SPOLEČNOST: Nastává krize internetu?

Titulek článku možná čtenáře překvapí, ale rád mu osvětlím, že taková otázka je na místě. Třebaže je internet všude okolo nás, mluví se o “facebookové generaci” a internet pomalu poráží papír v mnoha dalších oblastech, mizí to, čím internet přispěl společnosti nejvíc – jeho globalizovanost.

Pokoutné stavění státních hranic ve virtuálních vodách začíná být velkým nebezpečím pro sílu, kterou internet dosud měl, kdy dokázal bourat režimy nebo kdy umožnil, aby spontánní sdružení lidí přinutilo libovolný stát nebo nadnárodní firmu minimálně se zamyslet nad svým chováním. V současné době je čím dál častější, že se pod pláštíkem “ochrany autorských práv” či “marketingových strategií” brání šíření informací, a to i zcela legální cestou. Je čím dál častější, že dostupnost nebo cena různých informačních produktů se odvíjí od toho, z jaké země (myšleno klasického státu) je uživatel připojen – pomáhá tomu služba zvaná Geolocation, která je schopná podle IP adresy vysledovat pozici uživatele kdekoliv na této planetě.
Důsledky jsou zarážející: zatímco je možné sednout do auta a bez jakékoliv hraniční kontroly dojet do Německa, koupit si tam v kamenném obchodě CD s hudbou a vrátit se zpět, po internetu něco takového je často velký problém. Koupit si legálně hudbu z německých iTunes může pouze někdo, kdo má německou platebení kartu. Zaplatit si přístup do internetového archivu norské televize NRK může pouze někdo, kdo je připojen z Norska. Koupit si písničku z i-legalne.cz jde opět jen tehdy, pokud je uživatel připojen v České republice. Ano, je možné říci, že je v pravomoci každé firmy určit si, komu chce své zboží prodávat a komu ne – jenže tím se popírá jádro ducha internetu, které spočívá v tom, že koupit online lze vše, pokud má uživatel dost pěněz na to si věc zaplatit.
Nejmarkantnější je to v rámci Evropské unie, kde firmy naprosto vydřidušsky (nejvíc v tom excelují mobilní operátoři) vytvářejí cenovou politiku tak, že do ní zahrnují částky za “zahraniční” dostupnost, což je samozřejmě v době volných hranic a jednotného trhu anachronismus. Zatímco potřeby běžného Američana či Rusa nakupovat či získávat informace zpoza území Spojených států nebo Ruské federace jsou v zásadě minimální (lokální trh je dost velký aby dokázal nasytit potřeby i těch největších gurmánů a když občas ne, je to tak málokdy, že není problém sem tam nějaké ty částky navíc dát, tím spíš, když mají opodstatnění – firma z jejich výběru platí poplatky nutné k poskytování služeb v zahraničí), pro Evropany se jedná o naprosto zásadní bariéru, která brání ve fungování volného jednotného trhu. Tím, že vybírat podobné poplatky a dělat “rozdílnou cenovou politiku” pro různé členské země se firmám vyplatí (mají příjmy bez nutnosti poskytnout protislužbu), žádná nechce opustit státní hranice, protože je to pro ni výhodné. Spotřebiteli se tím ale bere volba využívat výhod společného trhu, na které má právo z titulu členství své země v EU, což v konečném důsledku vede buď k tomu, že si danou věc opatří podvodem (ať už ilegálním stažením v podobě hudby či softwaru, nebo nějakou neoficiální koupí; ať už s pomocí anonymizéru, nebo obyčejné pošty – mnozí si jistě pamatují na podobné pašování iPhonu a jeho crackování “doma”, proti čemuž samozřejmě Apple, který na papírových hranicích chtěl vydělat, protestoval, ale nebylo mu to nic platné).
Problém je v tom, že ne každý uživatel internetu je dostatečně počítačově gramotný, aby chce-li si přečíst zprávy nebo dostat se k nějakému obsahu, který je z jeho země nepřístupný, uměl používat proxy servery nebo anonymizéry – ba ani aby si nastavil Google na globální vyhledávání místo preferování lokálního. Výsledek je ten, že mnoho lidí získává pokřivenou představu o světě, znovu uzavřenou do dávno zaniklých státních hranic – a izoluje se tak od vpravdě globálního dění. Právě toto systematické lpění na existenci státních hranic z hlediska toku informací a businessu, které čím dál více sešněrovává internet, je jasným popřením fantasmagorií konspiračních teoretiků, kteří hovoří o věcech jako “nový světový řád” či různých antiglobalistů. Globalizace totiž je právě výhodná především pro spotřebitele a soukromníky (jak by dodal jistý sociálnědemokratický politik – pro “obyčejné lidi”), pokud v ní umějí chodit. Domnívám se, že její oklešťování tímto způsobem je i velkým varováním pro existenci informační svobody, na kterou jsme si za těch patnáct až dvacet let popularity internetu zvykli.
PS:
Rada pro čtenáře: pokud se chcete dostat k jakýmkoliv informacím na světě a eliminovat tak vliv různých nástrojů, kontrolujících Vaši pozici na planetě, nastavte si Google, YouTube a další služby na “Worldwide” a používejte webové proxy servery. Najděte si například pod hesly “proxy norway”, “proxy italy” nebo “proxy america” apod. webové proxy servery, které jsou umístěny v těchto zemích a skrze ně jděte na stránku, kterou chcete vidět. Princip proxy serverů je následující – Vy se připojíte na proxy server, který se připojí na stránku, kterou chcete zobrazit, takže ta stránka nevidí informace o Vás, ale o proxy serveru. Důležité upozornění: nezadávejte nikdy do proxy serveru žádná osobní data, čísla karet, e-maily, apod., protože vše, co tam zadáte, může vlastník proxy serveru zneužít (vše mu je k dispozici). Postupně vznikají placené služby, které mají vlastní servery v různých zemích a které by měly být bezpečné – a měly by umožnit vstup na kteroukoliv zemi na světě skrze jejich server tam umístěný, nicméně opět: velmi důrazně varuji před podvodníky, kteří touhy uživatelů po ukrytí jejich identity mohou zneužít.