SVĚT: Podivné mediální analýzy zpráv z Wikileaks

Jak pročítám internet, všude čtu, jakou je zveřejnění diplomatických depeší pohromou pro Spojené státy a žasnu nad tím, že jsem zatím neviděl pohled novináře, který by zjistil, že Spojené státy jsou v celé této kauze spíše vítězem, než poraženým.

Z toho, co jsem na Wikileaks četl, jsem totiž na rozdíl od hlídacích psů demokracie zjistil spíše to, že Spojené státy mají velmi racionální a férovou zahraniční politiku; různá žertovná označení pro světové státníky jsou možná pikantní, ale neubírají vážnosti samotných zpráv. Je jedno, že je Putin označován za alfa samce, ale je důležité znát jeho pravý názor na tehdy plánovanou radarovou základnu Spojených států. Američané měli také dosti prozíravý zrak, když hodnotili evropské státníky – je jedno, jestli se “teflonová” Angela Merkel, “nahý císař” Sarkozy nebo milovník náctiletých slečen Berlusconi urazí, ale popisy jejich politiky jsou velmi trefné. Média se ovšem poslední dobou značně bulvarizují a dávají tak větší důraz na to, jak byla zpráva řečena, než na to, co bylo řečeno. Vzhledem k tomu, že depeše nebyly míněny pro veřejné oči a ti, kdo je psali, je psali s tím, že mohou být naprosto srdečně upřímní, se ještě dá říci, že byli američtí diplomaté nadmíru slušní – jistě si vzpomínáme na různé například telefonní odposlechy, které byly zveřejněné, jak jejich účastníci mluvili, když si mysleli, že je nikdo neslyší. Důležitější, než jak to bylo řečeno je to, co bylo řečeno.

Velmi příjemným překvapením pro mě je postoj Číny ke KLDR. Ukazuje totiž na ještě větší čínský pragmatismus, než v jaký člověk mohl doufat předtím. Samozřejmě, že je od Číny naprosto logické se svého korejského souseda spíše bát, než ho nějak výrazně podporovat, protože tamní režim je naprosto nevyzpytatelný – a fakt, že se o tom v Číně takhle mluví, jen dokládá, že maoistické komunistické vedení už nemá prakticky žádnou moc a zahraniční politiku určují nové generace pragmatických politiků, kterým je ideologie ukradená, hlavně, když bude Čína prosperovat. Právě skutečnost, že se čínská politika moc neřídí například v pravoslavných zemích oblíbenou zásadou “jsem chudý, ale hrdý”, je prvkem mezinárodní politiky, který má nesmírně stabilizující efekt.

Rovněž překvapil postoj saúdského krále Abdulláha. To, že arabské země nemají rády Írán a vice versa se ví už dlouho, ale návrhy jeho veličenstva na téma vězňů z Guantánama (očipovat jako koně nebo sokoly), či velký zájem Saúdské Arábie na válce v Íránu jsou svým způsobem novinkou. Co se týče pohledu na Pákistán a bezpečnost tamních jaderných zbraní, o tom se v kuloárech a v akademické obci mluví už dlouho, ačkoliv to žádný americký politik otevřeně neřekl – že Pákistán je větší problém než spojenec kvůli své slabé pozici vůči islámským extremistům. Naplno tak tedy zaznělo to, co zaznít mělo.

Celá Cablegate má ještě jeden důležitý aspekt. Mnoho lidí nostalgicky vzpomíná na to, když Winston Churchill míval své veřejné projevy “od srdce” na téma politiky a vůdců jiných zemí své doby, stejně jako jich mnoho vzpomíná na projevy jeho rivalů. Tehdejší politika se jim často zdá lidštější, upřímnější a tedy celkově vzato sympatičtější. Z toho plynula poměrně silná desiluse z politiky současné, která se mnohým pozorovatelům zdála příliš škrobená a neupřímná. To, co bylo z pera amerických diplomatů řečeno naprosto upřímně by podle mého názoru měli ti, co to čtou, spíš ocenit, než odsoudit – ukazuje to totiž, že normální lidskost se z politiky nevytratila, jen se kvůli politické korektnosti neukazuje navenek.

Ačkoliv je mi tedy bytostně proti srsti způsob, jakým se tyto informace dostaly na veřejnost, s jejich obsahem jsem opravdu hluboce spokojen. Znamená totiž to, že Spojené státy jsou navzdory všem politickým korektnostem stále tou starou dobrou Amerikou, se kterou se dá počítat.