SPOLEČNOST: Vnucování hodnot není vždy špatné

Představme si, že je rok 1774. Rodiče sedmiletého dítěte se brání císařským drábům, kteří na základě povinné školní docházky schválené císařovnou Marií Teresií hodlají odvést dítě násilím do školy, za hlasitého protestu rodičů. Umím si představit, co se tehdy po hospodách říkalo - “k čemu jim bude umět číst, když se o grunt nebudou umět postarat!” Přesto z dnešního pohledu víme, že císařovna udělala velmi správnou věc.

Důsledek jejího kroku totiž o několik desítek let později udělal z Čech “středoevropského tygra”, který se rozvinul v bohatě prosperující industriální velmoc. To vše v době, kdy země, které na tak osvícenou panovnici štěstí neměly, se stále ještě vláčely s pluhem a jejich poddaní většinou neuměli číst a psát. Jen tak pro informaci – v ruské části Polska, v Irsku a v dalších chudých zemích Evropy roku 1900 stále ještě většina obyvatel neuměla číst a psát. Rodiče tehdejších děti, které byly v roce 1774 odváděny do škol místo toho, aby je rodiče zapřáhli na pole, protestovali nejspíš velmi podobně, jako dnes protestují Češi proti “novotám”, které mají měnit jejich životní styl. Otevřete-li diskusi na Lidovkách pod dnešním článkem o uvažovaném zrušení dabingu na České televizi, jeden by řekl, neznaje okolností, že se v ČR chystá bolševický převrat. Tak totiž většina tamních diskutujících na tuto věc reagovala. Stylem - “co nás má stát co k čemu nutit”, “dřív ruština, dnes angličtina”, “dabing je tu odjakživa” a podobně. Tito lidé jsou živým důkazem velmi časté neschopnosti lidí v České republice přemýšlet, která jde naprosto napříč celým politickým spektrem, která se ovšem vyznačuje jediným – je podezíravá vůči všemu novému, cizímu, myslí si, že je nejchytřejší na světě. Přesně jako si to mysleli odpůrci povinné školní docházky na konci 18. století. Bohužel dnes nemáme císařství s osvícenou císařovnou, která by Čechy povinně nahnala na intensivní kursy angličtiny, zacházení s počítačem, internetu a základní ekonomie. To jsou totiž v zásadě dovednosti, jejichž nedostatek brání České republice v dalším rozvoji.

Nedávno jsem tu psal o tom, jak Mustafa Kemal Atatürk dokázal – byť ne kompletně – výrazně modernizovat Turecko po pádu Osmanské říše. Podobným způsobem postavil na nohy po maoistickém běsnění Čínu Teng Siao-pching. Autoritativní metody obou zmíněných vůdců by nebyly v České republice v současné době možné – a ani sám bych si je nepřál, s ohledem na demokratický deficit – občas ale při pohledu na zabedněnost a tvrdohlavost většinového českého člověka, který si “postavil hlavu” jen aby nemusel uznat, že je někdo lepší, zkušenější a chytřejší než on, si po Mustafovi docela zastesknu. V diskusi pod mým posledním článkem jsem zmiňoval cenu kultury – tedy kapitál (ne nutně finanční, i když především ten), který může společnost získat, když se vzdá určitých elementů své kultury. Odnaučení společnosti některých “nevýhodných” zvyků souvisejících s tradiční společenskou mentalitou také nějaké prostředky stojí, ale pokud je potenciální zisk větší, než investice na počátku, stojí za to do toho jít. Český hospodský skepticismus vůči všemu, nedůvěřivost vůči světu, nedůvěřivost vůči odlišným, neschopnost opravdového nadšení se pro něco (v jiném kontextu, než osobním hobby, tam to zase Čechům jde jedna radost – člověk si s úlevou řekne “aspoň že tohle funguje”, když to vidí), to jsou všechno charakterové rysy velkého množství Čechů, které představují obrovské množství promarněného kapitálu potřebného na další rozvoj země.

Pro začátek si však, stejně jako ti afričtí Pygmejové, o nichž byla řeč posledně, musíme říct, oč stojíme. Jestli nám jde víc o naši variantu “tančení kolem ohně”, čili konkrétně naši nedůvěřivou tvrdohlavost, nebo o rozvoj, o to, v současné světě znamenat také něco jiného, než být zemí novodobých otroků (lidí nemohoucích najít si jinou práci kvůli chybějící znalosti angličtiny, ovládání počítačů, atp.), gladiátorů (to jsou všichni naši hokejisté a další sportovci) a pár výjimečných lidí, kteří proslavují zemi venku, ale doma je stejně nikdo moc nechce (všichni, kteří v zahraničí něčeho dosáhli, ale doma se úspěchu nedočkali, i kdyby mělo jít o takové lidi, jako o českého sportovního rybáře, který si vydobyl takový respekt v USA, že byl pozván do velmi prestižní talk show – tedy o takové, kteří se ukázali třeba “jen” díky svému hobby). Je to jen a jen na nás, rozhodujme dobře. A to s připuštěním, že co do nás vtlouklo naše prostředí a co důvěrně známe, nemusí být zrovna to nejlepší.