SVĚT: Pokrytectví Západu vůči arabské revoluci

Revoluce, která začala v Tunisku a která se odtud přelila do Egypta, Alžírska, Maroka, Jordánska či Jemenu, je důležitá a dobrá věc. Ano, jsem si vědom toho, že existují hrozby jako je Muslimské bratrstvo, ale považuji zdůrazňování těchto hrozeb jako motiv odmítnutí arabské revoluce za nestoudné, protože podobnou situaci jsme už zažili – v roce 1989, a tam byl tehdejší Západ jasně na straně nově se rodících demokracií.

Připomeňme si, co se dělo po roce 1989 kromě všeobecně známých faktů. Ačkoliv si to neradi připouštíme, i postkomunistický svět měl svá “Muslimská bratrstva” – jedno například sedí dodnes v české Poslanecké sněmovně; říká si KSČM. Podobnými “Muslimskými bratrstvy” v postkomunistické Evropě lze označit všechna antidemokratická hnutí, která samozřejmě začala těžit z toho, že už nebyla kontrolována komunistickou diktaturou. Jmenovitě – v NDR, která neprošla denacifikací, se začalo dařit v Západním Německu ostrakizované neonacistické NPD, v České republice můžeme kromě KSČM zavzpomínat na Miroslava Sládka a jeho SPR-RSČ, svým způsobem je produktem postkomunismu a ohavnou antidemokratickou silou Jana Bobošíková v každé své podobě. Na Slovensku se této úlohy zhostil Vladimír Mečiar, v Maďarsku Jobbik, v Polsku PiS, LPR a Samoobrona, už vůbec nemluvě o tom, že v mnoha postsovětských zemích pád SSSR znamenal akorát vytvoření nových, opět Západu nepřátelských diktatur – mohl bych jmenovat Bělorusko, Turkmenistán nebo Uzbekistán. Stejně jako dnes, mohlo si i v roce 1989 plno expertů hrát na chytré předvídače a říct, že lepší je komunismus ve východním bloku, který známe, než různá extremistická hnutí, která mohou přijít k moci, a o nichž nevíme zhola nic.

Ano, vážení přátelé, pokud jde o stabilitu a čitelnost území, které patřilo pod východní blok, tak ta se z pohledu Západu jednoznačně zhoršila! Jak jednoduchý to byl svět – hranice byla jasná, byly dva bloky, každý fungoval nějakým způsobem a svět byl jasný a přehledný. Přesto za tu přehlednost platily stovky milionů lidí, kteří byli celý svůj život otroky totality a státního násilí. Stála taková stabilita za to? Asi nemá cenu připomínat, že po roce 1989 hrozilo velice silně, že se budou ztrácet ruské jaderné zbraně do nepovolaných rukou, nebo že mohlo docházet k obrovským migracím chudých lidí z Východu na Západ. A ano, ono k tomu také i docházelo – ale Západ to vydržel a rozhodně se nemá zle, naopak, svoje hranice podstatně rozšířil a na nových územích v rámci nových hranic západního světa se velmi rychle usazují západní hodnoty. Stejně jako by znělo naprosto cynicky a nepředstavitelně, kdyby někdo na jaře roku 1989 vyzval Polsko k likvidaci Solidarności, protože přeci “ohrožuje stabilitu”, zní dnes naprosto samozřejmě, když říkáme “hlavně žádnou demokracii Arabům, ještě by zvolili nějaké fanatiky”.

Mnoho lidí v původním západním světě absolutně nechápe změny na světě. Mají za to, že co se o světě naučili ve škole, když jim bylo šestnáct, to jim jaksi stačí i dnes. Proto i kdybychom se stavěli na hlavu, budeme pořád Československo a budeme pořád chudou východoevropskou zemí, i kdyby tomu tak stokrát nebylo – a budou s námi takoví lidé také tak jednat. Jenže tohle není problém specificky západní, to je problém každé společnosti která je natolik bohatá, že se nemusí koukat na své okolí, aby přežila. Ačkoliv si to mnozí Češi nemyslí, jsou mnohem bohatší, než byli v roce 1989 a jejich životní úroveň se dostala do bodu, kdy ani oni se nemusejí starat o vývoj v okolním světě. Bohužel, i kdyby nakrásně Rumunsko ekonomicky předběhlo Českou republiku, moje generace, která si před pár lety vtisklo do paměti věci jako prezenatce “Welcome to Romania”, Rumunsko zesměšňující jako zaostalou zemi, jej tak uvidí i nadále, byť by se to naprosto míjelo s realitou.

Podobně je to s vnímáním arabských zemí – už tohle léto jsem byl upozorněn svou velmi dobrou kamarádkou, Židovkou, která se zajímá o arabskou kulturu a islámskou teologii, že se něco chystá. Strávila totiž asi pět měsíců v Egyptě a protože mluví arabsky a snažila se s těmi lidmi žít, zjistila mnoho zajímavých věcí. Její zpráva byla více méně taková: “Mnoho lidí má v Egyptě všeho po krk, chtějí nejen mít to, co Evropané (ve smyslu zboží), ale chtějí tak také žít, chtějí mít takovou politiku, chtějí mít normální demokracii a většina lidí chce žít v sekulární společnosti. Něco se chystá.”

Nejen odtud jsem měl signály, že se něco významného děje, například v Turecku, navzdory tomu, že Turecko není arabská země. Turci, které jsem poznal, mi naprosto otevřeně říkali, že hodnotím-li Turecko, neměl bych se koukat na turecké komunity v Evropě – ty jsou totiž, zejména ve druhé generaci, často mnohem konzervativnější, než zejména západní a pobřežní část samotného Turecka dnes. Za tu dobu, co se Západ nedíval, totiž v muslimském světě vyrostla celá jedna nová generace, která se na svět dívá zase docela jinak, než generace jejich rodičů, kterou jsme poznali tady v Evropě. Zejména v Tunisku vyrostla naprosto slušná a rozsáhlá střední třída, která je opěrným bodem každé funkční demokracie. Řady takových se rozšiřují i v Egyptě, bez ohledu na to, že tam jsou masy lidí, kteří chtějí všechno, jenom ne pokrok a demokracii. Tím, že se budeme na lidi, kteří upřímně proetstují proti zkorumpovaným diktátorům, dívat podezíravě, si je akorát znepřátelíme. Vrcholem všeho cynismu jsou lidé, pocházející z bývalého východního bloku, kteří nadávají na demonstrace v arabském světě, protože nemůžou odjet na klidnou dovolenou. Takové sobectví bych u lidí, kteří si ještě pamatují, co za štěstí pro ně byl rok 1989, snad ani nečekal.

Ano, svět se mění a nikdo nemůže přesně vědět, co se v arabském světě v nejbližší době stane. Ale i kdyby to mělo dopadnout tak, že v Egyptě se vlády zmocní Muslimské bratrstvo (jakkoliv je to nepravděpodobné, pravděpodobný scénář je ten, že bude fungovat podobně, jako KSČM v ČR, čili jako sice početná, ale ostrakizovaná parlamentní skupina), zatímco třeba v Tunisku, v Maroku či v Alžírsku nastanou normální demokratické a otevřené poměry, bude to mít celé smysl. Paternalistickým pohledem, kterým jim vlastně říkáme, že ještě nejsou dostatečně dospělí, aby mohli o sobě rozhodovat, totiž vůbec ničemu nepomůžeme.