoho voličů volilo Høyre jako “menší zlo” a mnoho pravicov

Tak jako oheň, který je stravuje, je i uhlí dobrý sluha, ale zlý pán. Mnoho se mluví v dnešních dnech v souvislosti s tím, jak ropné státy žijí nad poměry a nedbají často toho, co bude až ropa dojde. Takový Damoklův meč ovšem není nic proti tomu, co umí s lidskou společností udělat těžba uhlí. Známe ten scénář z mnoha míst Evropy – od severní Francie přes Valonsko, Porýní a Porúří, Sasko, Podkrušnohoří, Lužice až po Slezsko – a všude je stejný. S úbytkem poptávky po uhlí kvůli propadu těžkého průmyslu a změnou orientace z těžby a prvotního zpracování surovin na pokročilé technologie a služby se regiony, dříve známé svým uhelným bohatstvím, propadly do jen těžko napravitelného kolotoče nezaměstnanosti, recese, zničeného životního prostředí a kriminality. Po dlouhá léta těžené uhlí si tak začalo vybírat svou daň za snadný výdělek v podobě “vytěžit, prodat a spálit” – drží se nad oblastmi, kde se těžilo, jako těžké stigma, na které existují jen více či méně úspěšné recepty, ale žádná zá