SPOLEČNOST: Princip ztracené tváře

Nemohl jsem si nevšimnout, že mnoho lidí označuje za původ “krize naší doby” odklon od tradičního modelu cti, “zachovávání tváře”, “smývání urážek” a podobně. Málokdo se však zamyslel nad tím, že obhajováním těchto tradičních konceptů si podřezává větev například v kritice například vůči tzv. “vraždám ze cti” – ty jsou postaveny totiž na tomtéž základě, liší se jen intenzitou “zásahu”.

Ztracená tvář v tradičním pojetí je velmi těžko uchopitelná. Na jednu stranu se špatně definuje, na druhou stranu je poměrně snadno vyčíslitelná její finanční hodnota – jako ušlý zisk v případě pokusu o “znovuzískání tváře”, či o její “neztrácení”. Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát, že ona “tvář” je věcí velice osobní, ve skutečnosti jde o záležitost poměrně jasně kolektivní. “Tvář” si nezachovávají lidé ani tak kvůli sobě, jako spíš kvůli druhým – vidí v ní jakési kritérium, podle něhož jsou hodnoceni. S měřítkem tohoto hodnocení je už však spíše problém – ještě jsem nikde neviděl ani neslyšel obecnou definici, která by neoperovala s frázemi typu “protože tak je to přeci nejlepší a každý to ví”, která by naprosto jasně vysvětlovala co je ta “tvář”, čím se získává a jak se ztrácí. Pokud je někdo na tyto poměrně legitimní otázky dotázán, odpovídá většinou konkrétními příklady, tedy tímto způsobem: “ztráta tváře je například…”, nebo “ztráta tváře je, že…”. Co chybí, je schopnost definovat ztrátu tváře větou “ztráta tváře je (podstatné jméno, nebo věta o čistě informativním charakteru)”. Vidíme tak, že s “tváří” je to podobné jako s politickou korektností – tak nějak každý umí určit, co je a co není politicky korektní, ale definovat ten klíč, pomocí něhož se to určuje, už je poměrně těžké.

Argumentovat tím, že boj za “čest” či “tvář” patří k lidské nátuře a tudíž je správný – je dosti liché. Stejným způsobem by se právě mohl bránit srbský fanatik, který vypálil chorvatskou vesnici (Chorvaté urazili Srbsko svým odtržením), či islámský fanatik, který zavraždí svou dceru, protože chodila s nevěřícím (zhanobila rodinu, rodině je třeba vrátit tvář, tvář je důležitější, než život dcery). Oba tyto příklady, stejně jako mnohé další, se mohou zdát extrémní, ale podíváme-li se na jejich základ, jsou stejně iracionální, jako to, když někdo kvůli potenciální “ztrátě tváře” odmítá tvrdošíjně uznat svou chybu (příklad: ortodoxní věřící, jemuž dokázali, že věří špatně, spíš hledá způsoby, jak zničit důakzy to dokazující, než aby změnil svůj přístup k věci), nechat se předjet ženou či slabším autem, případně když někdo naprosto zbytečně umírá v boji proti nepříteli, když by mohl pro moment ustoupit a nepříteli zasadit mnohem snadněji smrtící ránu jinde a jindy. Vůdci Varšavského povstání či polské záříjové kampaně z roku 1939 si sice bezesporu zachovali tvář, ale dopadli hůř, než sedláci u Chlumce naprosto katastrofálním vyhodnocením situace. Možná jsem zlý, ale když řeknu, že bitvu umí vyhrát každý blbec, protože to je jen otázka nákladů, zatímco vyhrát celou válku je umění – nebudu daleko od pravdy. Právě polská martyrologie je toho perfektním příkladem – místo toho, aby vyhráli válku podle nich “beze cti”, tedy například tím, že nejdřív nepříteli ustoupí, když vidí, že nemají šanci a radši ho napadnou tehdy a tam, kde tu šanci mají, a pak slavili válečné vítězství, nechají se zbytečně pozabíjet a pak slaví vojenské prohry.

Otázka “zachování tváře” vychází stricte z patriarchálního uspořádání společnosti. Patriarchát, stejně jako matriarchát, jsou koncepce, které jsou neefektivní – dávají větší důraz na zachovávání tradic a ustálených myšlenkových koncepcí (každý z konceptů zachovává tradice jiného druhu, ale obecně jsou v zachovávání samém stejné), než na směřování k úspěchu, tedy k tomu dosáhnout víc, dojít dál, být bohatší, mocnější, atp. Koncept “tváře” vzniká v patriarchální společnosti už odmala – kdo z mužů neslyšel větu “chovej se jako chlap” či “nebuď baba”? Opět budu zlý a řeknu, že to, co většinou následuje po vyřčení těchto vět, by se dalo nazvat trestuhodným plýtváním lidských a materiálních zdrojů. Většinou totiž ten, kdo chce “zůstat chlap” a “zachovat tvář” udělá něco, co ho v konečném důsledku objektivně těžce poškodí, ovšem zůstane s myšlenkou, že se zachoval dobře, protože “zachoval tvář”. Jaké konkrétní výsledky ovšem “zachovaná tvář” přináší, kromě osobní satisfakce? A propos – není ta osobní satisfakce takhle náhodou naučená podobně, jako se celé generace učily pověrám typu “bez Boha se žít nedá”? Ano, mnoho lidí bez Boha žít nemůže, stejně jako mnoho lidí nemůže žít bez toho, aby měli pocit, že si “zachovali tvář”. Budu zlý i do třetice a řeknu – není “zachovalá tvář” takhle náhodou jen jinou alternativou “druhého vítězství” či “morálního vítězství”, tedy jakési ceny útěchy pro poražené, aby si nepřipadali tak hloupě, že prohráli?

Ekonomie nás učí, že člověk vždy maximalizuje a chová se racionálně s ohledem na cíl maximalizace toho, co považuje za užitečné. Někdo maximalizuje kapitál, někdo štěstí, jiný zase pocit osobní hrdosti. Samozřejmě nic proti tomu, jak říká římské právo, suum cuique tribuere, čili “každému, co jeho jest”. Vtip je ovšem v tom, že si musíme jako celek položit otázku – kam to jako společnost chceme dotáhnout? Co je naším cílem? Pokud je naším cílem, abychom byli společností, která něco znamená jako celek, tedy ne takovou, která si to o sobě pouze myslí, ale realita je někde jinde, musíme se nad tím důsledně zamyslet. Zde dám k dobru opět příklad Polska nebo Srbska – jak Poláci tak Srbové žijí v přesvědčení, že jsou vyvolenými národy, ale poptejte se po světě na jejich reputaci – jedni jsou vnímaní jako ultrakatoličtí fanatičtí nacionalističtí námezdní dělníci a ti druzí jako ultraortodoxní fanatičtí nacionalističtí mafiáni a váleční zločinci – neříkám, že to ty národy jsou, ale to je to, co se lidem ve světě o nich zpravidla vybaví. Pokud tedy chceme být opravdu společností, která má respekt, je obdivovaná a má to, čemu se říká soft power, čili sílu v ovlivňování okolí skrze vlastní příklad, je na čase, abychom trochu zrevidovali náš postoj ke “ztracené tváři”. Není totiž náhodou, že čím větší je v dané společnosti šance na to, že bude člověk cítit ohrožení své “tváře”, tím je společnost chudší, méně respektovaná a zaplavenější primitivním násilím. Není náhodou, že ti největší “zachovávači tváří” pocházejí z míst jako je Afghánistán, Kurdistán (ať už v Turecku, Sýrii, Íránu nebo Iráku), Západní břeh Jordánu, Pásmo Gazy, Somálsko, Súdán, Libye, KLDR, Rusko, Turkmenistán; v minulosti pak Třetí Říše, SSSR, nacistické Japonsko či – nemusíme chodit daleko – nacistické Slovensko. Samé inspirativní vzory, že. Naproti tomu země, které patří mezi nejúspěšnější tohoto světa, jsou zároveň tvrdými pragmatiky, kteří se s nějakou tváří dvakrát neperou – typicky Spojené státy, Čína (poslední zbytky “zachovávačů tváří” umírají s vysokým věkem maoistů; nová generace Číňanů je pragmatická až se hory zelenají) či Německo, které po pádu Třetí Říše koncepci “tváře” odvrhlo docela a začalo se realizovat ekonomicky. Je to jen náhoda, nebo skutečně platí nepřímo úměrná korelace “čím méně tváře, tím více úspěchu”?

PS: Dovolím si citovat mou oblíbenou pasáž z knihy Terryho Pratchetta “Thud!”, která byla přeložena do češtiny jako “Buch!”. Autor popisuje rozhovor policejního velitele multikulturního města (které je poměrně přesnou analogií dnešního Londýna), kterému se ve městě chtějí u příležitosti výročí dávné bitvy servat dvě skupiny imigrantů, s jeho manželkou, šlechtičnou z rodu, který si v “zachovávání tváře” nesmírně liboval.

„Berankinové nikdy před ničím neutekli,“ prohlásila lady Sibyla.
„Elániové zase pokaždé utíkali, jako kdyby jim za patami hořelo,“ odpověděl jí Elánius, který byl natolik diplomatický, že se nezmínil o již zmíněných předcích, kteří se vraceli domů po kouscích. „To znamená, že bojuješ tam, kde chceš bojovat.”