SPOLEČNOST: Zákaz zákazů v míře větší než malé

Měl jsem tu možnost dnes shlédnout podle mého názoru suverénně nejhorší díl mého oblíbeného pořadu “Ta naše povaha česká” nazvaný “Posedlá generace”. Třebaže už dlouho jsem uvažoval o článku na toto téma, až shlédnutí tohoto dokumentu, jehož autoři i účastníci naprosto nechápou realitu, mě přimělo k tomu říci své stanovisko zde na nekorektně.com.

Poslední tři roky jsem prožil v Polsku, kde je přístup k “neřestem” všeho druhu silně restriktivní. Zákaz pití alkoholu na veřejnosti, “monopolové” obchody s alkoholem, držení jakéhokoliv množství drogy je klasifikováno jako trestný čin a skutečně se stává dost často, že chytí-li policie jinak bezproblémového člověka s pár gramy marihuany pro osobní spotřebu, jde do vězení až na dva roky. V současné době žiji v Nizozemí, v limburském Maastrichtu, kde je, jak známo, přístup naprosto odlišný. Stát ani společnost se nesnaží lidi vychovávat; stát trestá (a to zatraceně tvrdě) teprve skutky, které opravdu poškozují druhé. Výsledek je znát na první pohled – v ultraliberálním Nizozemí je větší pořádek a mnohem menší kriminalita, než v ultrakonzervativním Polsku. Jak je to možné?

Patřím mezi lidi, kteří v životě nezkusili cigarety ani jakékoliv drogy (nepočítám samozřejmě kávu, čokoládu apod., třebaže ani těm moc neholduji – nechutnají mi). Z alkoholu piju jen pivo a to jako Feinschmecker – cestuji po světě, ochutnávám místní druhy piv, snažím si zapamatovat jejich chutě, věnuji se pití piva spíše jako someliér. Přesto tvrdím jasně – drogy legalizovat, za užívání nikoho nepostihovat, prodej za tvrdých podmínek, ale oficiálně a s garantovanou “čistostí”. Jaká je logika věci? Ze svého okolí vím, že kdo si chtěl tu marihuanu dát, a to klidně i v ultrakonzervativním Polsku, byla mu hrozba vězení a zničeného života naprosto jedno a tu “trávu” si někde s kamarády zapálil. Lidé, jako třeba autor těchto řádku, kteří zase nemají potřebu drogy brát, je brát nebudou ani kdyby byly legálně nabízené na každém rohu. Jaký je tedy výsledek restriktivního přístupu? Obrovské sumy peněz plynoucí (samozřejmě načerno) do kapes velmi mocných drogových mafií, které kromě obchodu s drogami často obchodují s bílým masem nebo podporují terorismus. Jak obchod s lidmi, tak i terorismus, což jsou věci, které na rozdíl od drog ubližují i nezúčastněným, by dostaly velmi silnou ránu, kdyby přišly o ilegálně nabyté peníze, které se právě získávají z prodeje narkotik.

Restrikce je nevýhodná i finančně – člověk, který spadne do drogové závislosti, si dokáže zničit zdraví mnohem efektivněji drogami s různými příměsemi (které jim do nich dealeři přimíchávají za účelem šetření), než kdyby byl jejich prodej “oficiální”. V Nizozemí léčba závislosti na drogách probíhá mnohem úspěšněji, než v jiných zemích právě proto, že stát může drogy legálně držet – člověk v odvykací kúře je vystavován postupně se zmenšujícím dávkám, v důsledku čehož mají výrazně menší počet “vyléčených” opětovně spadnuvších do drogové závislosti, než v zemích, kde se léčí “načisto”. Důsledek? Vyléčený člověk v Nizozemí po droze znovu nesáhne, kdežto vyléčený člověk v ČR nebo v Polsku třeba po třech, čtyřech letech neodolá nabídce “vzít si jednu”, která ho okamžitě do závislosti znovu potopí. Nemusím ani připomínat, jak důsledek dlouhodobé psychické lability z toho plynoucí, stejně jako veřejná stigmatizace takového člověka působí negativně na státní rozpočet – od takového člověka se stát příliš velkých daňových odvodů nedočká.

Pořad citovaný v úvodu se však nevěnoval klasickým drogám, nýbrž závislosti na počítačových hrách. Za nejhorší díl tohoto – jinak dobrého – pořadu jej považuji proto, že od začátku do konce zaznívaly pouze hlasy typu toho od slavné důchodkyně Věry Pohlové, která napsala do deníku Metro dnes již nesmrtelný komentář “Každého už tyto aféry otravují. Já bych všechny ty počítače a internety zakázala”. Psychologové, sociální pracovníci i rodiče vystupující v dokumentu se totiž jako jeden muž vyjadřovali v tom duchu, že hry (konkrétně mluvili o Counter Strike, Assassin’s Creed II a World of Warcraft) by bylo potřebné pokud možno co nejdřív zakázat, jejich distributory div trestně nestíhat a zakázat i internetové kavárny, kam dospívající ratolseti chodí s kamarády na LAN party, mají-li zakázáno hrát doma. Musím říci, že s ohledem jak na výše uvedenou analogii s přístupem ke klasickým drogám, tak i na osobní zkušenosti, jde o naprosto špatný přístup a nepochopení celé problematiky. Stejně jako není problém, když jinak úspěšný vysokoškolský student si dá s pěti dalšími kamarády jednoho “jointa” marihuany a je naprosto nehorázné, chce-li je nějaký stát za to trestně stíhat, není problém ani to, když si parta kluků zajde na LAN party v Counter Striku. Problém totiž není v tom, že hrají CS, UT, Quake a podobné střílečky, problém je v tom, když to berou jinak než jako dobrou srandu s kamarády, s nimiž jinak podnikají i jiné věci. Problém je to tehdy, když si neuvědomují specifika počítačových her oproti běžnému životu – ale to není, při vší úctě nic, za co by mohli ať už herní vývojáři, nebo provozovatelé internetových kaváren, v dokumentu tak mohutně kritizovaní. Za všechny tyto problémy mohou rodiče, kteří problému nerozumějí, nikdy žádnou hru nehráli a vyznávají pouze restrikci pod heslem “čemu nerozumím, to zakážu”. Kdyby si místo toho, aby byli “zhrozeni” dokázali se svými dětmi sednout a popovídat o tom, co hrají, proč to hrají jako kdyby byli “nepoučení kamarádi” spíš než “vyslýchající policisté”, udělali by mnohem lépe.

Za ty roky, co sleduji světové dění, nemohu si odpustit jeden důležitý poznatek – kdykoliv jsem viděl, že se někde ukázala skupina typu “Concerned Parents Against Something” (Znepokojení rodiče proti něčemu), šlo o skupinu, která chtěla především restrikci, více státní kontroly nad občany, více cenzury a méně svobody. Žádné skupině tohoto typu, jakou jsem kdy viděl, nešlo o diskusi, šlo vždy o zakazování, zakazování a ještě jednou zakazování – a to především věcí, kterým sami tito rodiče nerozuměli. Všimněme si jedné velmi důležité věci – v každé zemi existuje “neřest”, která je nějakým způsobem tak populární, že je tolerovaná a nepanuje vůči ní příliš mnoho restrikce. V Nizozemí jde o marihuanu v ČR o pivo, v Německu o rychlou jízdu na dálnici. A zeptejme se – jak se k dané věci staví místní a cizinci? V Nizozemí mají největší problémy – světe, div se – ne se svou vlastní mládeží, ale především s Angličany, Němci a dalšími, kteří se chodí do Amsterdamu takřka “zkouřit do bezvědomí”. Kdo dělá v České republice největší nepořádek po alkoholovém opojení? Zpravidla Poláci nebo Angličané, kteří mají doma k alkoholu horší dostupnost (vysoká cena/nutnost kupovat ve zvláštních obchodech/zákaz pití na veřejnosti apod.) a kteří jednoduše nedokáží unést nebývalou míru svobody v dané otázce. Kdo jel kdy v Německu po dálnici musí uznat, že Němci v Porsche, jedoucí po dálnici 250 km/h jedou zpravidla tak, že nikoho neohrožují – ačkoliv jezdí rychle, jezdí ohleduplně. Zato mezi největší piráty a nebojím se říci - agresivní zločince - na německých dálnicích zpravidla patří cizinci, kteří mají hlavu plnou opojení z toho, že na to mohou “dupnout”.

Z výše uvedeného vyplývá především jedna důležitá věc – řídí-li se stát pravidlem Deus iudicat, cum nemo accusat, tedy volně přeloženo “kde není žalobce, není soudce” důsledně, je to to nejlepší, co může pro snížení kriminality a zvýšení efektivity společnosti udělat. V praxi to znamená, že postihované je jen takové chování, které škodí jiným, tedy které působí škodu vyjádřitelnou finančně (trestání škody například na náboženském cítění může vyústit v cenzuru; náboženské cítění samo však není finančně vyjádřitelné, takže nemůže pod tuto definici spadat). Pokud tedy stát bude vymáhat a tvrdě trestat jakékoliv poškození druhých, ale co si bude člověk dělat v soukromí, aniž by jiným škodil, či jiné ohrožoval, bude ignorovat, je na nejlepší cestě k tomu vychovat své občany k osobní zodpovědnosti a všeobecně slušnému chování a nízké kriminalitě. Represivní politika na druhé straně vede k tomu, že každý jeden občan je vinen nějakým přestupkem nebo trestným činem, takže není nikdo právně bezúhonný – proto drasticky padá motivace se chovat slušně a zodpovědně. V takové společnosti se běžně krade, ničí a uplácí – pokud to nikdo nevidí. Ve společnostech, které jsou z principu liberální (ne však anarchické), se naopak lidé mají tendenci chovat slušně i tehdy, když to nikdo nevidí. Teď je jen otázka, co je nám bližší – jestli situace, ve které bude muset jistá skupina lidí potlačit své rozhořčení nad tím, že někdo může kouřit marihuanu, hrát střílečky nebo koukat na porno, ale společnost bude jako celek zdravější a zodpovědnější, nebo situace, ve které moralisté budou moci zakazovat ostatním všechny “neřesti”, ale zato se bude kromě těchto pravidel porušovat i to, co by se porušovat nemělo (jako třeba zákaz krádeží či korupce) pod heslem “když už porušuji zákon, je jedno, jestli to bude o zákon více nebo o zákon méně”.