nekorektně.com

Průvod s mávátky máme zdárně za sebou, dostali jsme lekci z "tolerance", média zas chvilku nebudou mít o čem informovat a stejně jsme fašouni. Tedy aspoň ti, kdo netleskáme. Já to věděl... Včerejší pochod gayů centrem Prahy pro mě jako by nebyl. Nepobýval jsem totiž přes den v hlavním městě, a ke zprávám na internetu jsem se dostal až večer. Pochodující exhibicionisté (byť těch křiklavých případů oproti loňsku ubylo, alespoň jsem získal takový dojem ze zpráv) mě tedy nijak nerušili, neomezovali, vlastně mi byli úplně jedno. Stejně tak jsem ani včera, ani nikdy v životě nediskriminoval či neomezoval já je. Tedy fajn stav, chtělo by se napsat. Přesto bych se rád alespoň okrajově vyjádřil k tomu, co mě na celé akci štvalo, štve a do příštích let zřejmě štvát bude. Ta plíživá, všudypřítomná mediální masáž, že kdo hlasitě nesouhlasí s těmi úžasnými lidičkami, je vlastně fašista a nácek, v lepším případě nějaký ultrakonzervativní katolík. Že vlastně nic mezi tím neexistuje.

Neskutečné mediální haló ohledně údajného incidentu v Břeclavi, kde nejprve údajní Romové údajnému Petrovi údajně ukopli ledvinu a byla to taková sláva, že na ni parazitovali i Vandasovci a mistr kolotočářských popěvků Vladimír Štancl, nabralo zajímavý obrat. Kdo však kauzu sledoval pozorně od jejího samého vypuknutí, nemohl si nevšimnout mnoha sporných bodů, které se od začátku na jejím povrchu rojily jak mušky octomilky. Osobně jsem od začátku měl pocit, že se nejspíš celá kauza vůbec neudála tak, jak ji média agilně popisovala. Nebylo by se čemu divit, v dnešní době se novináři dopouštějí faktických nepřesností ponejvíce z toho důvodu, že zkrátka chtějí (a musí) být první. Podrobnosti a fakta stranou, je potřeba článek vydat ještě než s ním přijde konkurence. Proto si například David Rath (ke kterému se vrátím) jednou nesl pět milionů v batohu, potom osm v krabici od bot, pak sedm v krabici od vína a v pytli samopal a teleskopický obušek. V případu hocha, co přišel o ledvinu (ať

Vypadá to, že páni senátoři nakonec podlehli tlaku svých stranických šéfů a poslali zákon o přímé volbě prezidenta do finále. Ačkoliv jsem ještě v roce 2008 byl všemi prsty pro přímou volbu (poté, co jsem na vlastní oči viděl ten cirkus), postupem času ve mě začalo sílit přesvědčení, že nepřímá volba je sice horor, ale plebiscit může být ve skutečnosti ještě mnohem horší. A toho se obávám už teď. Nicméně, vyrojilo se nám mnoho uchazečů o nejvyšší ústavní funkci, tak si je teď pojďme projít jednoho po druhém. Jan Fischer Šedá úřednická myš s nulovým charismatem. Génius průměrnosti, tedy má ve všelidovém hlasování asi největší šanci. Lidé tyto typy totiž milují. Člen KSČ, což mu v důsledku může přinést body (byť budou tímto argumentem mávat PR týmy jeho rivalů): rudou knížku totiž na srdci nosila drtivá většina občanů ČR dnes starších čtyřiceti pěti let. Jeho vláda nic nedělala, tedy nic nezkazila. Rád šermuje svým údajným židovským původem a při sebemenším pokusu o kritiku jeho osoby h

Jednoho sychravého dne jsem takhle přijel do Mostu, abych se zúčastnil soudního líčení s mimořádně nebezpečnými elementy pro naši demokratickou společnost. Věřte mi, zažil jsem toho už dost, dokonce i z tiskovky toho tatrmana exministra Kocourka jsem odešel po svých (ač značně otřesen), ale mostecké pastorálie snad překonaly mé veškeré životní zážitky. Čtenáři tohoto webu zřejmě mé dlouhodobé postoje k tzv. "neonacistům" znají: ačkoliv je považuji za ultralevicovou verbež a v podstatě lidský odpad, nepokládám jejich aktivity za nic společensky nebezpečného. Je mi úplně jedno, jestli na svých setkáních, často méně početných než jsou třídní srazy, mávají nějakými vlajkami s ozubenými koly a doposud jsem nepochopil, proč to státní moc má takovou potřebu řešit, když ji vlajky s kladivy a srpy očividně nechávají chladnou. Ale o tom jsem už psal mnohokrát. Každopádně právě o tom byl onen aktuální proces se třemi vyvrheli - měli prý někde nést vlajku s ozubeným kolem, kterou kdosi