SPOLEČNOST: Opravdu zdravý selský rozum?

Společnost na východní straně bývalé železné opony řídí často principem, který označuje za zdravý selský rozum. Podíváme-li se důkladně na to, jakým způsobem se ve společnosti používá, zjišťujeme, že se jedná o jakou si berličku nahrazující zákonnost a právní stát – zdravý selský rozum se dává do protikladu s (opovrhovaným) americkým souděním se o cokoliv, s předpisy z Bruselu či v podstatě s jakýmikoliv zákony. Je ovšem selský rozum opravdu to nejlepší, co naši společnost mohlo potkat?

Jedním z největších zločinů, které komunismus napáchal v zemích, kde vládl – a šlo skutečně o komunimsus, ne o fakt, že ho vedli Rusové – je rozostření, respektive smazání hranice mezi soukromým a veřejným. Nejde nutně o majetek, jako spíš o společenskou funkci jedince; přitom odstranění následků takové degenerace není jednoduché a nezůstává nutně propojené s komunistickou ideologií.

Příklad první – jedu vlakem z Bohumína do Prahy, v kupé sedí velmi solidně vypadající Rom, dáme se do řeči. Mluvíme o problémech romské komunity, přičemž mi ten pán předal důležitou zkušenost: sám pracuje na administrativní pozici u ČD, dříve pracoval jako průvodčí. Práce průvodčího ho bavila, ale musel ji zanechat – kvůli romským cestujícím. Jakmile se totiž takoví vyskytli, viděli v něm příslušníka romské komunity, u něhož si chtěli “osobně” zařídit cestu bez jízdenky s tím, že přece on musí “našim” pomoct. Naprosto ignorovali jeho drážní uniformu a fakt, že on tam byl ne za sebe, ale za úřad.

Příklad druhý – Polsko, debata o funkci kříže ve veřejné škole. Horliví katolíci diskutují následujícím způsobem: “A proč se bojíte kříže? Copak vám na něm vadí? To chcete zakázat kříže i v kostelech nebo u mě doma?” – naprosto nechápaje, že doma jim ho nikdo zakazovat nechce, ale na veřejné instituci ten symbol znamená, “kdo tomu tam velí”, což není fér vůči nekatolickým studentům, kteří mají právo se necítit vyloučeni. V téže kauze se objevoval i jiný argument - “Jak to může být církevní diktatura, když církev tam ten kříž nedala, ale já osobně” (ozvala se učitelka). Nechápala, že je špatně, když ona, coby zaměstnanec, tam umístí soukromě sehnaný kříž čistě na základě své soukromé pohnutky – jednala tehdy jako soukromá osoba, ovšem odmítala pochopit, co může existence kříže ve škole znamenat jako symbol institucionální.

Příklad třetí – kdekoliv v ČSSR a kdykoliv za dobu existence tohoto zřízení: Petr řekl: “Jdu za Karlem pro maso, stavím se u Pepy aby mi spravil auto, za což mu dám od Franty, mého kamaráda, přímlvu u Honzy ohledně devizového příslibu pro chystanou dovolenou v Rakousku”.

Jaká je souvislost mezi těmito třemi případy? Všechny totiž poukazují na společný civilizační nedostatek – neschopnost, nebo neochotu odlišit funkci soukromou od funkce veřejné. Myšlení, které jsem v těchto třech případech nastínil, vede k obrovskému bujení šedé ekonomiky, korupce, případně porušování občanských svobod. Mají shodný základ v nepochopení principu právního státu a konceptu pozitivismu, na němž stojí celá civilizace, protože jedině ten je schopen zajistit rovný přístup stát ke všem občanům a demokracii. Jaký je to tedy princip? Velmi prostý – na vše existuje smluvní základ; kde je smlouva dodržena, je to v pořádku, kde není smlouva dodržena, nastupuje sankce, co smlouva neřeší, je na každém aby dělal, jak uzná za vhodné. Člověk je vázán různými druhy smluv, Ústavou a platnými zákony počínaje, přes smlouvy dobrovolně uzavřené s jinými soukromými subjekty, ústními dohodami konče. Důvěra v naplnění toho, co je smluvně ujednáno (princip pacta sunt servanda), je základem otevřené a transparentní civilizace, která je spravedlivá. Nepochopení funkce člověka ve společnosti, respektive rozlišení jeho rolí (člověk jako soukromá osoba, člověk jako zaměstnanec/reprezentant firmy, člověk jako občan, člověk jako úředník, člověk jako politik, atd.), pak vede k podkopávání pozitivistického právního řádu, protože vytváří prostor pro alternativní cesty, které však už nezaručují všem občanům spravedlivost. Do obludných rozměrů může tento problém narůst u státních zakázek, kdy úředník Franta dá zakázku nikoliv v nejlepším zájmu svého zaměstnavatele (státu) firmě XY, ale Karlovi, majiteli firmy, s nímž chodí už posledních dvacet let na pivo.

Hranici mezi soukromým a veřejným v tomto ohledu intenzivně ničí především to, čemu se říká zdravý selský rozum. Onen selský rozum totiž káže ignorovat nějaká nařízení (v našem posledním příkladě bránící nepotismu) ve prospěch vlastní osobní prvoplánové výhody (Frantova myšlenka na to, že když Karel dostane státní zakázku, Frantovi taky něco odsype), ovšem naprosto ignoruje destruktivní vliv takového chování na celospolečenskou důvěru v princip pacta sunt servanda, které sociologové říkají sociální kapitál (míra důvěry ve společnosti, která se dá kvantifikovat jako rozdíl ceny – vyjádřené v penězích - nutné k zaplacení ve společnostech s nižší důvěrou v systém proti společnostem s vyšší důvěrou v systém pro zajištění stejné míry zabezpečení). On ten selský rozum je možná lidský, ale vůbec není zdravý z hlediska spravedlnosti (rovnosti občanů před zákonem). Osoby, které se na něj většinou odvolávají, ať už v jakékoliv otázce, tak činí proto, že obhajují působení škody někomu jinému, většinou neznámému, pod logikou, že “kde se neublíží mně nebo mým blízkým, tak moje chování nevadí”. Problém je v tom, že tento selský rozum může fungovat mezi jednotlivými klany spolu soupeřícími na život a na smrt, ovšem ne ve společnosti, kde každý na každém závisí. Další příklad: jedu v noci autem, svítí mi červená. Nikde ani noha, zdravý selský rozum  říká: “jeď dál, je to v pohodě”. Devětkrát to vyjde, po desáté dotyčný řidič srazí a zabije cyklistu jedoucího na zelenou zpoza rohu domu. Proč tedy na červené stavíme, i proti selskému rozumu? Protože věříme, že budeme-li to dělat my, příště to udělá někdo také. Dodrží smlouvu, zastaví, my budeme moct bezpečně jet, budeme-li mít zelenou. Společnost, ve které taková důvěra existuje, má sociální kapitál vyšší, než společnost, v níž je potřeba se i na zelenou rozhlížet.

Právě selský rozum je to, co vedlo Romy ke zneužití situace, v níž byl jiný Rom průvodčím ve vlaku, stejně tak vedl učitelku k pověšení kříže ve třídě, aniž by se kohokoliv ptala, jakož i to, co vedlo účastníky v našem třetím případě k krádeži u svých zaměstnavatelů či nepotismu. Komunistický režim povýšil selský rozum na nejvyšší princip – to podle selského rozumu měli lidé jednat, ne jako “nějací inteligenti”. Problém je v tom, že selský rozum aplikovaný v takové míře přímo vylučuje spravedlivou a demokratickou společnost, navíc jeho používání vyvolává ztráty z veřejných zdrojů (způsobené korupcí, klientelismem či nepotismem). Je tedy rozumné ním argumentovat, když přijde na otázky spojené s budoucností našeho státu?