nekorektně.com

Přiznám se, že jsem se k odchodu bývalého prezidenta České a Československé republiky zprvu vůbec vyjadřovat nechtěl. Především mě k tomu vede současné mediální a jiné třeštění, ale mám také pocit, že na tomto blogu by pár slov o něm nemělo chybět. Zprvu je třeba si připomenout, že skon Václava Havla nebyl nečekanou a překvapivou záležitostí, neměl by tím pádem být ani tolik zdrcující. Zemřel starý, těžce nemocný a životem těžce zkoušený člověk, smrt ve spánku pro něj byla vysvobozením a důstojným završením jeho života. Pro blízké zemřelého člověka je smrt vždy strašlivá, protože má v sobě cosi nezvratného: teď však mluvím o lidech skutečně jemu blízkých. Ne o profesionálních plačkách, ve které se proměnila snad půlka republiky. Mediální kanonizace jeho osoby, která ovšem započala už za jeho života, mě poněkud děsí. Zejména novináři (byť od těch nejvíc aktivistických jsem to čekal), kteří by si už z titulu svého povolání měli za každou cenu zachovat kritický odstup, se chovají tím nej

Bývalý premiér ČR Mirek Topolánek na své včerejší přednášce v Občanském institutu, které jsem se zúčastnil, vyřkl tato slova na adresu nejnovějšího kuropění na pražské radnici, tato slova: "Když čtu v novinách, jak dobro zvítězilo, zlo prohrálo a kmotři dostali na frak, musím se smát." Nechci však v tomto textu mluvit o Topolánkovi, byť se mi jeho přednáška velmi líbila a během ní jsem několikrát zalitoval, že tenhle svérázný chlapík už nestojí v čele ODS, potažmo vlády ČR. Text by měl sice primárně pojednávat o tom, co se vlastně na magistrátu (a hlavně v pražské buňce Občanské demokratické strany) dělo, ale ani nějaký sled událostí či jejich komentování není mou hlavní myšlenkou. Když dovolíte, vezmu to oklikou. V některém ze svých starších textů jsem se už zmínil, že média mají rády co jednoduché příběhy a úplně nejraději pracují s dichotomií dobro versus zlo. Tuto archetypální symboliku známe z pohádek či mýtů a je na ní postavená vlastně naše celá kulturní tradice. Jak a

Z vystoupení nejnovějšího a nejhlasitějšího bojovníka s korupcí v Česku Andreje Babiše v nedělních Otázkách Václava Moravce se mi udělalo špatně. Kde jsem už tuhle ukřičenou, na primitivní pudy jasně cílenou rétoriku už viděl, přemítal jsem. Vladimír Mečiar? Jörg Haider? Posléze mi došlo, že příchod podobné "osobnosti" byl bohužel nevyhnutelný. Andreje Babiše jsme si vypěstovali sami. Pohleďme třeba na diskuze v internetových médiích, které jsou doslova smetištěm, ve kterých se rochní ta největší myšlenková lůza. Z hlasité chvály, která tato odpadní stoka veřejné sféry na Babiše pěje, je zřejmé, že nový spasitel bezmozků právě přišel. Ale kolikátý už? V podstatě podobnou rétorikou zaujmul v roce 2005 intelektuální (ho)spodinu Jiří Paroubek, o pět let později přebrali část věčně nespokojených voličů Vít Bárta s Radkem Johnem. Jejich bubnování proti korupci a rozkrádání veřejných financí bylo od začátku směšné, ale velká část levicového elektorátu na ně bohužel slyšela. Dopadlo

"Kauza Bátora" skončila tím nejhorším - ovšem zřejmě jediným možným - způsobem. Dalo by se říci, že knížecí vlk se nažral a véčkařské kozy zůstaly (zatím) celé, jenže to by zde enormně nesměla být cítit pachuť skutečnosti, že někdo je tady za blbce. A jsou to občané České republiky. Zrekapitulujme si události. Již dlouho v době, kdy se první stránky médií doslova prohýbaly články o nejnebezpečnějším extremistovi, jehož nástup na ministerstvo školství nemůže v dohledné době nevyústit v druhý holocaust, strana TOP 09 dávala najevo, že ani neví, že někdo takový jako Bátora existuje. Potom proběhla nějaká přestřelka v médiích, Karel Schwarzenberg prohlásil něco o osině v prdeli, Bátora napsal svým kámošům na facebook že kníže je chudáček starej a TOP 09 kvůli tomu málem shodila vládu. Jejich postoj, byť podle mého zbytečně vyhrocený, jsem v zásadě chápal. Žijeme v době, kdy za pomlouvání svého šéfa na facebooku můžete být vyhozeni z práce. Na straně druhé, ten samý postih

Když jsme začínali psát Nekorektně.com, bylo hodně věcí jinak. Politická korektnost zabraňovala otevřeně se v masových médiích vyjadřovat k problematickým otázkám například ohledně přistěhovalectví či sexuálních menšin jinak než zcela pochvalně. Tehdy jsme s kolegou Templatem pocítili silnou potřebu psát to, co se otevřeně říkat jen tak nemohlo. Za tu dobu se svět výrazně změnil, zejména s finanční krizí, kdy lidé si zvykli na poslouchání špatných zpráv (ano, málokomu to tak dnes přijde, ale před rokem 2008 byly špatné zprávy zejména charakteru ‘okradl stařenku a kousl jejího psa’). Změny ale byly hlubší. Na jednu stranu se dá říct, že jsme uspěli s misí, s jakou jsme zakládali tento server. Věci, které jsme poměrně odvážně tehdy psali, ke kterým se nikdo moc nevyjadřoval, jsou dnes součástí mediálního mainstreamu. I když se stalo něco, co jsme si přáli, osobně nevím, jestli z toho mít velkou radost. Čím více opravdová politická korektnost slábla, tím více se objevovalo bojovníků p

Dlouho jsem nevěděl, jak začít tenhle příspěvek. Ale před chvílí mi na Facebooku v jedné diskuzi mně neznámý politicko-korektní aparátčík vyrazil dech: Buď prý podporuji pochod homosexuálů Prahou, známý jako Prague Pride, nebo jsem "fašista" stejně jako Roman Joch, Václav Klaus a Petr Hájek, v tomto pořadí. Takže tímto mu děkuji za úvod a popojedem. Prahou občas pochoduje kde kdo. Nedávno to byli odboráři, občas náckové, krojovaní hudebníci, teď to budou homosexuálové , pardon, LGBT komunita (takhle se dnes politicky korektním jazykem ve zkratce) označují. Nebyla by to záležitost hodná většího povšimnutí, ostatně podobný průvod se už před pár lety konal v Brně a velká sláva z toho nebyla. Tentokrát to ale vypadá, jako kdyby si snad organizátoři nenajali jistý "zpravodajský" server jako součást své public relations a ten spustil sérii kontroverzních článků, založených na výrocích Petra Hájka. Kterému mimochodem často novináři i ze seriózních médií sami volají,

Předem se omlouváme těm čtenářům, kteří nám ještě zbyli a kteří s námi po několika dlouhých měsících jarně-letního spánku měli trpělivost. Naše pauza v psaní měla několik důvodů. Jednak jsme čím dál tím více časově zaneprázdněni, jednak jsme se já i Finrod shodli na tom, že jsme v poslední době trpěli akutním záchvatem tzv. "writers-blocku", který nám jaksi znemožňoval psaní, no a já...jsem už nechtěl psát o Věcech veřejných :-) Norská tragédie (se vší svou závažností a obludností) je snad něco, co by nám mělo pomoci onen zákeřný spisovatelský blok, který občas dosedne i na ty nejlepší z nejlepších, prolomit. I proto, že se jedná o Finrodovu téměř domovinu, doufám, že bude na mé následující řádky alespoň polemicky reagovat. S přihlédnutím k výše uvedenému se nebudu pouštět na tenký led, protože neznám norské poměry tak dobře jako kolega - v podstatě je neznám vůbec. Neznám ani skandinávská média a netuším, jak o události informují a jak se v tomto směru liší od těch českých.

Radujme se, vládní krize je prý po včerejším nočním jednání alespoň dočasně zažehnána! A co z toho vlastně plyne? Samá pozitiva a sociální jistoty! Ministrem vnitra je Jan Kubice. To snad může mít jediný "pozitivní", byť spíše komický efekt - sociální demokraté v čele s poslancem za Ústecký kraj Jiřím Paroubkem musí teď doslova prasknout. Paroubek svého času, jestli si čtenáři ještě pamatují, vytvořil z bývalého šéfa ÚOOZ jakéhosi démona v lidské podobě, který mohl v podstatě za všechno: Za to, že Jiří nevyhrál volby v roce 2006, za to, že Jiří nesestavil vládu v roce 2010, za to, že se od Jirky odvrátila vlastně celá ČSSD, a za to, že před čtrnácti dni byla kosa a pršelo. Však už se Paroubek nechal slyšet, že příště by mohl Petr Nečas do funkce jmenovat Jiřího Kajínka. Vítr může mít z Kubiceho ale i Ivan Langer, který přinejmenším přijde o část dodnes trvajícího vlivu na vnitru. I když některé kuloární zprávy prý hovoří o tom, že Langer měl Kubiceho Nečasovi sám doporučit.

Ministr financí Kalousek objevil v uplynulém týdnu Ameriku a přišel se zásadním prohlášením, že "existuje tady vážné podezření, že celá politická síla, která je naším koaličním partnerem, vznikla jako podnikatelský projekt s relativně úzkými podnikatelskými zájmy" (více zde ). Kristýna Kočí prozřela a vytrubuje do světa, že Věci veřejné jsou sekta . Kateřina Klasnová prohlašuje, že vlastně spolu nikdy nebyly kamarádky . A já marně přemýšlím o tom, kdo se tady vlastně zbláznil. Když se před tři čtvrtě rokem s velkou slávou sestavovala "pravicová" vláda s mandátem sto osmnácti hlasů, mnoho mých přátel jásalo. Aniž bych chtěl být po bitvě generálem, je třeba říct, že už tehdy jsem byl skeptický a jak se záhy ukázalo, měl jsem důvod. Nesčetněkrát jsem měl potřebu zchladit jejich nadšení a upozorňoval jsem na to, že jestliže se do vládní koalice dostala bezpečnostní agentura maskovaná za politickou stranu, navíc vedená (pomiňme loutkového "předsedu") člověkem

Jak se tak probírám denním tiskem a komentáři, tak jsem poslední dobou zaznamenal několik zajímavých témat, které spolu na první pohled nesouvisí, ovšem přesto mají něco společného – mají vážné společenské důsledky proto, že příliš mnoho lidí nedokáže pochopit, že živá bytost není stroj a že tělo není to jediné, co se počítá. Začalo to sérií článků na téma “nevychovaných spratků”, myšleno tím dětí. U dětí, které jsou asociální (= nevychované) a dovolují si v pozdějším věku různé krutosti, vůči jiným dětem, zvířatům i učitelům. Tak si říkám, kde se stala chyba a proč například zde v Nizozemí to není takový problém? Že by to bylo tím, že se tady dětem naslouchá, a zejména udržuje se vůči nim zodpovědný, ale spravedlivý přístup? Dítě má velmi jasno o tom, co je to spravedlnost, nemyslete si. Dodnes si pamatuji, jak jsem byl dítě a jak jsem prožíval, když se nějaká nespravedlnost, třeba ve škole, stala (někdo byl nespravedlivě potrestán, nad něčím se mávlo rukou, atd.) Tady v Nizozemí

Takřka kdykoliv, když se stane něco významného, u čeho se očekává české vyjádření k věci, se věci odehrají podle následujícího scénáře: společenské elity země s výjimkou “lidového” prezidenta zaujmou stanovisko typické pro západoevropské země nebo USA, a “lid prostý” spolu s prezidentem stanovisko přesně opačné. Proč? Je to jako s politickou korektností – nikdo to neřídí, ale každý podvědomě tuší, co politicky korektní je a co není, byť jde o úplně novou bezprecedentní událost. Česká veřejnost se tak ve valných počtech, často zaštítěna prezidentem, staví na stranu “pevné ruky” a “suverenity”, i když je člověku s elementárním etickým cítěním jasné, že podporují zločince. Když Rusko zasáhlo v roce 2008 v Gruzii, český internet se hemžil (s podporou prezidenta republiky) hlasy podporujícími Rusko. Týž český internet (opět s podporou prezidenta republiky) si prožívá svou orwellovskou minutu nenávisti, pokud jde o útok na síly diktátora Muammara Kaddáfího. Hovořilo se o “humanitárním bo

Že se předsedou sociální demokracie stal ten horší z obou kandidátů (více spjatý s bývalým vedením, více levicový, mnohem větší etatista, jen to nulové charisma mají oba stejné) už zřejmě čtenáři z médií vědí. Serveru Nekorektně.com se nicméně podařilo zákeřně infiltrovat tábor socialistů, provizorně rozbitý v prostorách brněnského Výstaviště, a tak můžeme přinést poměrně aktuální postřehy. Na místo jsem dorazil v momentu, kdy se budoucí vítěz chystal k úvodnímu projevu. Pohledy vyhladovělých novinářů mě ujišťují, že rozhodně nemám čekat žádný opulentní raut. Pár oschlých chlebíčků, jeden skoro za dvacet korun, mi ovšem ke sjezdu socialistů pasují tak nějak lépe. Holt třistamilionový dluh, nesaturovaný po ne-vyhraných volbách, když nebylo dobře možné dosadit své lidi na klíčová místa v dozorčích radách polostátních podniků typu ČEZ a Lesy ČR, udělal své. Ač to přiznávám nerad, v úvodním Sobotkově projevu (a v dalších projevech kandidátů)nacházím místa, se kterými musím souhlasit. Koru

Médii cloumá další kauza – nabídnutí nejprve funkce náměstka ministra školství, později, po kritice, jen poradce ministra školství Dobeše Ladislavu Bátorovi, jednomu z iniciátorů manifestu D.O.S.T. Stejně jako kolega template se podivuji, proč se do této věci tolik míchá prezident, ovšem navíc se i divím, proč takového šíleného člověka prezident vůbec z titulu svého úřadu brání. Můj první kontakt s panem Bátorou byl asi před rokem, kdy jsem s ním měl tu čest diskutovat na facebooku pod profilem jednoho mého kamaráda. Bavili jsme se, tuším, o konzervatismu a o tom, jak to dopadá, zmocní-li se ho široké masy. Na moje argumenty reagoval v diskusi jen tak dlouho, dokud si nevšiml, že mi je pětadvacet – tehdy mi totiž napsal, že diskusi končí, protože má zásadu, že se s lidmi pod třicet nebaví. Dobrá zásada pro člověka, který by měl být náměstkem ministra školství, mládeže a tělovýchovy, že? Co se týče jeho agažmá a názorů – jsou naprosto mimo. Z diskuse, kterou jsem s ním vedl, js

Pseudokauza jakéhosi nepříliš důležitého chlapíka, který si v minulosti zadal s nějakou nepříliš důležitou stranou a který měl (pouze podle médií) obsadit nějaký nepříliš důležitý post na jistém nepříliš důležitém ministerstvu, by za normálních okolností ještě chvilku rozhořčovala strážce posvátné politické korektnosti a pak by chcípla. Kdyby se do ní k mému velkému zděšení dnes nevložil prezident České republiky. Prezident této země by se podle mého soudu měl vyjadřovat k mnoha věcem. Ačkoliv velké procento občanů (a hlavně zákonodárců) by v této funkci nejraději viděla nevýrazného kladeče věnců, který by sem tam utrousil nějaké to filozofické moudro, já jsem toho názoru, že je spousta ožehavých témat, na které bych rád znal prezidentův pohled. Například se nedávno zjistilo, že při českém předsednictví EU zmizely stamiliony z veřejných peněz. Nepamatuji si, že bych k tomu kdy četl nějaké zásadní stanovisko hradního pána, byť by se to zřejmě slušelo a patřilo. K vyprodukování sáhodlou

Revoluce, která začala v Tunisku a která se odtud přelila do Egypta, Alžírska, Maroka, Jordánska či Jemenu, je důležitá a dobrá věc. Ano, jsem si vědom toho, že existují hrozby jako je Muslimské bratrstvo, ale považuji zdůrazňování těchto hrozeb jako motiv odmítnutí arabské revoluce za nestoudné, protože podobnou situaci jsme už zažili – v roce 1989, a tam byl tehdejší Západ jasně na straně nově se rodících demokracií. Připomeňme si, co se dělo po roce 1989 kromě všeobecně známých faktů. Ačkoliv si to neradi připouštíme, i postkomunistický svět měl svá “Muslimská bratrstva” – jedno například sedí dodnes v české Poslanecké sněmovně; říká si KSČM. Podobnými “Muslimskými bratrstvy” v postkomunistické Evropě lze označit všechna antidemokratická hnutí, která samozřejmě začala těžit z toho, že už nebyla kontrolována komunistickou diktaturou. Jmenovitě – v NDR, která neprošla denacifikací, se začalo dařit v Západním Německu ostrakizované neonacistické NPD, v České republice můžeme kromě K

Doufám, že se to smí říct – Adolf Hitler napsal ve své knize Mein Kampf jednu velmi důležitou myšlenku: “řekněte lidem, že to, co děláte, děláte pro bezpečnost jejich dětí a oni se vzdají jakékoliv své svobody”. Kdo jiný, než strůjce šoa a původce jedné z nejhrůznějších totalit všech dob, byl natolik kvalifikovaný, aby mohl ze své praxe něco takového potvrdit? Co hůř – je to pravda pravdoucí a kdo si to neuvědomuje, může o svobodu nechat připravit sám sebe i své děti a to zcela dobrovolně. Nicole Sprinkle napsala v The New York Times v prosinci loňského roku článek “Seeing All Men as Predators” , čili volně přeloženo “Všichni muži coby sexuální násilníci”, který se setkal s velmi velkou čtenářskou odezvou. Autorka v něm popisuje, jak hledala někoho na hlídání dětí a přihlásil se student žijící blízké jejího domu, s jehož maminkou se autorka znala, o němž se vědělo, že je naprosto bezproblémový člověk a chce si akorát trochu přivydělat – přičemž se rád stará o děti. Dotyčného nako

Na téma přistěhovalců ze všech možných koutů světa bylo již řečeno mnoho, přesto se podle mého názoru často používají pro popisy problémů špatné názvy, které porozumění celé problematiky jen deformují. Ano, je pravda, že nejvíce problémových přistěhovalců v Evropě je mezi přistěhovalci muslimskými. Přesto ovšem nelze tvrdit, že každý muslim je a priori špatný a islám je to, co je zdroj problému – takový názor totiž lze snadno vyvrátit poukazem na to, že kritizované jevy se vyskytují i u nemuslimských komunit, zatímco existují celé muslimské komunity, kde se zase nevyskytují. Podíváme-li se na to, co Evropanům na jistých přistěhovalcích vadí a rozebereme-li příčiny této nechuti, zjistíme, že to není nějaké konkrétní náboženství a jeho praxe, ale tradičně-klanový patriarchát – a v takovém případě je úplně jedno, odkud pochází. Přiznejme si to otevřeně – nevadí nám, když se někdo modlí směrem k Mekce, ale vadí nám, když je to takový ten agresivní sameček, co má pocit, že když někoho n

Skutečnost, že je současný model prodeje hudby a celého řešení autorských práv nevyhovující, se ví už dlouho. Jako problém v celospolečenské diskusi ale vidím především to, že se otázka staví jako konflikt mezi kupováním CD v kamenných obchodech na straně jedné a pirátstvím na straně druhé. Tím se odvádí pozornost od možných způsobů inovace tohoto trhu tak, aby byli spokojeni autoři i jejich posluchači – a o právě tyto dvě skupiny by mělo v hudebním průmyslu jít především. Nevěřím tomu, co říkají autorské svazy, že lidé (a hlavně ti z postkomunistické Evropy) mají pirátství doslova v krvi a proto je na ně potřeba přísnost. Důkazem pro falešnost tohoto tvrzení je to, s jakou lehkostí majitelé iPhonů a iPodů Touch nakupují legálně aplikace, je-li jim to umožněno. Apple AppStore funguje tak, že uživatel si na začátku používání přístroje spáruje přístroj se svou platební kartou a kdykoliv si pak chce něco koupit, má možnost to dělat jen po vyplnění hesla od svého účtu. Jednoduše, lehce

Ačkoliv se v poměrně bezzubém (takový je ale konstantní vývoj) novoročním projevu Václava Klause dalo s mnohém souhlasit, v pasáži, kde hovoří o odchodu lékařů do zahraničí, bylo vidět, že buď daný problém vůbec nepochopil anebo (a to spíš) jej sice pochopil, ale záměrně jej dezinterpretoval, aby tak zalichotil bezmozkům. "Byly doby, kdy snad mělo jistý smysl odcházet "za lepším" do ciziny, ale dnes tomu tak určitě není. Výzvy, aby se v některých profesích organizovaně, kolektivně a hromadně odcházelo do ciziny, jsou něčím, s čím se nemůžeme smiřovat. Je to nepřijatelné vydírání. Známá varovná slova o opouštění vlasti z básně Viktora Dyka platí i dnes ve světě mobilů a internetu." Aniž by mě kdejaký strážce národní hrdosti snad mohl obvinit z oikofobie, kterou i přes snahy mých spoluobčanů zatím příliš netrpím, tato slova mi přijdou jako vystřižena z dob nedávno minulých, kdy nejen lékaři hromadně opouštěli československý ráj na zemi přes ostnaté dráty. Prezident t