UKRAJINA: Rok a měsíc(e) poté, část III.

Třetí část Komova textu o ukrajinské krizi. Uchvátilo Rusko Krym, nebo jej naopak zachraňovalo?

Krym je první

Asi od 27. února může každý zastánce reálpolitiky v mezinárodních vztazích říkat o Ukrajině: „Já vám to říkal, bylo jasné, že Rusko jednou zasáhne.“ 27. února, krom toho, že Jaceňukova vláda dostala důvěru, se vypuštění džina poprvé projevilo. Také skončila olympiáda v Soči, takže Rusko přestalo pasivně přihlížet a komentovat dění a začalo s vojenským cvičením u Ukrajinských hranic. Na jednu stranu je logické, že jeden stát posílí vojska u hranic se zemí, kterou zmítají nepokoje, na druhou stranu je to jasný vzkaz podpory jakýmkoli povstáním proti Kyjevu. Má-li Majdan jasnou vinu za rozpoutání nepokojů, Rusko od této chvíle začíná s kroky, kvůli kterým je jeho jasná vina za eskalaci nepokojů nepopiratelná.

27. února krymský parlament obsazují ozbrojenci a vyhlašují referendum o více autonomie. To už ostatně plánoval původní krymský parlament, ještě v únoru za Janukoviče. Autonomní vláda přebírá kontrolu nad Krymem a žádá Rusko o pomoc. Neoznačení ruští vojáci se pohybují po Krymu, fakticky v území, které fandí Rusku a silně se staví proti současnému kurzu v Kyjevě.

Krym se odtrhuje od Ukrajiny a připojuje k Rusku. 6.3. Krymský parlament odhlasoval připojení k Rusku, 17.3. to potvrzuje referendum, a poté Rusko (21.3.). Na Krymu je skoro 60% Rusů a u nich lze po tom všem očekávat drtivě většinovou podporu připojení k Rusku. Dále tam žije skoro 15% Tatarů, kteří budou drtivě chtít zůstat s Ukrajinou. Co zbytek obyvatel Krymu? Myslím, že referendum by bylo těsné, kdyby bylo férové. A tak si jeho výsledek Putin pojistil invazí. Putin o přítomnosti Ruských vojáků na Krym neustále lže až do 19. dubna. Kdy je vyznamená za jejich činnost. Referendum na Krymu samozřejmě považuji za totálně zfalšované, to už jen podle výsledků (96,8% pro při 83% účasti), které jsou tak podobné těm z doby komunismu u nás.

Proč vlastně Rusové na Krymu hlasovali o připojení k Rusku? Proč se vzdávají komunikací a styků s Ukrajinou a snaží se navázat spojení s Ruskem? Důvody jsou jednoznačně nerozumné, jednak historické a jednak je důvodem – opět naděje (tak to ostatně popisují i zahraniční západní média). Do paralely s postojem Skotů v jejich referendu o vystoupení (září 2014) se pouštět nehodlám.

Proč to vše Rusko provedlo, ačkoli to mělo za následek ekonomické sankce západu, bojkot zasedání G8 ze strany ostatních států a úplnou ztrátu reputace a důvěryhodnosti, jelikož tak porušilo Budapešťskou deklaraci z roku 1994 (a vůbec zásady OSN), v němž se zavazovalo ctít územní suverenitu Ukrajiny? Šlo mu podle mě hlavně o to zajistit si Sevastopol, důležitou námořní základnu (Putinovi vůbec nešlo o ruskou menšinu). Prozápadní majdanská vláda v Kyjevě by klidně mohla nabrat zahraniční orientaci směrem k západu, ke vstupu do NATO a tím by se nakonec snadno mohl stát Sevastopol důležitou základnou v Černém moři, ale základnou NATO/USA. Ostatně legitimní Jaceňukova vláda vzniklá po podzimních volbách 2014 si dala za cíl do NATO vstoupit, Porošenko (tehdy už legitimně zvolený prezident) s tím souhlasil. O vstupu do NATO Kyjev nahlas uvažuje od dubna 2014, Rusko je pochopitelně proti.

Východ přechází od slov k činům

Situace na Krymu v březnu vede k vyostřování situace na východě Ukrajiny. V Doněcku, Luhansku, Charkově, Oděse a v dalších městech různě lidé protestují. Většinou z důvodů, že jsou proti radikálům z Pravého sektoru (jejichž předseda má ostatně díky Majdanu vysokou funkci ve státním aparátu) a že Kyjev chce trestat menšinové Rusy a užívání ruštiny (což vláda v Kyjevě učinila). Jindy se jim nelíbí, když Kyjev odvolá gubernátora Doněcku. Proruští protestující různě obsazují v různých městech vládní budovy, někde jsou poté vyhnáni.

V polovině března Kyjev v reakci na zabrání Krymu schválil vznik národní gardy čítající až 60 tisíc dobrovolníků (z Majdanu většinou), jejímž cílem je ochrana hranic a boj s terorismem. Jelikož ukrajinská armáda je fakticky rozložena. Už tehdy žádá Kyjev USA o vojenskou pomoc a zbraně (z Washingtonu pochopitelně přijde odpověď, aby se soustředili na hospodářství). A při srážkách mezi proruskými a proukrajinskými demonstrujícími dochází k prvním střelbám a umírají první lidé.

Kyjev stahuje vojáky bez boje z Krymu a další mobilizuje z obav před ruskou akcí na východě Ukrajiny. Rusko opět pořádá vojenské manévry u hranic s Ukrajinou a hrozí zásahem na ochranu Rusů. Manévry a cvičení u ukrajinských hranic bude pořádat následující měsíce každou chvíli, takže pro separatisty je to jasný náznak podpory a povzbuzení k protikyjevské akci. Zároveň Rusko i USA veřejně prohlašují, že na Ukrajinu nevpadnou. Po několik týdnů poté Rusko tvrdí, že stahuje vojáky, z NATO zaznívá, že tam pořád jsou (i tato situace se pak několikrát bude opakovat).

21. března Putin podepisuje přijetí Krymu do Ruské federace, čímž potvrzuje jeho anšlus a definitivní nezájem na dodržování Budapešťského memoranda z roku 1994. Jaceňuk podepisuje politickou část asociační dohody. Což znamená, že majdanská vláda (nemusím snad pořád opakovat, že bez řádné demokratické legitimity) jasně stanovuje proevropský kurz, který poškodí obchod s Ruskem, tedy východní část Ukrajiny, která se bouří. Plán na rozvoj východu žádný nepředkládá, nedává východní části země naději. Tj. opět tu naději, o níž byl Majdan.

Koncem března se kyjevská vláda dohodne s MMF o půjčce pro Ukrajinu. Dodneška MMF, státy EU a západní svět nalévají do Ukrajiny peníze – z mého pohledu bez jakéhokoli výsledku. Majdan povstal proti oligarchovi, kterého si původně sami Ukrajinci demokraticky zvolili, povstal za lepší zítřky, ekonomiku a přiblížení k EU. O rok později mají Ukrajinci jiného oligarchu (Porošenka za oligarchu označují i česká média, to není žádná ruská propaganda), kterého si demokraticky zvolili, ekonomicky jsou na tom hůř, navíc fakticky jsou v občanské válce a s EU mají podepsanou asociační smlouvu. Což je asi tak všechno, co se výhod od EU týče. Jo, ale západ je stále dotuje. Ani se nechci ptát, jestli za to bude muset Ukrajina jednou platit i s úroky (jako Řecko).

Východ se odštěpuje

31.3. v Charkově stoupenci ruskojazyčné autonomie zakládají hnutí jihovýchod jako zárodek vlastní federativní republiky. 6. dubna radikálové v Doněcku a Charkově obsazují administrativní budovy (jako to činili o čtvrt roku před tím promajdanovští Ukrajinci v jiných městech). Tvrdí, že jsou potlačována práva ruské menšiny a panují snahy umlčet proruskou opozici. V Luhansku, Dněpropetrovsku, Mariupolu a dalších městech také protesty proti Kyjevu nabírají na intenzitě. O den později (7.4.) vyhlašují nezávislou republiku v Doněcku a Charkově (a žádají Rusko o pomoc, plánují referendum), Luhansk také plánuje vlastní republiku. Kyjev pochopitelně obviňuje Rusko z pokračování krymského scénáře.

Až 11. dubna Jaceňuk navštěvuje východ země a snaží se uklidnit situaci, slibuje více pravomocí regionům, zákon o místních referendech, zaručení jazykových práv Rusům na Ukrajině. Násilnosti propukají také v Oděse. Kyjevská vláda dává vzbouřencům ultimátum (do 11.4.), buď se vzdají a budou automaticky amnestováni, nebo zasáhne proti vzbouřencům silou.

Základní fatální chybou majdanské vlády od počátku (samozřejmě) je výše dlouze popsané zrušení jazykového zákona. Řetězec chyb Majdanu pokračoval tím, že od té únorové chvíle nebyli Jaceňuk, Kličko a spol. nonstop přítomni na východě země, aby situaci vysvětlovali, omlouvali se za tu svou fatální chybu a vyzývali k jednotě země. A např. to podepsání asociační dohody s EU bylo další kapkou.

Není divu, že Rusové na Ukrajině vzhlíží k Rusku. Jeden z cílů Majdanu od počátku je sbližování se EU, podpis asociační smlouvy. To zničí obchod východoukrajinských regionů s Ruskem, což je podstatný zdroj obživy místních. Místo toho, aby Jaceňukova vláda ihned v únoru prohlásila, že jejím cílem je sice sbližování s EU, ale zároveň má plán, jak toto sbližování neublíží východu (a okamžitě ho jeli její členové do východních regionů obhajovat a občanům naslouchat), tak zruší jazykový zákon. Putin a Rusko jsou jediní, od koho může východ Ukrajiny čekat zastání, když ne od vlastní centrální vlády.

Ozbrojený konflikt začíná

12. dubna rebelové ve Slavjansku obsazují další budovy a ozbrojují se. Toto datum je považováno za počátek vojenského konfliktu na Ukrajině, který trvá dodnes. Je to den po vypršení ultimáta. Kontrolní otázka, dáte-li někomu ultimátum, on vaše podmínky nedodrží a vy v reakci nic neuděláte, jak váženě vás bude brát?

Až 13. dubna (dva dny po vypršení ultimáta) vyhlašuje dočasný prezident Turčynov protiteroristickou akci (a slibuje amnestii těm, kdo se vzdají do 14.4.). Policie zasahuje ve Slavjansku, ale naopak provýchodní/proruští rebelové obsazují radnici v Mariupolu, bouří se další města, např. Horlivka, Kramatorsk. Na 22. dubna plánuje návštěvu Ukrajiny viceprezident USA Biden. Ministr zahraničí USA, Kerry, již Ukrajinu navštívil začátkem března. Nikomu to nevadí, ale udělat to třeba ruský Lavrov, už vidím ten pokřik o vměšování a zaručené zprávy o tom, jak ukrajinským představitelům za zavřenými dveřmi vyhrožoval.

Radikálové z Pravého sektoru vyhlašují mobilizaci se záměrem zasáhnout proti vzbouřencům na východě, vládu v Kyjevě obviňují z nečinnosti. 15. dubna Kyjev posílá na východ armádu. Rusko situaci komentuje tak, že je právě Ukrajina na počátku občanské války. Což je pravda. Osobně si ale myslím, že nebýt ruské pomoci východu Ukrajiny, občanská válka by po pár týdnech či měsících skončila. Východ by byl poražen, rozstřílen, zničen. A kdykoli připraven zradit zbytek Ukrajiny a s pomocí Ruska se vzbouřit v příhodnější dobu.

Ukrajinská armáda nemá dostatečné prostředky na razantní rychlý zásah. Ukrajinští vojáci dezertují, nechtějí střílet do vlastních spoluobčanů. Taktéž opět ruští neoznačení záškodníci kradou zbraně ukrajinské armádě. Rusko pochopitelně svou účast popírá, dodneška. Zároveň otevřeně vyhlašuje svoje právo zasáhnout silou. Jeden by řekl, že teď už se muselo v hlavě rozsvítit všem, komu nebylo už předem jasné, že Ukrajinu Rusko nepustí, ale popírání reálpolitiky ze strany západu pokračuje.

17.4. dochází k Ženevě k první schůzce mezi představiteli Ruska, Ukrajiny a západu. Ta nic fakticky nevyřeší, stejně jako všechny ostatní, konané často v běloruském Minsku. Zajímalo by mě, jestli každá taková schůzka začíná tím, že zástupci západu v dlouhém monologu Lukašenkovi a Putinovi připomenou otázku lidských práv, aby je správně naladili na vstřícný postoj, ale budu předpokládat, že ne :) Václav Havel musí rotovat v hrobě, jak západ ničí jeho odkaz :)

Kyjev nabízí řešení (amnestii, rozsáhlou autonomii, decentralizaci, zvláštní postavení ruštiny v ústavě) a čas od času ho v příštích měsících bude opakovat. Jenže nabízí ho až v důsledku separatistických tendencí, místo toho, aby s něčím podobně vstřícným přišel hned v únoru (místo toho ale navrhl pravý opak). Východ ale již Kyjevu nevěří – ostatně proč by měl, v Kyjevě vládnou lidi, co nebyli schopni dodržet dohodu s Janukovičem ani pár hodin.

Průzkumy, které ani česká média neoznačují za ruskou propagandu a sama je zveřejňují, hovoří takto: V Doněcku je třetina oslovených pro připojení k Rusku, pětina podporuje Jaceňuka. 75% oslovených na východě nepovažuje Jaceňuka a Turčynova za legitimní. Zároveň se ale nejdou stovky a tisíce ochotných veřejně demonstrovat na východě za celistvost Ukrajiny. To přece není jen o propagandě a strachu z ruských neoznačených vojáků.

25. dubna Luhansk vyhlašuje samostatnou republiku, Doněck poté také. Separatisté fakticky ovládnou města a plánují referenda. Kyjev chce spolu s květnovými prezidentskými volbami uspořádat referendum o celistvosti země a dál opakuje záruky východu. Východ ale již s Kyjevem nechce mít nic společného, předem oznamuje, že prezidentské volby neuznává. 1.5. zavádí Kyjev brannou povinnost, 3.5. Luhansk vyhlašuje všeobecnou mobilizaci.

2. května dochází tragické události v Oděse, kdy po střetech mezi proruskými a prokyjevskými demonstranty uhoří desítky prorusky orientovaných demonstrantů v budově odborové organizace. Nikdy se nedozvíme, jak to vlastně bylo – přiznává i idnes. Stejně tak se nikdy nedozvíme, jak to bylo s ostřelovači na Majdanu nebo se sestřelením letu MH17 dne 17.7. (zde si osobně myslím, že na 60% to provedli separatisté, na 90% to byl omyl a nikoli zoufalý záměr upoutat na konflikt pozornost světa).

Volby a referenda

10. května uskuteční separatistické republiky referenda (navzdory návrhům Putina, aby je odložili). Týkají se oblasti, kde žije asi 6,5 milionů lidí, pro představu Ukrajina má celkem cca 43 milionů obyvatel. Západní Evropa jejich výsledky předem neuznává. Jejich průběh je úplná fraška, stejně jako výsledky, které extrémně neodpovídají průzkumům starých necelý měsíc. 89% v Doněcku a 96% v Luhansku je pro samostatnost. Oba státy zvou ruskou armádu k ochraně, chtějí připojení k Rusku po vzoru Krymu. Začínají hovořit o spojení do jednoho státu Novorusko, což se jim kvůli vnitřním rozepřím fakticky dodneška nepodaří (i když 24. května byl stát Nové Rusko vyhlášen jako spojení Luhanské a Doněcké republiky).

Suše konstatuji, že 16.5. OSN suše konstatuje, že zpráva OSN suše konstatuje, že od začátku protiteroristické akce (13. dubna) zemřelo více lidí, než mezi ní a začátkem nepokojů na Majdanu v listopadu 2013. Good job, Majdane.

25. května v prvním kole prezidentských voleb vyhrává Porošenko. Oligarcha Porošenko. Některé věci se nemění :) Za oligarchu ho správně označují i česká média. Ale to nevadí, asi to bude hodný a demokratický oligarcha. Putin to respektuje, jak předem řekl, separatistické republiky nikoli. Jak předem řekly. Ničí volební prostředky a volbám brání, z cca 35 milionů oprávněných voličů se asi tak desetina nemůže voleb zúčastnit. V projevu Porošenko oznamuje, že federalizace nebude (tu navrhuje Rusko, občas i separatisté) a že s východem nehodlá vyjednávat, dokud nesloží zbraně. Východ chápe, že by beze zbraní nemohli jednat jako rovný s rovným, Kyjev by mohl jednat z pozice silnějšího a samozřejmě Porošenkův první návrh přispěl jen k eskalaci konfliktu.

Porošenko chce situaci vyřešit silou a nastolit pořádek (o tom ostatně je vláda). Prohlašuje, že na východě je válka a že konečně naplno zahajuje protiteroristickou operaci. Zvažuje výjimečný stav. Do bojů se na obou stranách zapojují různí profesionálové, poloprofesionálové a nadšenci. Ti si často nelámou hlavu s posloucháním centrálního velení nebo ženevskou konvencí. Třeba takoví Čečenci bojují na obou stranách. Známé jsou např. prapory Vostok a Smrt na straně separatistů, proti nim stojí prapory jako Donbas, Azov, Ajdar, zformované Pravým sektorem. Prapor Azov má klidně ve znaku žlutou vlajku s vlčím hákem, symbolem používaným kdysi v jedné divizi SS. Ale nikomu to nevadí a ze strany Ruska a proruských separatistů se beztak již měsíce hovoří o boji proti fašistům z Majdanu.

7. června při své inauguraci už ale Porošenko chápe, že se přepočítal. Že východ země silou rychle zpět nezíská. Navrhuje opět vstřícné kroky (decentralizaci, jazyková práva, amnestii), vyzývá ke složení zbraní. Východ to opět odmítá, nevěří Kyjevu. Zároveň Porošenko slibuje podepsat i ekonomickou část asociační smlouvy s EU (a 27.6. to provede, společně s Moldavskem a Gruzií). Během června několikrát navrhne i zrealizuje jednostranné příměří, ale separatisté ho porušují a odmítají složit zbraně. Ze lží, propagandy a používání zakázaných zbraní se obviňují obě strany tak dlouho, až to nikoho nebude zajímat.

Zajímavou věcí je, že Lysyčansk si vytváří vlastní autonomní republiku (12. června), což ukazuje na rozkol mezi separatisty, zároveň oficiálně vzniká 26. června Novorusko, s vlastním parlamentem, avšak oficiálně tento stát nikdo neuzná, ani Rusko.

Pokračování příště

Komo