EVROPA: Politický kulturismus v Evropě, aneb rostoucí povědomí o evropanství

Chápu, že z důvodu existence kulturistiky není úplně snadné používat termín kulturismus v politickém smyslu, ale soudím, že tento termín vcelku výstižně popisuje základ rodící se společné evropské identity.

Evropský národ ve smyslu Herderových definic neexistuje a s pravděpodobností blížící se stům procent nikdy ani existovat nebude – neznamená to ovšem, že neexistuje zároveň základní myšlenka, na které se dá postavit společný evropský politický lid, neboli démos. Kritici namítají, že nic takového neexistuje, ale moje námitka zní – jak může neexistovat evropský démos, když Evropané jsou nezávisle na sobě schopni velmi dobře určit, kdo všechno může být Evropan a kdo nikoliv? Proč jsou takové diskuse o Turecku v EU, či o “společenské vyspělosti” nutné k tomu, stát se Evropanem v případě Západního Balkánu či Východní Evropy? Tak, jako národní stát hledá klíč ke svému raison d’être ve vlastním jazyce či etnickém původu, dávaje zavděk ideologii nacionalismu, tak evropská společnost (s trochou ironie by se dalo říci, že i navzdory Evropské unii) staví jakýsi kulturismus, tedy identifikaci na základě společně chápaných kulturních vzorců. Zjednodušeně řečeno, evropskému “kulturistovi” je v zásadě jedno, jestli je někdo z Portugalska, Finska nebo Maďarska, dokud se bude jako Evropan v každodenním životě chovat.

Ačkoliv tento směr tak nikdo, pokud vím, dosud nepojmenoval, není nový. Ačkoliv v současné době poněkud oslabil, onen kulturismus je tradiční zejména ve Švýcarsku, a to býval v dost extrémní podobě. Čeští emigranti, kteří za komunistického režimu odešli do švýcarského exilu mohou vzpomínat na velmi ostrou kulturní asimilaci, kontroly, zda dotyčný žije dostatečně švýcarským způsobem života. Tento kulturismus dal Švýcarům pocit výlučnosti a zároveň soudržnosti proti okolním státům; stal se pro ně důkazem, že jsou národem a za žádnou cenu nejsou ani Francouzi, ani Italové, ani Němci. Jistě, v moderní evropské podobě by nejspíš neprošlo, kdyby byli tímto způsobem popotahováni cizinci, kteří by se chtěli získat evropské občanství, nicméně nepochybuji o tom, že kdyby šlo o názory “obyčejných lidí” v Evropě, tak by toto vymáhání evropského stylu života prošlo v podobné míře, jako kdyby se lidem k hlasování nabídla možnost národní asimilace. Protože ale jsou Evropané vesměs mobilní a mnoho z nich se usazuje v jiných členských zemích, neradi by si podřezávali pod sebou tímto způsobem větev, takže jak je znám – a – neberte to, prosím, jako vytahování, protože to vytahování není – by s velkou radostí přijali právě tuhle nucenou asimilaci neevropských žadatelů o občanství. To, že kvůli politické korektnosti by se takové opatření beztak báli zákonodárci navrhnout, je věc jiná – ale existence samotné vůle k tomu už něco znamená.

Lidská paměť je velmi ošidná; snadno zapomíná na to vidět minulost také minulýma očima. Euroskeptici kritizují současný nedostatek evropského lidu – s čímž se dá do značné míry souhlasit. Co ovšem ale zapomínají je to, jak utopicky vzdálená byla představa Evropana, který se identifikuje jako Evropan, nejen v roce 1990, ale i v roce 2000. V roce 2010 jsme v té pozici, že většina Evropanů je schopna oceňovat druhé podle toho, zda se chovají více či méně evropsky. Neříkají moc nahlas, protože by to nebylo politicky korektní, ale často to evropsky je synonymem pro civilizovaně, a ti (zejména z jiho a východu pocházející) neevropané jsou mnohými vnímaní jako barbaři. Od tohoto bodu je už mnohem menší vzdálenost ke skutečnému evropskému politickému lidu, než jako jsme ušli od roku 1990 dodnes. První opatrné krůčky nově se rodícího evropského politického lidu jsou už vidět – paradoxně i mezi euroskeptiky. Politická strana Libertas, která si kladla za cíl znemožnit ratifikace Smlouvy o Ústavě, jakož i Lisabonské smlouvy, byla typickým případem – šlo o zdola budovanou nadnárodní celoevropskou politickou stranu, která měla vlastní celoevropské předsednictví. Druhým takovým projektem je původně švédská Piratpartiet (Pirátská strana), která skrze své jednotky v členských zemích rovněž funguje v celoevropské šíři. Kdo by si na existenci takových hnutí ještě v roce 1990 vsadil? Soudím, že jen málokdo.

Evropský kulturismus nabyl výrazné kontury především v posledních několika letech. I když tomu nacionalističtí alarmisté nebudou věřit, počet přistěhovalců do Evropy velmi dramaticky klesá, a to zejména z těchto následujících důvodů: 1) v posledních letech hlasitěji než dříve dali Evropané dost jasně najevo, o koho v Evropě (ne)stojí; 2) byla zřízena evropská agentura Frontex, která koordinuje ochranu vnějších unijních hranic a která je velmi efektivní; 3) v rámci projektu Unie pro Středomoří platí EU peníze libyjským, alžírským, tuniským a marockým policistům, kteří nejsou příliš vázáni lidskými právy a odvádějí tak za Brusel poměrně levně “špinavou práci” s odchytáváním ilegálů; 4) finanční krize způsobila, že je pro ilegály, ale i pro legální imigranty ze zemí třetího světa těžké sehnat už i nekvalifikovanou práci. Evropané jsou zároveň čím dál více náchylní na nepřizpůsobivost vůči evropským osvícenským životním hodnotám; čím dále jsou méně tolerantní vůči náboženskému extremismu, a to jak v podobě křesťanské (domácí), tak v podobě muslimské. Náboženští extremisté, a to z obou těchto táborů, prohlašují svorně že liberalismus a sekularismus se neumějí bránit; že nemají silné myšlenky, které by dokázaly vzdorovat jejich křesťanskému nebo muslimskému mesianismu. Je pravda, že liberální Evropa byla zastižena nepřipravena a zejména na muslimský extremismus neuměla několik let reagovat, ale i to se mění – jistě k velkému překvapení náboženských fanatiků se ukázalo, že evropské liberální hodnoty nejsou nikterak bezzubé a dovedou se bránit.

Vždy, když srovnávám myšlení dneška s myšlením a společenskou atmosférou před deseti či dvaceti lety si říkám, jak bude vypadat náš svět za dalších deset nebo dvacet let. V otázce evropské identity bude vývoj nejspíše ještě dost komplikovaný, a to především z důvodu, že její vývoj jde sice dobře, tedy směrem k jejímu upevnění, ale takřka naprosto se míjí s institucemi EU a s tím, jak vidí vývoj evropských hodnot EU. Tento důvod je naprosto zásadní a může způsobit dnes nemyslitelné, že sami Evropané se jednoho dne rozhodnou založit evropský superstát nezávisle na EU, který bude kulturismus, jak jsme si ho definovali, ctít jako základ evropské identity. EU až příliš bohorovně ignoruje hesla a ideologii různých protipřistěhovaleckých politických stran či hnutí s tím, že je označuje za “nacionalisty”, protože je to tak jednodušší. Dansk Folkeparti, PVV, Lega Nord nebo další strany, které mají velký voličský potenciál postavený na protipřistěhovalecké rétorice, naprosto pomíjejí vymezování se národně – vždy jde o vymezování kulturní. Geert Wilders tak například není jen proti islámu, ale často pronáší i všemožnou kritiku na adresu katolické církve, přičemž se hlasitě zastává především práva na rozum a práva na kritické myšlení. Otevřeně mluví o tom, že brání evropské hodnoty a ty vidí postavené na anticko-židovsko-křesťansko-osvícenských základech, s akcentem na ty poslední jmenované. Touto rétorikou dostal svou stranu na jednu z nejsilnějších pozic v Nizozemí a jeho myšlenky jsou populární i v zemích, kde se větrné mlýny nepotkávají tak často. Velmi rád bych věděl, kam tento vývoj v příští dekádě půjde dál, ale nezbývá nic jiného, než se těmi deseti lety “prožít”. Schválně, jakou budou mít nakonec evropské hodnoty podobu.