SPOLEČNOST: O všeobecném dobru

Ačkoliv se tomuto pojmu mnoho lidí pravidelně vysmívá a označuje jej za komunistický, opak je pravdou. Všeobecné dobro je ekonomickou veličinou, kterou se každý člověk svým jednáním (pokud je racionální) snaží dosáhnout – jde o v tu chvíli maximální dosažitelnou hodnotu peněz, štěstí či jiných měřitelných veličin. Dá se říci, že všeobecné dobro je situace, v níž je tok hodnot ve společnosti efektivní.

Všeobecné dobro je v absolutní podobě nedosažitelné, ovšem cílem každého racionálního jedince je jeho hodnotu zvyšovat. Existují dva typy situací, v nichž ke zvýšení všeobecného dobra dochází – předpokládejme kontrakt nebo spor minimálně dvou stran, kde jsou následující možné výsledky jednání – vyhrají strany A i B (obě mají na konci kontraktu/sporu více než na počátku), strana A vyhraje a strana B prohraje, strana B vyhraje a strana A prohraje a obě prohrají. Situace, kdy vyhraje jen jedna strana, se dají rozdělit podle toho kolik kdo vyhrál nebo prohrál – pokud vyhrála jedna strana více než druhá prohrála, všeobecné dobro roste. Pokud jedna strana vyhrála právě o tolik, o kolik druhá prohrála, všeobecné dobro zůstává stejné, a pokud jedna strana vyhrála, ovšem za takovou cenu, že sama ztratila proti původní hodnotě, ale oponent ztratil významně víc, jde o Pyrrhovo vítězství. Efektivní jednání je tedy pouze takové, v němž všeobecné dobro roste, a takové případy jsou jen dva – první je ten, kdy obě strany skončí s tím, že mají více než na začátku a druhý je ten, kdy jedna strana získá více než ta druhá ztratí. Důsledek zvýšené hodnoty všeobecného dobra je jasný – společnost (nikoliv pouze ekonomika) má více hodnoty jako celek a tak může lépe investovat do budoucnosti, jednoduše řečeno, může se snáze rozvíjet.

Pokud se zamyslíme nad tím, proč vůbec nějaký stát máme, zjistíme, že to má hodně společného právě s efektivitou. Pokud bychom neměli stát, museli bychom – každý zvlášť – vydávat zdroje na obranu a zabezpečení případných kontraktů (není-li společný arbitr, nemůžeme se spolehnout na spravedlnost, v takové situaci bude-li nás náš obchodní partner chtít okrást, protože to pro něj bude výhodné, udělá to). Tyto zdroje (a opět, nejen finanční, ale i v podobě nákladů obětované příležitosti, emocionální – typu “musím-li se bránit, nemám čas na to trávit příjemné chvíle s manželkou” a podobně) vydané každým člověkem zvlášť, pokud se sečtou, tvoří mnohem větší sumu, než zdroje vynaložené k dosažení téhož výsledku státem. Proto tady stát máme, žádné jiné racionální odůvodnění existence státu není. Skončili jsme tedy tak, že jsme svěřili státu zodpovědnost za naši bezpečnost, abychom se sami mohli věnovat jiným věcem – rodinou počínaje přes obchod až po třeba vývoj nových technologií (člověk, jemuž neustále hrozí smrt útokem jiného těžko má čas a chuť na to vynalézat nové věci a i kdyby ano, bude to dělat mnohem pomaleji, než kdyby mu ta smrt nehrozila). Od státu tedy chceme, aby jednal efektivně, tedy aby (jak jsme si ukázali v předchozím odstavci) zvětšoval všeobecné dobro – pokud to nedělá, tak nás de facto okrádá o peníze, které jsme do něj vložili.

Stát jako takový tedy není (nebo by aspoň neměl být) žádnou posvátnou kravou. Měl by být institucí, k níž máme asi podobný vztah, jako k firmě, která nám pojistí auto – tedy pokud jsme s jeho službami spokojeni, v pořádku, pokud ne, buď na něj zatlačíme, aby se choval efektivněji, nebo si najdeme substitut – jiný stát, z gruntu jiné územní uspořádání, apod. Stát by totiž, aby byl efektivní, měl být zároveň nejen sekulární (tedy nenáboženský), ale i nekulturní. Nikoliv multikulturní, jak je dnes moderní tvrdit, ale měl by být kulturně neutrální. Rozdíl je evidentní – zatímco multikulturní stát se snaží vyvažovat proporcionální podíl na moci všech možných skupin obyvatelstva, nekulturnímu státu je to jedno a řídí se jedním pravidlem – maximální efektivitou. Multikulturní stát je právě proto špatný, že je silně neefektivní; vynakládá enormní zdroje na to, aby 1) zjistil, jaké skupiny na jeho území žijí, 2) zjistil, jak mezi ně spravedlivě proporcionálně rozdělit moc, 3) uplatnil to v praxi. Protože se identity jeho občanů, stejně jako jejich proporce neustále mění, není to práce na jeden výzkum a vytvoření jednoho neustále funkčního pravidla, nýbrž neustálá potřeba monitorovat a podle toho nastavovat systém. Jestli to čtenáři něco připomíná, pak má pravdu – multikulturní stát se řídí přesně tímtéž, čím se řídí centrálně plánovaná ekonomika. A jak víme z praxe – nefunguje to. V dnešní době bohužel mnoho nekulturních států není, ovšem známe případy z historie. Typickým takovým příkladem byla habsburská monarchie, pozdější Rakousko-Uhersko. Císař František Josef I. se řídil železnou zásadou – žádné propojování kulturní identity se státem. Kulturu třeba i podporovat (finančně), ale nechat ji od státu oddělenou. Kdykoliv se někdo pokusil o to, dát státu kulturní obsah, byl tvrdě potrestán – ať už se jednalo o nacionalisty české, maďarské či německé (málo Čechů ví, že krátce poté, co generál Windischgrätz pacifikoval v roce 1848 české nacionalisty v Praze, pacifikoval i německé nacionalisty ve Vídni). Není přitom náhoda, že rakousko-uherský byrokratický systém, i když zejména komunisté naučili lidi se mu posmívat, byl ve své době mimořádně efektivní (z hlediska zvětšování všeobecného dobra). Jeho konec byl způsobem tím, že se většina jeho občanů na efektivitu zvysoka vykašlala – a místo tvoření všeobecného dobra se rozhodli všeobecné dobro ničit (dalo by se říci, že ti lidé vyměnili materiální kapitál, stejně jako i kapitál v podobě efektivního státu za pocit národní emancipace – je zde ovšem otázka, zda ten pocit stál za všechny negativní důsledky plynoucí ze ztráty efektivity, to je ovšem na každém aby to posoudil sám za sebe).

Hodnotově neutrální stát (sekulární, nekulturní) by se měl řídit především třemi principy:

1) Zákony by měly být souborem pravidel, která znemožní jednomu subjektu poškozovat jiný (poškozením se rozumí připravení jiného o něco, čehož hodnota je finančně vyčíslitelná)

2) Měla by panovat absolutní rovnost před zákonem

3) Stát by měl (v zájmu svého zachování) vychovávat své občany (například ve veřejných školách) k tomu, aby neviděli stát jako nositele hodnot, ale čistě jako funkcionalistickou jednotku.

Stát takto chápaný by samozřejmě neměl problémy se separatismem či integrací do větších celků – občané by se totiž mohli rozhodovat čistě a jen podle toho, co jim přijde výhodné (tedy co je více uspokojí – ať už finančně či jinak), tedy ne jako dnes, kdy pokud někdo svou státní příslušnost odvíjí od výhodnosti, je označován ostatními za “prospěcháře”, ne-li rovnou “zrádce národa”. Historie prokázala, že není pro stát ani jeho občany nic horšího, než vkládání emocionálního obsahu do smlouvy mezi státem a občanem – právě to je totiž zdroj většiny válek a nepohodlí na této planetě. Chceme-li předejít nějaké další, oprosťme stát od kultury, nesvědčí mu.