nekorektně.com

Přiznám se, že jsem se k odchodu bývalého prezidenta České a Československé republiky zprvu vůbec vyjadřovat nechtěl. Především mě k tomu vede současné mediální a jiné třeštění, ale mám také pocit, že na tomto blogu by pár slov o něm nemělo chybět. Zprvu je třeba si připomenout, že skon Václava Havla nebyl nečekanou a překvapivou záležitostí, neměl by tím pádem být ani tolik zdrcující. Zemřel starý, těžce nemocný a životem těžce zkoušený člověk, smrt ve spánku pro něj byla vysvobozením a důstojným završením jeho života. Pro blízké zemřelého člověka je smrt vždy strašlivá, protože má v sobě cosi nezvratného: teď však mluvím o lidech skutečně jemu blízkých. Ne o profesionálních plačkách, ve které se proměnila snad půlka republiky. Mediální kanonizace jeho osoby, která ovšem započala už za jeho života, mě poněkud děsí. Zejména novináři (byť od těch nejvíc aktivistických jsem to čekal), kteří by si už z titulu svého povolání měli za každou cenu zachovat kritický odstup, se chovají tím nej

Bývalý premiér ČR Mirek Topolánek na své včerejší přednášce v Občanském institutu, které jsem se zúčastnil, vyřkl tato slova na adresu nejnovějšího kuropění na pražské radnici, tato slova: "Když čtu v novinách, jak dobro zvítězilo, zlo prohrálo a kmotři dostali na frak, musím se smát." Nechci však v tomto textu mluvit o Topolánkovi, byť se mi jeho přednáška velmi líbila a během ní jsem několikrát zalitoval, že tenhle svérázný chlapík už nestojí v čele ODS, potažmo vlády ČR. Text by měl sice primárně pojednávat o tom, co se vlastně na magistrátu (a hlavně v pražské buňce Občanské demokratické strany) dělo, ale ani nějaký sled událostí či jejich komentování není mou hlavní myšlenkou. Když dovolíte, vezmu to oklikou. V některém ze svých starších textů jsem se už zmínil, že média mají rády co jednoduché příběhy a úplně nejraději pracují s dichotomií dobro versus zlo. Tuto archetypální symboliku známe z pohádek či mýtů a je na ní postavená vlastně naše celá kulturní tradice. Jak a