SPOLEČNOST: Trauma neobohacuje

Roky jsem přemýšlel nad tím, z jaké strany uchopit toto velmi vážné téma. Většina lidí, kteří prošli traumatickými kolektivními situacemi má tendenci těm, kteří to nezažili, zakazovat zpochybňování jejich činů, případně je znevažovat – a zároveň na základě svého traumatu říkat ostatním, že bylo sice tvrdé, ale obohatilo je. Mám za to, že se tito lidé hluboce mýlí.

Vybavuji si rok 1990, respektive první roky po pádu totality – byl jsem tehdy ještě dítě, ale už jsem se dost zajímal o politiku, jak to z mého pohledu bylo možné. Říkalo se, že teď, na cestě zpět do Evropy, jim (těm na Západě) přinášíme něco, co oni nemají – zkušenost s totalitním režimem. Jedním z nejjasnějších příkladů tohto přístupu bylo vystoupení Václava Klause na ekonomickém fóru v Davosu, kam nepřijel poslouchat, ale poučovat. Nemá ovšem smysl dávat vinu Klausovi – toto přesvědčení tehdy sdílela velká část české společnosti a bohužel sdílí dodnes; on jen tlumočil většinový názor země, z níž pocházel. Troufl bych si říci, že tento názor je mylný, a to zejména z toho důvodu, že zdůrazňuje prožité trauma bez ohledu na pravděpodobnost jeho výskytu.

Fakt je ten, že člověk, který už v totalitním režimu jednou žil, bude velmi citlivý na jakékoliv nové pokusy o totalitní nadvládu. Problém ale spočívá v tom, že u toho to zpravidla nekončí – takoví lidé často slyší “trávu růst” i tam, kde žádné nebezpečí nehrozí, a jejich přístup tak získává značně paranoidní rysy. Je zároveň i pravda, že takový člověk, pokud nová totalita přijde, bude mnohem lépe vybaven k takovým aktivitám jako je konspirace či odboj proti režimu, než člověk, který žádnou totalitu ještě nezažil. Takový totiž často končí tak, jako skončil legendární norský hrdina Max Manus v počátcích své odbojové kariéry, kdy byl sice nadšeným vydavatelem ilegálního tisku, ale zároveň těžce naivním a neznalým toho, co všechno proti němu režim může použít. Samo sebou, netrvalo dlouho a chytilo ho Gestapo. Člověk s totalitní minulostí by s velkou pravděpodobností jeho chyby neudělal, to se musí přiznat. Problém je ale v tom, že lidé, kteří nějakou totalitní minulost mají, zpravidla podobně, jako ti, kteří bojovali ve válečných konfliktech, neumějí žít v míru. Stín toho, co zažili, je natolik silný, že jim dává silnou konkurenční nevýhodu ve srovnání s těmi, kteří jsou od podobného traumatu “čistí” – nejsou schopni jít odvážně do některých věcí, do kterých jdou ti ze svobodného světa, v důsledku čehož jsou neefektivní. Klasickým příkladem takového posttotalitního syndromu je Polsko, klasickým příkladem toho postválečného je Srbsko. Mnoho Poláků nedokáže žít jinak, než minulostí, mnoho Srbů nedokáže žít jinak, než ve sžírající nenávisti proti Chorvatům, Bosňákům, Albáncům, Maďarům, Evropě, Americe, Západu jako celku, homosexuálům, Židům a kdo ví proti komu ještě. Přehnaná opatrnost nebo přehnaná nenávist v důsledku posttotalitního nebo postválečného syndromu má dva společné jmenovatele – první: takovým lidem utíkají příležitosti před očima; druhý: sami nemají šanci přijít na to, že se pletou a že to, že jsou paranoidní. Jak říká ono klasické úsloví: “To, že jsem paranoidní, ještě neznamená, že po mně nejdou”.

Co, z nějakého podivného důvodu, lidé s těmito syndromy nedokáží, je identifikovat blížící se riziko. Na jedné straně jsou přecitlivělí tam, kde nic nehrozí, na straně druhé jsou zcela apatičtí vůči riziku pro svobodu a všechny společně uznávané hodnoty jako “dobré”, což plyne právě z jejich paranoie. Opět posloužím příkladem z Polska – generace Solidarności a protikomunistických bojovníků se nedokázala přenést přes neexistenci nepřítele, až stvořili dost zvrácený společenský systém, který hledá “komunistu” v komkoliv, kdo není volič PiS. Samým antikomunismem, jakkoliv chvályhodným, šlo-li by o odpor proti skutečným komunistům, způsobili, že je ve školách povinný katechismus, kdo na něj nechodí je šikanován, lidé křtí, konfirmují a biřmují děti “aby neměly problémy”, třebaže ani rodiče, ani děti s tím, co ty obřady znamenají, nesouhlasí či se zakazuje se umělé oplodnění. Situace v polské společnosti je dnes bez přehánění tam, kde bylo Německo v roce 1930, tedy v podobě “demokratický, leč slabý stát, který neumí vůbec nic udělat s tím, že mu pod rukama roste ‘stát ve státě’ složený z fanatických extremistů s vlastní paramilitaristickou silou”. Zatímco v Německu demokracie prohrála, díky EU, NATO a internetu se v Polsku snad udrží. Jedna z nejlepších teorií o tom, jak vzniká politická nestabilita a ohrožení demokracie, je od Fareeda Zakarii. Zakaria v knize “Budoucnost svobody: Neliberální demokracie v USA i ve světě” píše, že demokracie je neohrozitelná, pokud je HDP na hlavu větší, než 9000 USD; mezi 6000 a 9000 USD přežijí 2/3 demokracií, mezi 3000 a 6000 USD demokracie získávají nějakou šanci na přežití, pod 3000 nepřežije žádná. Vojvodství, kde PiS suverénně vyhrává každé volby a kde je tento extremismus nejsilnější (Świętokrzyskie, Podlaskie, Podkarpackie, Lubelskie), mají v průměru HDP na hlavu 8136 USD, přičemž Lubelskie má jen 7687 USD. Není náhodou, že nejvíce extremismu a politické nestability pochází právě odtamtud. V těchto částech Polska také najdeme názory jak vystřižené z Afghánistánu – typu “Západ je morálně zkažený, shnilý, největší nebezpečí přináší liberalismus a přichází ze zpoza Odry”, a podobně. Lidé tam žijící jsou zároveň z celého Polska nejvíce poznamenaní jak komunistickým režimem, tak druhou světovou válkou. Je to jen náhoda, že těm lidem nevadí v podstatě efektivní vytvoření nové diktatury, ale zato nebezpečí vidí ve svobodě? Myslím, že to náhoda není a poměrně důsledně to poukazuje na princip, o němž mluvím – že traumatický prožitek je pro život v době míru jednoduše špatný, nežádoucí a lidé, kteří ho mají za sebou, jsou méně kvalifikovaní pro efektivní vládnutí než ti, kteří žádnou totalitní nebo válečnou zkušenost nemají.

Tak, jako totalitní zkušenost naučí lidi až přehnané opatrnosti, válečná zkušenost jim dá apatii k násilí a výrazně sníží cenu lidského života v očích takového člověka. Ten, kdo válku nezažil, je statisticky mnohem méně náchylný k tomu říct, že na životě jednotlivce nesejde, než ten, kdo jí prošel. Pokud ceníme hodnotu lidského života tak vysoce, jak to o sobě tvrdíme, vidíme, že zkušenost s válkou je zde spíš na škodu, než aby přinášela nějaké ponaučení. Ona možná tedy i ponaučení přináší, ovšem za cenu vyšší, než jakou nabízí. Právě proto je také tak obrovská propast mezi argumenty lidí, kteří zažili druhou světovou válku a těmi, kdo žili odjakživa ve svobodném světě například na téma poválečných masakrů na německy mluvícím obyvatelstvu. Ten, kdo válku zažil, se zpravidla upíná ke kolektivní vině a říká, že i kdyby došlo k nespravedlnosti, šlo o “spravedlivou odplatu”. Takový člověk se pořád na událost dívá očima toho, kdo viděl mnoho lidí umírat násilnou smrtí, případně sám se k násilné smrti jiných přičinil. V důsledku toho ztratil onu posvátnou hrůzu ze smrti a zábrany před ubližováním jiným, ve smyslu jednotlivcům.

Klasický morální imperativ nám dává do vínku myšlení, které oceňuje zkušenost starších před kritikou mladších, ovšem ten, kdo tento imperativ vymyslel, nepočítal především se dvěma aspekty – 1) aby si mladí našli informace, nepotřebují staré, stačí si přečíst nějakou všude dostupnou knihu, nebo se podívat na internet; 2) v důsledku totalitarismů a válek nevídaného rozsahu ve 20. století se naprosto převrátilo na ruby to, kdo má z morálního hlediska nárok na to koho poučovat. Kdysi to byli starci, kteří v důsledku svých zkušeností měli přirozenou autoritu k poučování mladých, kteří svou horlivostí a nezkušeností dělali chyby; dnes to jsou mladí, kterých zkušenosti se svobodným světem, tedy zkušenosti, které se počítají, mnohonásobně převyšují zkušenosti těch starých. Dnešní staří prožili většinu svého života v panoptiku, které s reálným světem a jeho přirozenými hodnotami nemělo prakticky nic společného, proto jejich hodnoty, na nichž si postavili život, v dnešním, normálním světě nefungují. Mohou tedy tito lidé očekávat automatickou autoritu ve věci svých životních zkušeností? Pochybuji o tom. Jejich životní zkušenosti co se fungování společnosti týče nejsou nepodobné těm, které měli Izraelci vyvedení z egyptského otroctví – a jak víme, už ve Starém zákoně je velmi moudře napsáno, že svobodnou společnost tito lidé nikdy nemohli vytvořit.

Myšlení, které říká, že prožité trauma dává člověku něco navíc, přidanou hodnotu, skrze kterou se stane váženějším ve svém okolí, je poměrně falešné, protože dává člověku zbytečné iluze o vlastní důležitosti. V krajním případě jsou podobné myšlenky dokonce i nebezpečné, protože jsou-li akcentovány dostatečně nahlas a často, vedou k destabilizaci jinak funkčního demokratického řádu – tak, jako se to stalo v Polsku. Je tedy nasnadě si položit důležitou otázku: mají ti, jejichž lidské hodnoty byly tolik pokřiveny, právo na to, vytvářet hodnoty mladším?