nekorektně.com

Konečně jsme se dozvěděli, proč se už tak dost dlouho protahovaný proces s kdysi korunním princem ČSSD, Davidem Rathem, vrací opět na začátek. Odposlechy, na nichž celá žaloba zejména stála, a které jsme již všichni dávno slyšeli, nebyly dle soudu pořízeny v souladu se zákonem a nelze je tak v celé šíři použít jako důkaz. Jak to vlastně celé začalo? David Rath zcela bez pochyb kradl. To by ovšem samo o sobě nebyl takový problém, jelikož dělal jen to, co všichni v obdobném postavení dělali před ním, zároveň s ním a dělají to i po něm. David Rath ovšem spáchal daleko větší zločin - nechtěl se dělit. A co hůř, zároveň si brousil zuby na nejvyšší místa české politiky. Tehdejší garnitura, včetně jeho spolustraníků, dostala z představy psychopatického egomaniaka v jejich čele strach a zatáhla společnými silami za záchrannou brzdu. Smutnou ironií je, že tím umetli cestičku k moci jinému psychopatickému egomaniakovi, ale to už je jiný příběh. Jako v každé mafiánské organizaci, tak i m

Tedy samozřejmě nezabili - Fidel Castro zemřel jako správný diktátor přirozenou smrtí v požehnaném věku, kterého se mohl dožít díky luxusu a blahobytu, který on svým ovečkám odepřel (a přesto se našli tací, kteří ho milovali až do konce jeho dnů). V poslední době se stalo módou hodnotit politiky podle jejich schopnosti okomentovat na sociálních sítích smrt velkých osobností a rok 2016 k tomu dal mnoho příležitostí.  V případě kubánského Krakonoše nasadil zřejmě nejvyšší laťku opilec a druhý nejmocnější muž Evropské Unie Jean-Claude Juncker. K jeho smůle natáhl Fido brka jako na potvoru kolem půlnoci, a to už měl měl Juncker jako obvykle dost naváto. Komunista v čele Evropské komise tedy sesmolil hodnocení asi v tom smyslu, že Castro byl hrdinou mnohých a otočil kurz historie kubánského lidu a bla bla bla – bez jakékoliv negativní zmínce o Castrově hrůzovládě. Může nás jen uklidňovat, že Kuba neleží na východě, takže na tuto světovou stranu nás protentokrát nikdo naštěstí netáhne.

Levicoví liberálové v českém i americkém Kocourkově páchají hromadné sebevraždy. Vlastně ne, většina z nich jen brečí na facebookových kavárnách, ti drsnější zapalují v ulicích auta. Všichni si v slzách kladou otázku, kterou jsem nastínil v názvu článku. Dokonce se tak jmenoval speciální blok České televize, tedy podniku, který byl levicovými liberály před nějakou dobou dobyt a dnes už se v něm nikdo jiný nevyskytuje. Já vám tu otázku nyní zodpovím. Donald Trump vyhrál, protože měl příběh. Úspěšný selfmademan, ale zároveň křupan, který mluví, jak mu zobák narostl. Model Babiš. Model Zeman. Nebyl politik, prostě jen chlapík, co má trochu víc peněz, zkusil kandidovat, a vyšlo to. Jeden z nás. Jasně, v kampani všechny pourážel, a vlastně se taky zdálo, že moc neví, o čem mluví, ale to je buřt, protože average Joe v kšiltovce s logem baseballového týmu mu cestou domů z KFC rozuměl. Jasně, s těma Mexikáncema je třeba zatočit, a ti negři si vlastně taky moc dovolujou, žejo. Jebat politi

Vážně si myslíte, že po zavedení EET už konečně bude líp? Tak čtěte. Jako člověk, který se o politiku amatérsky zajímá již 20 let, jsem rád, že v poslední době nejsem při sledování politického dění sám a tento koníček začíná provozovat stále více lidí v mém okolí. V podstatě kolem každé větší politické události probíhá diskuze nejen na internetu, ale stále ještě i v hospodách a při různých osobních setkáních. Poslední roky bývá zvykem, že se na podzim diskuze přenese dokonce i do ulic a na náměstí hlavního města. Tyto diskuze ovšem bývají poměrně vyhrocené a já se do ní zapojuji čím dál méně, jelikož se takřka vždy ocitnu mezi nikoliv dvěma, ale rovnou mezi třemi extrémy. Prvním a druhým extrémem jsou dva zcela protichůdné a nekompromisní názory stojící na opačných koncích pomyslného politického spektra, třetím extrémem je naopak předstíraná snaha být za každou cenu vyvážený a objektivní. A já se nechci přidat ani k jednomu z výše uvedených směrů a nejinak je tomu i případě ele

...byli czenzurováni sami, píše Wasill o "skandálu" na Primě. V dubnu letošního roku jsem zde napsal, že dobroserská revoluce začala požírat své vlastní děti, a mně jich není líto. Shodou okolností i tenkrát byly osoby a kulisy stejné – Miloš Zeman, Čína, dalajláma a umělci protestující proti prezidentovi v zábavném pořadu. Za ten zhruba půl rok mohu celý článek vydat znovu, pouze s novými příklady omezení svobody, které na nás za těch pár měsíců dopadly.  Přesto přidávám ke kauze Show Jana Krause pár postřehů. Stalo se to, co jsem říkal už stokrát. Když budou mnozí prosazovat nasazování náhubku médiím a omezovat svobodu slova zákonem, tak se to jednou dotkne i jich samotných - ale to už se jich nikdo zastávat nebude. Poznal to i Jan Kraus a spol., protože ta jeho show by se dost pravděpodobně dostala před RRTV (vůbec bych se tomu nedivil, frustrovaní jedinci tam posílají podněty jak na běžícím pásu a kdo ví, komu z radních jebne v palici a vezme udání vážně

Větu z nadpisu jsem si pro tento článek vypůjčil ze zcela jiného oboru, a to od fyzika Enrica Fermiho, který jí údajně vykřikl při rušné debatě se svými kolegy ohledně existence mimozemské civilizace. Na základě všech známých výpočtů a logického uvažování byla pro jeho kolegy možnost, že jsme ve vesmíru sami, zcela nepravděpodobná. Fermi rozvedl své zvolání „Kde tedy všichni sakra jsou?“ do své teorie známé jako Fermiho paradox. Připadám si podobně při sledování politiky u nás. Podle sociálních sítí, vyjádření osobností, novinářů, internetových diskuzí či diskuzí s lidmi ve svém okolí je přece jasné, že existuje nemalé procento odpůrců současné vlády ANO, ČSSD a lidovců potažmo prezidenta Zemana. Kde tedy všichni jsou? Zcela jistě nejsou u voleb, nebo je jich zoufale málo. Zkusím na to jít stejně jako Fermi s mimozemšťany a načrtneme si některé teorie vysvětlující, proč se nedaří přetavit nesouhlas s vládními stranami do volebních výsledků. Můžeme tomu říkat „Wasillův parad

Voliči zvolili Babiše. Tradiční strany pláčou. Můžou si za to samy, píše Wasill. Po krajských volbách nemá cenu brečet nad rozlitou řepkou. Dominance hnutí ANO u českých voličů je realitou, kterou je třeba akceptovat. Nyní je načase se podívat, co vlastně voliči této země chtějí, a proč ve volbách buď ANO přímo volí, nebo jim nestojí za to volit jinou stranu, aby Babiše zastavili, čímž ho defakto u moci podporují. Lhostejno, že ve finále nemusí hnutí ANO v krajích vůbec vládnout. První obrovskou chybou tzv. tradičních stran je, že sice na Andrejovi nenachají nit suchou, ale pak s ním klidně složí koalice. Jistě, politika je věc složitá, a jen s ideály to nikdo daleko nedotáhne, ovšem proč by voliči neměli volit Babiše přímo a dávali by hlas jen jeho budoucímu koaličnímu partnerovi? Jistě, Babiš lže. Babiš lže, kudy chodí, ovšem lže ve věcech, které si průměrný volič nemůže snadno zjistit (třeba o státním rozpočtu). Neříkám, že by snad ostatní strany měly začít lhát také, ale

Wasill vzpomíná na Václava Havla a tepe jeho kult. Dnešek je vzhledem k výročí jeho narození dnem vhodným k uctění památky prezidenta Václava Havla. Usedl jsem do školních lavic v revolučním roce 1989 a tak mi byl Havel v dětství hrdinou: na klopě jsem nosil placku s logem Občanského fóra, v dětském pokojíčku mi několik let visela Havlova podobizna a v maturitním ročníku jsem byl, jakožto nejstarší propadlík, symbolicky vybrán k sesazení jeho portrétu ze třídní zdi. Čím jsem byl starší, tím jsem se s Havlem více názorově rozcházel a cestu zpět jsem si k němu už nikdy nenašel. Přesto odmítám plivat špínu na tuto bezesporu významnou postavu našich, tedy českých a československých, dějin. Dnešek není vhodný k vyřizování účtů a ani to není smyslem tohoto článku, jen mě mrzí, že se Václav Havel, který měl našlápnuto stát se sice rozporuplným, ale přesto respektovaným státnickým vzorem, po své smrti stal zásluhou fanatických zkracovačů kalhot svojí vlastní karikaturou. Nehodlám si poklá

Ve východních Čechách se nedávno stala tragédie, kdy smečka psů zabila malé dítě. K případu jako takovému se vyjadřovat nehodlám, ale bohužel jsem na internetu zabrousil do diskuze pod články, a tam jsem si všimnul zajímavé věci. Zcela okrajově se zmíním o jevu, který je pro tyhle případy typický: ačkoliv v prvním článku nebylo vůbec jasné, jaký typ psa zabíjel, bezmozci v diskuzích měli jasno a psali o "bojových plemenech", která je třeba zakázat. Co na tom, že nic takového jako "bojové plemeno" psa vlastně oficiálně neexistuje. Co na tom, že další šetření ukázalo, že se jednalo o smečku pasteveckých psů - německý ovčák, belgický ovčák, kavkazský pastevecký pes apod. Ale to fakt jen tak na okraj. Diskuze na novinkách byla zcela zaplevelena názory tohoto typu:  Už by si to ti pitomci v parlamentu měli uvědomit a vytvořit pro tyto případy nějaký zákon!!! No ono kdyby se něco takového stalo někomu z těch tupců v parlamentu, tak by se s tím určitě něco d

Vasill se zamýšlí ze striktně pravicového úhlu pohledu na kontroverzní zákon, který nedávno prošel Sněmovnou. Kdo by snad měl pocit, že nedej Bože obhajuje Andreje Babiše, nechť si to přečte ještě jednou a pořádně. Zákon o střetu zájmů není ve skutečnosti zákonem o střetu mediálních, podnikatelských a politických zájmů Andreje Babiše, ale zákonem o střetu zájmů tradičních politických stran na jedné straně, a zájmů pana Babiše na straně druhé. To je potřeba stále opakovat, jakkoliv to může Babišově pohádce o metle zkorumpovaných tradičních politiků nahrávat. Na první pohled by se mohlo zdát, že takový zákon sice nic neřeší, jelikož papírové může Babišův majetek vlastnit třeba jeho pejsek, kočička nebo komárek - pravým účelem zákona je prý vztyčení mantinelů jakési neustále vzývané „slušnosti“, kdy by zákony této země neměl schvalovat někdo, kdo z nich má největší prospěch a zároveň o nich pak lže ve svých médiích. Nechme stranou, že vlastnění médií politikem je bráno jako ulti

Dnes to vypukne. Na britských ostrovech budou mít občané možnost vyjádřit se v referendu o setrvání země v Evropské Unii. Jako člověk britských poměrů neznalý sleduji celý proces víceméně z povzdálí. I z dálky si ovšem nelze nevšimnout puncu osudovosti, kterého se této události dostává - v případě nebohé Jo Cox šlo dokonce, bohužel, i o život. Něco podobného v historii EU moc nepamatujeme. České „elity“ posílají svým britským kolegům prosby o setrvání v nefunkční EU, které si jejich adresáti nikdy nepřečtou, ale zase můžeme mít doma chvíli pocit, že jsme světoví, pardon, evropští. Výsledek s ohledem na zkušenosti s referendy uvnitř členských státu EU bude beztak bezvýznamný, jelikož Británie z EU stejně nevystoupí, ani kdyby bylo pro 90% hlasujících, to je snad každému jasné. Kdybych tu možnost měl já, hlasoval bych v našem referendu pro Czexit a bral bych to čistě jako vyslovení nesouhlasu se současným stavem, protože víc by můj hlas neznamenal. Stejně jako ve sv

Wasill se zamýšlí nad prezidentskou kampaní, která je v plném proudu, a v závěru si pokládá celkem zásadní otázku.   Václav Klaus před historicky první přímou volnou prezidenta České republiky prohlásil, že prezidenta nám vyberou média a voliči ho pak už pouze schválí. Mýlil se, ale jelikož zvítězil jeho kandidát, až tak moc ho to nemrzelo. Mirek Topolánek se o volbě prezidenta v roce 2008 ve své nové knize rozpovídal tak detailně, že prý údajně napomohl zahájení policejního vyšetřování. Topolánek doufá, že se jeho knihy prodá dost velký náklad, asi aby mohl pomoci svému kamarádovi zaplatit tučnou pokutu, kterou mu soud vyměřil za kauzy Pandury, takže bych třeskutý obsah jeho knihy, ač jsem jí ještě nečetl, bral s rezervou. Ovšem kdo si frašku ohledně poslední parlamentní volby hlavy státu pamatuje, musí uznat, že tehdy asi nebylo vše úplně v pořádku. Ve Spojených státech to vypadá, že se o prezidentské křeslo poperou dva šílenci a rozšíří tak seznam obskurních obyv

Nikdy jsem na konspirační teorie moc nevěřil, musím ale říct, že vražda britské poslankyně Jo Coxové mě vážně trochu nahlodala. Jenže ve skutečnosti je úplně jedno, jestli nezdolnou eurooptimistku sejmul vyšinutý magor (jakože nejspíš jo), nebo tajná služba. Zastřelení Jo Coxové je nyní vodou na mlýn všem "internetovým disidentům" - a ani to nemusí být extrémisti, kteří sedí dvacet čtyři hodin denně ve sklepě pokrytí hliníkovým obalem (nebo co ti cvoci vlastně používají), aby je náhodou nezasáhly chemtrails či nějaké iluminátské paprsky. Tady se totiž jakési konspirační vysvětlení přímo nabízí, zejména ve světle nových průzkumů, které ukazují, že zastánci Brexitu jaksi vedou. (Poznámka: vůbec v tomhle článku nechci hovořit o Brexitu, rozhodnutí je čistě na britských občanech. Tím já nejsem, tak jim do toho nemám co kecat). Kdyby se jakési vyšší mocnosti doopravy rozhodly rozehrát operaci pod falešnou vlajkou, vypadala by nejspíš nějak takhle. Cíl: naprosto ideální. P

Vasill komentuje novou prima kauzu a její mediální dopad, což dává do souvislostí s dopadem výroku jednoho tibetského marxisty. Na veřejnost unikla nahrávka z porady komerční televize Prima, jejíž obsah nám jistě může připadat nechutný, ale pokud jsem dobře poslouchal a interpretoval, obsahuje nahrávka navádění redaktorů k prosazování jednotného společného názoru, nikoliv ke lžím či manipulacím. Je dost možné, že TV Prima při vytváření svých reportáží někdy neřekla celou pravdu, někdy trochu manipulovala, ale tak nějak si myslím, že to lze lehce cynicky považovat za hlavní smysl bulvární komerční televize, kterou TV Prima jistě je a to nemyslím jako urážku. Prosazování legitimního názoru, že migrace je hrozba, nemůže být přeci považováno za špatnou věc. Můžete ten názor považovat za nesprávný, ale nemáte právo jej zakazovat. To jsou samozřejmé věci, jakože 1 + 1 = 2 a je až trapné na tuto kauzu plýtvat papírem, ale budiž. Zajímavější je postřeh, že nahrávka vznikla někdy

Soudruh Josef Patočka, takto syn soudruha Jakuba Patočky, volá po brutální regulaci internetu. Zvlášť mu leží v žaludku server Parlamentní listy. Jeho příspěvek na ultralevicovém blogu Deník Referendum (který si mimochodem bůhvíproč občas hraje na nezávislé zpravodajství) je velmi poučnou sondou do duše mladého komsomolce a novosocialistického revolucionáře. Za normálních okolností (tedy ještě před pár lety) bych se nad tím pousmál: řekl bych si, že rudé jablíčko skutečně nepadlo daleko od stromu a že mladý Patočka je prostě blázen, stejně jako jeho otec. Jenže jak jsme si jistě všimli, situace se poněkud změnila. Příslušníci tzv. Nové levice jsou na koni, dostali se k moci, k lizu a levicová vláda, ve které mají své silné zástupce (počínaje premiérem Sobotkou, který jakožto člověk bez názoru není asi úplně neomarxista, ale jeho nejbližší poradci, kteří mu nejen píší projevy a stanoviska, ale také mu zřejmě radí, kdy si má dojít na záchod, kovanými neomarxisty rozhodně jsou), ji