EVROPA: Turecko do EU? Velmi komplikovaná otázka

Z toho, jak si všímám argumenty, které se vyjadřují ostře pro vstup nebo ostře proti vstupu Turecka do EU, nabývám často dojmu, že ti, kteří jsou jeznoznačně pro, postrádají smysl pro právní otázky, a ti, kteří jsou jednoznačně proti, nevědí o Turecku vůbec nic a rozhodují se jen podle pocitů, které nabyli z obrazů o Turcích u Vídně. Realita je totiž mnohem komplikovanější.

Až do nástupu Mustafy Kemala Atatürka bylo Turecko (respektive Osmánská říše) v takovém stavu, že by jiná než vojenská integrace do západních struktur byla velmi komplikovaná, ne-li nemožná. Je pravda, že Atatürk modernizoval Turecko způsobem vskutku obdivuhodným, nicméně ve svém cíli vychovat z Turků moderní Evropany zapomněl na jednu důležitou věc – Evropan tolik nepodléhá kultům. Na druhou stranu – nedá se mu to příliš zaznívat, protože kdo tvořil jeho soudobou Evropu? Jen tak namátkou – Hitler, Mussolini, Franco, Piłsudski (toho považoval obzvláště za následováníhodný vzor), Horthy a v podobném výčtu bych mohl ještě nějakou dobu pokračovat. Pokud budeme do Evropy počítat i SSSR, pak samozřejmě Stalin. Atatürk vypracoval okolo své osoby poměrně silný kult osobnosti, který na jednu stranu Turkům pomáhal najít smysl v sekularizaci a modernizaci, na druhou stranu ovšem přišel moment, kdy bylo třeba jeho kult revidovat. Ještě dlouho poté, co všichni jmenovaní evropští diktátoři odešli ze světa byl Atatürk oslavován poněkud “severokorejským” způsobem. Kemalismus tak vychoval poměrně širokou skupinu obyvatelstva, přítomnou zejména v pobřežních regionech Turecka, která v konečném důsledku je sekulárnější než Francouzi nebo Češi, a která se životním stylem téměř ničím neliší od běžných Evropanů. Pokud by tedy mělo být přijato toto Turecko do EU, neviděl bych v tom větší problém.

Horší je to v případě Anatolie. Její centrální část je konzervativní (velmi podobným způsobem, jako konzervativní regiony v Polsku) a její populace nemá příliš velké pochopení pro kemalistické společenské a náboženské reformy – ovšem stále ještě uznává Atatürka jako národního vůdce, který vyvedl zemi z temnot Osmanské říše a dobyl Turecku slávu ve světě. Islám vyznávaný v této části Turecka je často spíš než vírou konzervativním stylem života – místní lidé se modlí pětkrát denně na svolávání muezzína zkrátka proto, že tak činili jejich otcové, dědové, pradědové a starší generace. Na rozdíl od pobřežních oblastí, které jsou, inter alia, i nakloněné rovnoprávnosti mezi muži a ženami, v Anatolii vládne tvrdý patriarchát, ovšem nic, co by se v Evropě už dávno nevyskytovalo – například v Polsku či v Srbsku. O této části Turecka je možné říci, že pokud je v EU Lublin, mohou být i oni – dá to sice práci jim vysvětlit, v čem spočívá pluralismus a tolerance k jiným, ale s trochou štěstí to půjde.

V čem je ovšem kámen úrazu je Východní a Jihovýchodní Anatolie (statitstické regiony Turecka) – zahrnující turecký Kurdistán, která je z kulturního hlediska neuvěřitelně zaostalá; tam odtud pocházejí všechny ty zprávy o vraždách ze “cti”, islámském fanatismu a zároveň problémová část tureckých emigrantů v EU. Říkat Ankaře, že je v této oblasti neuvěřitelná zaostalost, je ztráta času, protože to Ankara ví a problém se snaží všemožně řešit. Problém je v tom, že tam žijící Turci (a především) Kurdové přistupují k celé věci jako k pokusům o zvýšení civilizovanosti Srbska srbští nacionalisté, tedy naprosto tvrdě odmítavě, a bohužel kolikrát i se zbraní v ruce. Kurdská emigrace, která v Evropě žije a která prohlašuje cosi o tureckém útlaku říká často jen polovinu pravdy: a to tu, že nemají v Turecku stejná práva, jako by měli v Evropě a že je Turci diskriminují. Neříkají ovšem zpravidla proč – Turci totiž považují zpravidla Kurdy (i své východní bratry) za obyvatelstvo, které je potřeba naučit civilizovaným návykům. Je tedy pravda, že Turecko potlačuje kulturní identitu Kurdů, ale zároveň je pravda, že se pod tou identitou rozumějí takové věci jako jsou právě jmenované vraždy ze “cti”, či celý ten koncept “mužné cti”, tolik známý například na Balkáně, který vede především k tomu, že člověk stráví celý život tím, že s něčím nebo s někým bojuje.

Po mnoho desetiletí probíhal pokus o civilizování těchto oblastí stejně – kdykoliv armáda přišla k názoru, že jsou ohroženy hodnoty sekulárního státu, jela to tam zpacifikovat silou. To se změnilo s nástupem AKP, současné vládní strany. V očích kemalistů a mnoha “pobřežních” Turků je vláda premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana důvodem k bití na poplach – je totiž pravda, že Erdoğan systematicky obrušuje hrany kemalismu a povoluje některé věci dříve nemyslitelné – například nošení šátků v některých veřejných institucích. Nedělá to ovšem podle mého názoru, protože by byl nějaký islamista – Erdoğan je pragmatik a chápe, že nekonečná restrikce nikam nevedla. Pochopil, že většina “obyčejných lidí” se řídí zejména symboly – a čím obyčejnější lidé, tím víc to o nich platí. Fakt, že vidí-li “obyčejný člověk” symbol, neptá se zpravidla, co za ním je, nás může sice rozčilovat, ale musíme se s ním smířit. Erdoğan tento fakt využil a nabízí lidem v zaostalejších částech Turecka symboly, jejichž zákaz pro ně znamenal dlouhodobě důkaz o “bezbožnosti” (tedy nelegitimitě) turecké vlády, čímž bere vítr z plachet místnímu odporu proti dlouhodobým modernizačním snahám Ankary. Zatímco jednou rukou vábí venkovské obyvatelstvo Anatolie na šátky, druhou rukou jim plíživě mění způsob života na evropský rychlostí, jakou nikdo od Atatürka vyvinout nedokázal. Důsledkem této politiky jsou dnes paradoxně konzervativní regiony Turecka liberálnější, než emigranti z těchto regionů žijící v Evropě. Na druhou stranu se ovšem reformy, které AKP provádí, dlouhodobě nelíbí armádě, střežící odkaz kemalismu, stejně jako “kovaným” kemalistům, což statisticky jsou zejména dnešní čtyřicátníci a starší v přímořských oblastech, kteří vidí jakékoliv doslovné nerespektování Atatürkova odkazu často doslova jako svatokrádež. AKP se totiž dotýká i další ožehavé otázky, o níž kemalisté odmítají hovořit – arménské genocidy. Turecko je dnes nejblíž uznání její existence za celou svou historii; Erdoğan se hodně zasloužil rovněž za výrazné oteplení vztahů s Arménií a obnovu arménských kostelů v provincii Van, kde žije dodnes arménská menšina. Dívat se tedy na AKP jako na stranu “islamistů” a na kemalisty jako “demokraty” je velmi ožehavé.

Pokud bych měl tedy odpovědět na otázku, zda Turecko v EU ano či ne, nedovolil bych si říct ani jedno – moje odpověď by spíše zněla “vyčkejme, jak se to vyvrbí”. Přes to všechno je třeba se k Turecku chovat se ctí a rozhodně nepropadat nějakým primitivním antitureckým sentimentům, které mohou Turky akorát obrátit směrem ke skutečnému islámskému světu. Hrát si na Antemurale Christianitatis v době, kdy víme, že křesťanství, dostane-li tolik moci, kolik jí má islám v některých muslimských zemích, není o nic moc lepší, a kdy většina Evropy se ke křesťanství obrací zády, je přinejmenším pokrytecké, pokud ne rovnou škodlivé.