SPOLEČNOST: Uhelné prokletí

Tak jako oheň, který je stravuje, je i uhlí dobrý sluha, ale zlý pán. Mnoho se mluví v dnešních dnech v souvislosti s tím, jak ropné státy žijí nad poměry a nedbají často toho, co bude až ropa dojde. Takový Damoklův meč ovšem není nic proti tomu, co umí s lidskou společností udělat těžba uhlí.

Známe ten scénář z mnoha míst Evropy – od severní Francie přes Valonsko, Porýní a Porúří, Sasko, Podkrušnohoří, Lužice až po Slezsko – a všude je stejný. S úbytkem poptávky po uhlí kvůli propadu těžkého průmyslu a změnou orientace z těžby a prvotního zpracování surovin na pokročilé technologie a služby se regiony, dříve známé svým uhelným bohatstvím, propadly do jen těžko napravitelného kolotoče nezaměstnanosti, recese, zničeného životního prostředí a kriminality. Po dlouhá léta těžené uhlí si tak začalo vybírat svou daň za snadný výdělek v podobě “vytěžit, prodat a spálit” – drží se nad oblastmi, kde se těžilo, jako těžké stigma, na které existují jen více či méně úspěšné recepty, ale žádná zázračná léčba. Porýní a Porúří, jediné dvě oblasti z výše jmenovaných, které se podařilo jakž-takž revitalizovat, spolkly obrovské množství peněz od spolkové vlády, které si například Česká republika, Polsko nebo Valonsko nemohou dovolit dát.

Největší kámen úrazu spočívá ve způsobu těžby a transportu, který byl po dlouhá desetiletí nejefektivnější za pomocí obrovského počtu málo kvalifikovaných lidí. Na rozdíl od ropy, která díky svému charakteru nevyžaduje příliš velký počet pracovníků, aby se dostala z vrtu (zejména, pokud je na pevnině) ropovodem k odběrateli nebo do přístavu k tankerům, uhlí, především černé, potřebovalo od počátků své těžby obrovské množství lidí ho kutajících, stavějících šachty, důlní vybavení, tedy i velký počet dozorců chránících doly před neštěštím – závaly pro takovou těžbu ropy příliš mnoho neznamenají, zatímco v případě uhlí mohou být smrtelné. Do toho i za předpokladu používání pásových dopravníků či jiné automatizace je nutné zaměstnat nemalý počet lidí zabývající se nakládkou uhlí na železniční vagony/lodě, jeho překládání na jiné dopravní prostředky a podobně. Tyto potřeby značně deformují poptávku po pracovních silách tím, že vytvářejí potřebu po masách lidí o stejné kvalifikaci, kteří se po útlumu nejsou schopni snadno rekvalifikovat.

Skutečnost, že ve všech jmenovaných oblastech se těžilo uhlí již od druhé poloviny 19. století způsobuje, že se z hornického povolání stala v mnoha případech dědičná profese – navíc okořeněná pocitem důležitosti a výlučnosti, neboť taková byla opravdu jeho role v počátcích i největším rozvoji industriálního světa. Dnešní padesátníci a šedesátníci (v postkomunistických zemích i čtyřicátníci) si ještě velmi dobře pamatují váženost a lesk svého povolání a nejsou (kvůli nízké kvalifikaci a nedostatku ekonomického vzdělání) často schopni pochopit, proč k útlumu a ztrátě prestiže hornického povolání dochází. Toto vytváří pro ekonomiku daného regionu smrtící koktejl vlivů, který právě ústí v dlouhodobé problémy v podobě nezaměstnanosti a ztráty motivace k jakékoliv změně. Voliči z takových regionů pak velmi často volí populistické strany, protože ty jim (bez ohledu na ekonomickou realitu) slibují návrat zašlých časů, nicméně politická praxe těchto subjektů splňováním aspoň některých bodů programu pravidelně odhání investory nebo potenciální podnikatele od rozjezdu nových živností.

Česká republika má velké štěstí, že uhelné problémy se týkají jen malé části populace v Ústeckém a Moravskoslezském kraji a že zbytek není tímto syndromem stigmatizován. V zemích jako Valonsko, Sasko nebo Polsko (především polské Slezsko) však dochází k obrovskému vlivu uhelných odborů na chod státu ve prospěch zachování těžby za každou cenu, tedy i za cenu subvencí a “těžby pro těžbu”. To je důvod, proč ve Valonsku je nezaměstnanost dlouhodobě dvouciferná a HDP na hlavu cca 27 000 USD, zatímco sousední Flandry mají cca 35 000 USD, Nizozemí 39 000 USD či Lucembursko dokonce 78 000 USD. Ze stejného důvodu v Polsku dosud nestojí žádná jaderná elektrárna – ne kvůli obavám o bezpečnost provozu jako v případě Rakouska, ale kvůli silnému tlaku uhelných odborů.

Na všechny tyto aspekty bychom měli pamatovat, až budeme příště hovořit o prolomení těžebních limitů či otvírání nových dolů s uhlím, které jsme dosud ještě nevytěžili. Měli bychom skoncovat s uhelnou těžbou jednou provždy, přeorientovat se na jiná paliva (jádro, ropa, plyn) – neboť násilným udržováním současného stavu jen oddalujeme nevyhnutelné – investice do obnovy přirozené skladby povolání a kvalifikace v regionech, které jsou na těžbě uhlí dnes závislé. Šlo by sice o velkou investici bez okamžitého finančního návratu, nicméně s velkou návratností za nějakých 15-20 let, a to nejen finanční, ale i v podobě sociálního kapitálu, životního prostředí, vzdělanosti a snížené podpory populistických politických stran a řešení.