PRÁVO: Trh s hudbou potřebuje zásadní inovaci

Skutečnost, že je současný model prodeje hudby a celého řešení autorských práv nevyhovující, se ví už dlouho. Jako problém v celospolečenské diskusi ale vidím především to, že se otázka staví jako konflikt mezi kupováním CD v kamenných obchodech na straně jedné a pirátstvím na straně druhé. Tím se odvádí pozornost od možných způsobů inovace tohoto trhu tak, aby byli spokojeni autoři i jejich posluchači – a o právě tyto dvě skupiny by mělo v hudebním průmyslu jít především.

Nevěřím tomu, co říkají autorské svazy, že lidé (a hlavně ti z postkomunistické Evropy) mají pirátství doslova v krvi a proto je na ně potřeba přísnost. Důkazem pro falešnost tohoto tvrzení je to, s jakou lehkostí majitelé iPhonů a iPodů Touch nakupují legálně aplikace, je-li jim to umožněno. Apple AppStore funguje tak, že uživatel si na začátku používání přístroje spáruje přístroj se svou platební kartou a kdykoliv si pak chce něco koupit, má možnost to dělat jen po vyplnění hesla od svého účtu. Jednoduše, lehce, elegantně a v částkách od 18 Kč za nejlevnější aplikace po například 100 Kč za ty dražší (většinou poměrně kvalitní hry). Lehkost, uživatelská přívětivost a jednoduchost takového nákupu vede k tomu, že se málokdo obtěžuje s pokoutným sháněním nelegálních aplikací (warezu) a na těchto miniaplikacích se rozjel obrovský byznys.

Proč to funguje v případě takových prográmků a ne v případě hudby? Trh se softwarem je totiž, na rozdíl od hudby či filmů, plně globalizovaný a Češi tak nemají přístup pouze k tomu, co někdo určil pro český trh, ale k jakémukoliv obsahu na celém AppStore. Zároveň se uplatňuje velmi účinné pravidlo, že člověk radši vydá víckrát malou částku, než jednou za čas ekvivalentní částku velkou. Aby tento obchodní model mohl začít fungovat i v případě hudby (a filmů) je pro to rozhodující udělat především dva kroky. První – dát autorská práva za digitální obsah z národní na evropskou úroveň a druhý – uzavřít úmluvu o sdílení digitálního obsahu mezi EU a USA. Samozřejmě se něčeho podobného jen tak nedočkáme, protože distributoři, jejichž pozice je dosti anachronická, lpí na starých pořádcích a mají vynikající lobbying u každé vlády jednotlivých členských zemí. Jak to funguje v České republice, odhalil nedávno Českou pirátskou stranou provozovaný server PirateLeaks, který zveřejnil ukradená data z ministerstva kultury o nezdravých kontaktech mezi (zejména) OSA a vládou. Současný stav je totiž takový, že zatímco mohu sednout do auta a (za předpokladu, že žiju v Praze) dojet za tři hodiny do Norimberka a tam si zcela legálně koupit levnější CD s hudbou, která se prodává i v ČR a přivézt si ho zpět, aniž by mě zastavila jediná kontrola, elektronicky totéž udělat nelze. Kvůli nepřenesení autorských práv na evropskou úroveň totiž hudební vydavatelství dělají něco, co by žádnému jinému průmyslu nikdy neprošlo (bylo by to v rozporu s články 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské unie a Nařízeními EU 1/2003 a 330/2010), totiž rozdělují trhy. V reálném, nikoliv virtuálním světě už od případu Consten & Grundig je rozdělování trhů zakázané a tudíž panuje na evropském trhu zdravá konkurence. Kvůli tomu, že autorská práva nespadají do kompetencí EU, tak jednotlivá vydavatelství vytvářejí oligopoly, které kontrolují a udržují ceny uměle na vysoké úrovni – což brání další inovaci v oboru.

O jakou inovaci by mohlo jít je nasnadě – už dnes, když existuje mnoho internetových rádií, by bylo možné zavést zcela nový systém distribuce hudby. Představte si následující situaci: posloucháte písničku, která se vám líbí. Na stránkách internetového rádia se ukazuje její jméno, jméno autora, text a cover obrázek. Vedle toho všeho je tlačítko “koupit”, kde když si kliknete, po jednoduchém vyplnění čísla karty, platnosti, vašeho jména a kódu CVV ji máte hned v počítači třeba za dvacet korun. Kdo by tu dvacku nedal, když ho písnička osloví? Nemusíte přitom pátrat nikde po torrentech, Rapidsharu ani dalších místech, bát se virů nebo čehokoliv dalšího. Umím si představit i pokročilejší verzi – díky digitalizaci rozhlasového vysílání by něco takového mohlo být bez problémů možné i u pozemního, nejen internetového vysílání. Pak by to bylo ještě jednodušší – se svým autem, domácím rádiem či jiným spotřebičem byste měli spárovanou svou platební kartu, u toho nastavený denní limit (aby se nemohlo stát, že v případě odcizení vám někdo kartu na písničkách vyluxuje) a pak jen jednoduché tlačítko “koupit písničku”. Tu by vám rozhlasová stanice poslala do mailu. Jsem absolutně bezvýhradně přesvědčen o tom, že tento model by přinesl mnohem více peněz autorům, než ten současný a zároveň by zásadně snížil pirátství. Jediný, kdo by byl bit, by byly současné nahrávací giganty. A upřímně – alespoň já pro ně plakat nebudu.

Co takové inovaci brání? Jak jsem řekl výše, neexistence (minimálně) celoevropského, nejlépe však globálního trhu s hudbou a filmy. Dále pak diskriminace na základě původu – nákupčí je dnes kádrován podle toho, ve které zemi žije a kde má zaregistrovanou platební kartu. Dalším problémem je zkostnatělý bankovní sektor, který by, nebýt EU, dodnes odesílal transakce v rámci stejné banky v řádu dnů a který dělá drahoty kolem vydávání embosovaných platebních karet běžným klientům. V západní Evropě je už dávno standardem, že prakticky každá vydaná platební karta je embosovaná – v České republice, Polsku, na Slovensku či v Maďarsku se takové karty sice vydávají, ale často si o ně člověk zvlášť musí říct. Už to je dostatečně silná bariéra pro to, aby člověk, který není zvyklý platit s kartou po internetu, tak platit ani nezačal. Velká hudební vydavatelství jsou dnes sama globalizovaná, leč výhody globálního trhu nedopřávají svým zákazníkům, naopak je odírají. Právě kvůli jejich globálnímu charakteru nejsou jednotlivé státy z to s nimi cokoliv dělat, protože vždy je snadné začít vyhrožovat stažením se z toho jednoho konkrétního trhu. Pro globální firmu je to prakticky bezbolestné, pro stát to může znamenat významnou ztrátu. Nové distribuční firmy se uchytí jen těžko, protože jim autorská práva nikdo neprodá (nemají totiž distribuční kanály). Kvůli nepostižitelnosti distributorů hudby a filmů podle stejných pravidel, jako platí u jakýchkoliv jiných firem tak dochází k tomu, že nejen že vydavatelství rozdělují trhy a fixují ceny, ale dokonce i nutí prodejce k tomu, aby braly zboží výhradně od nich a ne od konkurence. Tyto vertikální dohody jsou – opět, všude kromě autorských práv za hudbu a filmy – tvrdě nelegální pod unijním právem i právním řádem všech jejích členských zemí zvlášť. V USA se například trestají ještě přísněji, než v EU.

Z výše uvedeného vyplývá, že prakticky jediný způsob, jak se vymanit z diktátu velkých vydavatelství a rozhýbat trh s hudbou (zároveň dopřát autorům více peněz a posluchačům či divákům větší úspory) je přenesení tohoto práva na evropskou úroveň a uzavřít patřičné dohody s USA, odkud většina produkce pochází. Sečteno a podtrženo – kdo si v Evropě pokoutně stahuje Big Bang Theory, dělá to v době, kdy běžný Američan může udělat totéž jednoduše, oficiálně, zcela legálně a zdarma. Jen proto, že je z Evropy, ho distribuční společnosti nutí čekat na uvedení téhož v Evropě. Když dotyčný navíc žije v České republice, dostane možnost to vidět až po několika letech a ještě jen s českým dabingem v nějaké televizi. Kdo si chce koupit třeba nějakou country hudbu z Tennessee a bydlí v Praze má rovněž smůlu – pokud nemá americkou platební kartu a nepřipojí se přes americký proxy server. Totéž platí i o někom, kdo by chtěl z nějakého důvodu si koupit Karla Gotta z českého serveru i-legalne.cz (pokud vím, jediného s tímto účelem) třeba ve Francii. Otáži se klasicky – komu to nejvíce svědčí? Posluchačům či divákům? Autorům snad? Ne, jen distribučním společnostem. Jakou tyto společnosti tvoří jinou hodnotu než to, že distribuují něco, co by se bez nich distribuovalo levněji, lépe a efektivněji, nebýt starých a zkostnatělých umělých zákonů, které si vylobbují, protože je každý jeden členský stát EU slabší, než ony? Nepřišel už konečně čas poslat je do stejného muzea, jako například obchodníky se svítiplynem, či koňské handlíře?